8. listopad je den bitvy na Bílé Hoře, na který se příliš nevzpomíná, a pokud, tak jako na den národním katastrofy. Ve skutečnosti je to naopak den, kdy došlo k záchraně českého národu a jazyka.
8. listopad (1)
8. listopad je den bitvy na Bílé Hoře, na který se příliš nevzpomíná, a pokud, tak jako na den národním katastrofy. Ve skutečnosti je to naopak den, kdy došlo k záchraně českého národu a jazyka.
Porážka protestantských vojsk na Bílé Hoře je prezentována jako porážka husitských ideálů, vítězství temna, útlaku, nesvobody a počátek germanizace. Jaká je ale skutečnost?
Protestantismus nenavazuje na husitské učení, je v celém rozsahu jeho opakem. Husitství kladlo důraz na morální obrodu života Církve i společnosti. Protestantismus se morálních hodnot v principu vzdal. Luther prohlašuje ospravedlnění pouze na základě víry – na skutcích nezáleží a tím se morálky vzdává. Kalvín prohlašuje absolutní předurčení člověka ke spáse nebo k zatracení a tím se opět vzdává hodnoty morálky pro lidský život, naopak sám Bůh je původcem zla. Z protestantských církví lze přiznat pouze Jednotě bratrské, vyšlé z husitského základu, že se nevzdala morálky jako motivu k ospravedlnění.
Rozpory mezi husitstvím (utrakvismem) a protestantismem byly daleko hlubší, než mezi utrakvismem a katolictvím. Protestantismus, který, jak se zdá, v Českých zemích příliš hluboké kořeny nezapustil, byl až na výjimku Jednoty bratrské cizím importem a nevycházel z domácích, husitských kořenů. Rekatolizaci přečkala v ilegalitě pouze Jednota bratrská, která se nevzdala morálky jako potřebné k ospravedlnění.
Na basilejském koncilu v roce 1436 dohodnutá Kompaktáta byla v roce 1564 potvrzena papežem Piem IV. a přímí pokračovatelé husitů - utrakvisté (podobojí) získali své místo v rámci katolické církve. V roce 1567 prosadili protestanti vypuštění kompaktát ze zemských desek – Kompaktáta přestala být zemským zákonem.
V roce 1609 si evangelické stavy vymohly Rudolfův majestát, který měl zaručit svobodu vyznání evangelíkům. Tento Majestát zajišťoval svobodu vyznání i poddaným, ale svobodu veřejného kultu (kostela či modlitebny) jen na královských statcích. Na statcích ostatních vrchností si směli zřídit kostel nebo modlitebnu pouze se souhlasem vrchnosti, ale měli právo navštěvovat evangelické kostely v sousedství. Majestát navíc mluvil jen o evangelických poddaných na statcích královských a statcích katolických vrchností, o katolických poddaných na statcích protestantských vrchností se nezmiňuje.
Reformace v českých zemí postupovala ruku v ruce s germanizací, evangelické vrchnosti se přikláněly k němčině jako řeči reformace, ustanovovali svým českým poddaným německy mluvící kazatele (kteří česky často ani neuměli) a germanizovali prostřednictvím církve a školy (povinnost čtení v bibli, a to v německém Lutherově překladu) své poddané. Poddaným byla v některých případech dána možnost, buď se srovnat v náboženství s vrchností (evangelickou) nebo se vystěhovat. V době cca 50 let před rokem 1620 byla tímto způsobem poněmčena cca 1/5 Čech. (2)
Na to reagovalo
usnesení českého zemského sněmu z roku 1615, které prosadili katolíci s utrakvisty a které směřovalo k ochraně českého jazyka. Toto usnesení stanovilo, že za obyvatele země české nemůže být přijat nikdo, kdo neumí česky, že na zemském sněmu mohou německy mluvit jen zástupci německých krajů – Chebska, Loketska, Kladska a korunních zemí, Slezska a obojí Lužice. Vypovězením ze země měli být potrestáni ti, kteří se mezi sebou zavázali, aby při společném setkání žádný jazykem českým nemluvil.
V roce 1617 došlo k přijetí a korunovaci Ferdinanda II. za českého krále. Ferdinand II. v souladu s augšpurským náboženským mírem (čí panství, toho náboženství) rekatolizoval své země – Štýrsko, Korutany, Kraňsko. Říšské zákony ale v českých zemích neplatily. Někteří čeští evangelíci se stavěli proti jeho volbě a jejich jménem měl na sněmu promluvit Matyáš hrabě Thurn. Problém byl ale v tom, že hrabě Thurn neuměl slovo česky, takže v souladu se 2 roky starým usnesením zemského sněmu svoji německou řeč nemohl pronést. (Je vůbec zvláštní, že evangelické stavy neměly připravenou řeč v češtině. Vzniká tak otázka, jestli by českému proslovu většina evangelíků rozuměla.) Výsledkem hlasování zemského sněmu bylo, že proti přijetí Ferdinanda II. hlasovali pouze 3 účastníci sněmu, takže byl platně přijat za krále, korunován, složil přísahu na zachování zemských práv včetně Rudolfova majestátu a stavy mu přísahaly věrnost. Ferdinand II. byl tedy za krále přijat i korunován, ale do smrti svého strýce, císaře a krále Matyáše (1619) nevládl.
Právě ustanovení o nutném souhlasu ke stavbě kostela na jiných, než královských statcích se stalo záminkou k povstání evangelických stavů. V roce 1618 vyhořel evangelický kostel v Hrobech na statcích pražského arcibiskupství a došlo ke snaze uzavřít evangelický kostel v Broumově na statcích tamějšího benediktýnského kláštera, postavený bez povolení vrchnosti (kostel byl ale definitivně uzavřen až roku 1622). Podle rozhodnutí královské komory měla katolická církev coby majetková vrchnost právo na kontrolu výstavby nekatolických svatostánků na panstvích spadajících pod její správu, evangelické stavy rozhodnutí nepřijaly a oba případy se staly záminkou k povstání evangelických stavů.
Jde o
složitý právní problém, kterým se právní historici opakovaně zabývali a k jednoznačnému názoru nedošli. Evangelické stavy argumentovaly tím, že církevní statky jsou vlastně statky královské, a že poddaní proto souhlas vrchnosti ke stavbě kostelů nepotřebovali. Katolíci argumentovali tím, že i církevní instituce mají plná vrchnostenská práva, a proto uzavření kostela v Broumově bylo v souladu s Majestátem. Věc je právně spletitá, vůči církevním statkům měl král skutečně větší pravomoci než vůči šlechtickým, (mohl je v případě nutné zemské potřeby např. zastavit, ale zůstávala mu povinnost vyplatit zástavu). Ale pokud by podobné ustanovení platilo, muselo by se vztahovat i na královské statky zastavené šlechticům, kteří na nich vykonávali plná vrchnostenská práva, a ke stavbě kostela na nich by povolení vrchnosti nebylo třeba, o tom ale nikdo nemluvil. Jednoznačně spor rozhodnut nelze.
Šlo o záležitost, která měla a mohla být řešena buď soudním rozhodnutím, které ale evangelíci nepřijali, nebo jednáním a upřesněním Rudolfova majestátu. Např. ve Slezsku byla záležitost jednoznačně řešena v tom smyslu, že i na církevních statcích mohou evangelíci stavět kostely bez souhlasu vrchnosti. Ale
místo jednání, když královští místodržící nevyhověli ultimativním požadavkům evangelické šlechty, byli vyhozeni z okna pražského hradu a evangelické stavy zahájily povstání.
Povstání z roku 1618 mělo chatrný právní základ, nedošlo k nucení evangelíků k přestupu na katolictví ani k porušení zemského práva. Povstalci do roku 1619, tj. do smrti císaře a krále Matyáše argumentovali tím, že vedou povstání proti úředníkům královským, nikoli proti králi. Situace se změnila až po smrti Matyášově, kdy se Ferdinand II. ujal vlády.
Po svém nástupu vlády nabídl Ferdinand II. povstalým českým stavům amnestii za vzpouru, potvrzení náboženské svobody a navrácení poměrů před rok 1618 spolu s potvrzením Rudolfova majestátu v jejich výkladu, (3) tedy že ani na církevních statcích nepotřebují poddaní souhlas vrchnosti ke stavbě evangelického kostela. Tím byly požadavky evangelických stavů splněny, svoboda náboženského kultu na církevních statcích vybojována a nebyl další důvod pokračovat v povstání, které zvítězilo.
Přijetí nabídky Ferdinanda II. by ale současně znamenalo vzdát se úřadů, kterých se v průběhu povstání protestanti protiprávně zmocnili a zrušit konfiskace majetku katolíků, které evangelické stavy provedly. Odpovědí povstalců bylo sesazení Ferdinanda II. z trůnu, ke kterému však objektivní důvody, tj. vláda proti zemskému právu, chyběly. Od tohoto okamžiku již nelze povstalcům přiznat statut bojovníků za náboženskou svobodu, stali se pro bezdůvodné zrušení přísahy zrádci a křivopřísežníky. Tím se postavili do situace „vítězství nebo smrt“, případně útěk a doživotní vyhnanství.
Povstání nebylo povstalci dostatečně financováno, zahraniční podpora i vzhledem k chatrnému právnímu základu povstání prakticky nulová a přes počáteční vojenské úspěchy
došlo 8. listopadu 1620 k bitvě na Bílé Hoře, které skončila ostudnou porážkou vojsk evangelických stavů. Po necelé dvě hodiny trvající šarvátce stavovské vojsko uteklo z bojiště a král Fridrich Falcký i s vojskem opustil Prahu a posléze i Čechy. Důsledky vojensky nevýznamné šarvátky (stavovské vojsko nebylo zničeno, jen uteklo do Prahy), Praha byla opevněná a dala se bránit, u Kolína stály posily pro Fridricha Falckého, byly rozsáhlé a zásadní.
Zákaz protestantských náboženství v Čechách a na Moravě po Bílé Hoře bylo opatření, jehož účelem bylo zrušit prostředí, ze kterého opakovaně vycházela povstání a vzpoury, bylo to opatření v 17. stol. běžné v katolických i protestantských státech. Velmi násilný charakter měla protestantizace v tehdejší Anglii, kde byly popraveny tisíce katolíků pro svou víru. V Čechách došlo k soudnímu procesu, ve kterém bylo odsouzeno k smrti 28 osob, ale v jednom případě byla udělena milost.
Bylo popraveno 27 předních účastníků povstání, z nichž bylo 26 evangelíků a 1 katolík. Je pravda, že nebyli popraveni pro víru, ale pro vzpouru a zradu přísahy. Za mučedníky svědomí, kteří zemřeli za své přesvědčení, je považovat nelze.
Důsledkem porážky stavovského povstání byly nejen konfiskace majetku těch, kdo se v povstání provinili, ale také emigrace nekatolíků, kteří nechtěli přestoupit na katolickou víru. To museli své majetky prodat katolíkům. Ale k zásadní národnostní změně ve složení české šlechty nedošlo v důsledku pobělohorských konfiskací a nucených prodejů, ale jako důsledek zrady vévody Albrechta z Vadštejna a hrabat Trčků z Lípy.
Teprve po této konfiskaci se v Čechách usídlila většina cizích, většinou německých, ale např. i italských rodů, které získaly statky z konfiskovaného valdštejského a trčkovského majetku.
Rekatolizace, která začala v Čechách už dlouho před Bílou Horou, byla většinou nenásilná, z kazatelen a škol, neodnárodňovala. Katolický kněz měl povinnost kázat alespoň v neděli a o svátcích v řeči lidu a musel v řeči lidu zpovídat. Školství bylo v národnostně neutrální latině, tedy opět nikoho neodnárodňovalo. Jezuitské instrukce vysloveně prosazovaly češtinu. Pouze v období několika let po bitvě na Bílé Hoře docházelo k nucené rekatolizaci, zejména umístěním vojska do obcí a domů těch, kteří nechtěli přijmout katolickou víru. Umístění vojska, které museli obyvatelé živit, zpravidla zlomilo jejich odpor proti rekatolizaci. Vzhledem k použitým metodám lze mluvit spíše o nátlaku než násilí.
Ze shora prosazovaná germanizace porážkou evangelických stavů na Bílé Hoře a rekatolizací země skončila, a znovu se objevila až v době osvícenství za císaře Josefa II. Byla to pravděpodobně záchrana českého národa a jazyka, pokud srovnáme situaci v rekatolizovaných Čechách a na Moravě se situací Slovanů v protestantských, nyní německých zemí, kde slovanský jazyk udrželi jen katoličtí Lužičtí Srbové a v malé míře i jejich evangeličtí soukmenovci. V Pomořansku, Meklenbursku, Braniborsku i Sasku v době protestantizace slovanská řeč vymizela.
Josef Pejřimovský
Poznámky:
1. Podle: GOTTFRIED, l., PEJŘIMOVSKÝ, J.:
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze 1650 až 2024. Praha, Společnost pro obnovu Mariánského sloupu 2024, vyd. 1
2 PEKAŘ, J.:
O smyslu českých dějin. Rotterdm. Stojanov- edice Akord 1977
3 KUKLA, O.A.: Blahoslavený Jan Sarkander. In:
Svatí spojují národy. Praha. Panevropa 1994 s. 143
