Prof. Petr Piťha věnoval zesnulému kardinálu Dominiku Dukovi homilii, která zazní v nejbližších dnech při rekviem v kapitulním kostele Všech svatých na Pražském hradě. Slova rozloučení, která vycházejí z hlubokého přátelství i víry, exkluzivně a s vděčností za oba vzácné muže české církve přinášíme již nyní.
"Když jsme se spolu, Dominiku, naposledy loučili, popřáli jsme si dobrou noc. Přeji Ti ji i teď – služebníku věrný, který jsi věděl, co znamená nést tíhu i krásu pravdy. Odpočívej v pokoji, a prosím Tě, vyprošuj nám občasná odpočinutí časná, která tolik potřebujeme. Protože unaveni jsme my, kteří zůstáváme."
Bratři a sestry,
drahý Dominiku,
i kdybych se oblékl v tu nejčernější čerň, nevystihl bych hoře, v němž tu stojím. Stanul jsem totiž u katafalku svého velkého přítele. Přítele v dnes téměř zapomenutém slova smyslu. Muže, se kterým jsem poután týmiž ideály, s nímž jsme si vždy vzájemně pomohli a jeden druhého se zastali. A stojím tu s vědomím, že jsem povinen ho i nadále nezradit a žít podle zásad, které nás spojily.
Kladu si otázku, ke komu vlastně mluvím. Zajisté k vám, bratři a sestry. Jasně si však uvědomuji, že mluvím před vámi k někomu jinému. Stejně mluvím před Bohem, který už dávno ví, co řeknu. Mluvím k nepřítomným? To, zdá se, má malý smysl, ale přinese mi to dvojsečnou reakci, aplaus i zatracení.
Mluvím k Tobě, Dominiku? Jsi mrtev a neslyšíš nic.
Zajisté, mluvím k rozsvícenému paškálu, který tu stojí jako kopí a ztělesňuje Tě. Jeho neživé tělo hoří a v slzách se proměňuje ve světlo, které se, naprosto svobodné, spojuje se světlem věčným.
Nehodlám připomínat kardinálovo dílo, protože každému i jen trochu znalému člověku u nás je známé. Připomenu jen dva příklady: spoluúčast na překladu Jeruzalémské Bible a péči o pražskou katedrálu. Jsou to veřeje brány k celému jeho konání a jeho plodům. Na jedné straně stojí Boží slovo, na druhé Boží dům, kde je především hlásáno a uskutečňováno.
Dominik Duka před námi stojí jako pevný kvádr stále budované katedrály naší duchovní identity. Jistě je nám líto, že se nedočkal zvuku nových katedrálních varhan, beatifikace P. Drboly a P. Buly, nebo translace ostatků sv. Dobroslavy. Jenže co jsou tyto pozemské události proti patření na Pána v nebi?
Procházíme-li Dominikův život, pochopíme ontogenezi jeho osobnosti. Narodil se do rodiny důstojníka, který odešel do války, bojoval v řadách RAF a po návratu za to byl vězněn.
Jeho syn Jaroslav si z toho odnesl trojí:
povinnost věrnosti,
důležitost solidarity,
připravenost postavit se na uprázdněné místo.
Dalším krokem bylo pevné zakotvení ve víře a raná touha být knězem. O tom víme, že se přes mnohé překážky nakonec uskutečnila a že kněžská dráha vedla až na pražský arcibiskupský stolec a ke jmenování kardinálem.
Třetím momentem byl Dukův vstup do řádu sv. Dominika, zvolení řeholního jména a složení slavných slibů. To vše z něho učinilo pokorného, velmi ukázněného, laskavého kněze, který však s nenásilnou přísností dbal o pořádek a kázeň ve své diecézi spíše příkladem než příkazy.
Nelze se proto divit heslu, které si zvolil:
In Spiritu Veritatis. Plně mu dostál, ať už šlo o pravdu s malým či velkým
p. Problémem hledání a obhajoby pravdy se také neustále zabýval jak po stránce odborné, tak po stránce duchovní. Rád si budu připomínat naše hovory o opravdovosti lidského jednání.
V duchovním portrétu kardinála Duky nelze opominout jeho vzdělanost. Byl vzdělancem dnes téměř zaniklého typu. Nebyl omezen na jeden úzce vymezený obor a na rozdíl od velkého množství z dnešních akademiků s mnoha tituly on se svým jediným věděl stokrát víc než oni. S vědeckými poznatky také uměl pracovat, usouvztažnit je a dojít tak k dalším cenným a platným. Zcela jinak jsou na tom ti druzí, nezvládají to, a to málo, co vědí, pospojují chybně. Jenže takoví lidé kardinála neustále obviňovali z neznalosti.
Tím se dostáváme k neodmyslitelnému rysu zádušní mše, což je moment odpuštění. Naše představa, že Poslední soud nastane až na konci světa, není správná. Tehdy dojde pouze k vynesení rozsudku. Soudní líčení probíhá od prvotního hříchu. V tomto přelíčení neustále všichni vydáváme svá svědectví. Při pohřbu to vystoupí do popředí. Je důležité, zda řekneme, že nebožtík nám nikdy neublížil, tj. odpustíme mu. Zároveň se mu omluvíme. Kromě obecného vyjádření zabudovaného do liturgie musí to každý v soukromí svého srdce udělat sám.
Problém ovšem vyvstane, když uvážíme, jak si odpustit mezi námi. Tento problém tkví v tom, že můžeme odpouštět jen, co bylo učiněno nám, nikoli jiným. Církev to řeší svátostí smíření. Ta ale vyžaduje přiznání a vyznání viny. Důsledkem je, že nevím, jak se postavit k těm, kdo žijí v domnění, že konali dobro.
Všichni nezaujatí lékaři mi řekli, že Dominik Duka zemřel na následky neomalených útoků, které psychicky ustál a patrně svým pomlouvačům odpustil, ale stres, kterým procházel, se somaticky prosadil a zavinil jeho zbytečné úmrtí.
Jednoduše si s tím nevím rady. Pravím důrazně, že nikoho neobviňuji, natož, abych někoho odsuzoval, protože nevím dost, sám potřebuji Božího milosrdenství a plně se podřizuji jedinému legitimnímu soudci, Ježíši Kristu. Jisté je, že
drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných (žalm 116).
Dominik Duka vstoupil do naší historie jako pilný a důmyslný dělník dějin. Bezpočtukrát se ujal prací na akcích k povznesení národní morálky, uhasínajícího národního sebevědomí a cti mezi druhými národy. Byl větším představitelem státu a diplomatem než většina našich politiků. Vzpomenu jen jednoho případu,
Roku sv. Anežky Přemyslovny v roce 2011, na němž jsem s ním nejúžeji spolupracoval.
Zbývá už jen málo. Hluboce se poklonit sestře Dominice, která o něho pečlivě a s láskou desítky let pečovala. Poděkovat všem, kteří mu zajišťovali potřebný servis. A pak učinit něco nádherného, byť přetěžkého, zvednout jeho štít a postavit se na jeho místo. Kardinál Duka je těžko nahraditelný, ale nás je na to víc a musíme se plně nasadit. Ono není snadné říct s plným vědomím smyslu:
Buď vůle Tvá.
Když jsme spolu, Dominiku, naposledy mluvili, bylo to dost pozdě večer, takže jsme si popřáli dobrou noc. Přeji Ti ji i teď. V závěru liturgie budeme prosit Pána, aby Ti dal odpočinutí věčné. Zasloužíš si ho plně, služebníku věrný. A prosím Tě, abys nám vyprošoval občasná odpočinutí časná, která, jak dobře víš, potřebujeme my. Často budeme velmi unaveni a patrně i sklíčeni. Pax tecum. Amen.
Prof. Petr Piťha
Liturgické texty:
1. čtení – Mdr 3,1-9; Žl 114;115; 2. čtení – Řím 8,14-23; Evangelium – Mt 25,31-46
Převzato z
https://rcmonitor.cz/, článek naleznete
zde.
