V sobotu, 25 října proběhla mše sv. v kostele Panny Marie Vítězné a procesí Prahou od tohoto kostela k Mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí. Po mši sv., kterou sloužili biskupové Tadeusz Litynski z Polska, Karel Herbst z Prahy, Antonín Basler z Olomouce a Ján Kuboš ze Slovenska bylo zasvěcení národů a zemí střední Evropy Pražskému Jezulátku.
Své požehnání poslali biskupové, kteří se nemohli zúčastnit: slovenský arcibiskup Ján Oroš z Trnavy a čeští biskupové Vlastimil Kročil a Zdeněk Wasserbauer.
U Mariánského sloupu následovaly prosby a zasvěcení Panně Marii, patronům Evropy: Benediktu, Cyrilu a Metodějovi, Brigitě, Kateřině Sienské a Terezii Benediktě od Kříže a národním a zemským světcům: sv. Josefu, Václavovi, Vojtěchovi, Leopoldovi, Stanislavovi, Štěpánovi a Ladislavovi, Svorádovi a Benediktovi, Ondřejovi a Vladimírovi, Ludmile, Anežce, Zdislav, Hedvice, Olze, abychom na jejich stálou a zbožnou přímluvu byli uchráněni všech protivenství a úkladů nepřátel, aby se naše národy obrátily ke Kristu a jeho Svaté, katolické, apoštolské církvi a Matce Boží Panně Marii. Následovala modlitba ke společnému patronu středoevropských národů a zemí - bl. Karlu z Domu Rakouského, našemu císaři a králi, své vyhnanství, nemoc, utrpení i smrt obětoval je Bohu slovy: Musím tolik trpět, aby moje národy opět našly cestu k sobě.
V průběhu pouti jsme se modlili odprošovací modlitby za hříchy a urážky Boha.
Pouti se zúčastnili poutníci z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Polska v hojném počtu, kostel Panny Marie Vítězné byl byl plný.
Překlad kázání J. Ex. biskupa T. Litynského
Drazí biskupové, drazí poutníci, drazí obyvatelé Prahy, zejména členové Mariiny legie v České republice.
Nejprve bych rád vyjádřil svou vděčnost Pražskému komitiu Mariiny legie za pozvání k účasti na této jedinečné pouti k Pražskému Jezulátku, k účasti na modlitbě konsekrace a na mariánském průvodu s aktem zasvěcení národů Evropy.
Je to pro mě čest, jako biskupa Zelenohorsko-gorzovské diecéze, která se nachází v západním Polsku a jejíž historie sahá až do doby svatého Vojtěcha, vašeho krajana. Vzpomínka na svatého Vojtěcha, na jeho odvážnou evangelizační výpravu na území severního Polska, dnes arcidiecéze Gdaňské, je stále živá v povědomí současných polských věřících. Vzpomínáme-li nejen na svatého Vojtěcha, ale i na Dąbrówku, českou kněžnu, manželku knížete Měška I., můžeme říci, že křesťanská víra k nám přišla z České republiky. Děkujeme vám za toto dědictví, které jsme od vás obdrželi.
Brutálně přerušená misijní výprava svatého Vojtěcha, jeho mučednictví v roce 997 a jeho kult, který se rozvinul v tehdejší metropoli Hnězdno, měly hluboký dopad na život víry a život církve v mé vlasti.
Každá moderní polská diecéze, včetně diecéze Zielona Góra-Gorzów, má několik farních kostelů ctících svatého Vojtěcha, patrona Polska. A to je druhý důvod mé vděčnosti.
Nemohu si však nevšimnout, že v mé diecézi v roce 1003 položilo své životy za Krista v poustevně poblíž Międzyrzecze pět mučedníků, včetně dvou italských mnichů a tří Poláků, kteří se připravovali na misijní výpravu, aby pokračovali v díle svatého Vojtěcha. Jsme tedy silně spojeni svatým Vojtěchem. Vojtěchem, jeho obětí a přímluvnou modlitbou, stejně jako těmi, kteří spolu s pěti bratry Międzyrzeckými podnikali misijní výpravy po staletí a platili za ně cenu vlastního života. Také bych rád poděkoval za Pražské Jezulátko, které uctíváme v kostele sv. Jadviky Slezské v Zelené Hoře a v kostele Prvních polských mučedníků v Gorzów Wielkopolském, který byl postaven na místě vizitace sv. Jana Pavla II. v naší diecézi 2. června 1997.
Po svém pobytu v Gorzów Wielkopolském, kde se na nás svatý Jan Pavel II. s odkazem na bratry mučedníky obrátil s důraznou výzvou k odvážnému svědectví víry, se vydal do Hnězdna na oslavy milénia. Tato
druhá pouť Jana Pavla II. do Hnězdna, která se konala 3. června 1997, se konala ve spojení s oslavami milénia úmrtí svatého Vojtěcha – patrona arcidiecéze Hnězdno a celého Polska. Tehdy v Hnězdně, u ostatků svatého Vojtěcha, řekl, že
k obnově jednoty evropských národů nestačí právo na sebeurčení, rozšíření politických svobod a pád zdi rozdělující evropské národy. Je také třeba zbořit zdi v lidských srdcích: zdi vybudované ze strachu, agrese, nedorozumění, politického a ekonomického sobectví a nedostatku úcty k lidskému životu a důstojnosti. „
V Evropě nebude jednota, dokud nebude společenstvím ducha,“ řekl Jan Pavel II. a připomněl, že
nejhlubší základ jednoty přineslo Evropě – a po staletí posilovalo – křesťanství se svým evangeliem, chápáním lidstva a svým příspěvkem k rozvoji dějin lidí a národů.
Drazí v Pánu!
Zmiňuji tato pouta, naše vztahy, které sahají do historie a jsou svědectvím o našem duchovním příbuznosti, o našem společném roubování na životodárnou vinici naší víry. A
zavazují nás dnes ke společné cestě s nadějí křesťanského života. Svatý Pavel nám dnes předkládá snad jednu z nejznámějších pasáží Písma, která nám díky svému častému používání během manželských liturgií může nejprve připomenout atmosféru svatby. Pokud se však na list Korinťanům podíváme jako na celek, je vrcholem Pavlova učení o charismatech, tedy o darech a talentech, které každý z nás v sobě má pro dobro druhých, pro rozvoj církevního společenství.
Sestry a bratři, myslím, že toto je první důležité ponaučení pro nás, kteří se dnes před Pražským Jezulátkem v této eucharistii modlíme za mír a sociální spravedlnost.
Pán nás posílá, pokřtěné a začleněné do své církve, ne jednotlivě a izolovaně, ale společně – jako společenství překračující národní a politické rozdělení. Posílá nás jako společenství, ve kterém je s námi neustále, ve kterém nás obohacuje svou láskou – agapé – a dává nám svého Ducha, protože ví, jaké zázraky může tato láska konat v srdcích těch, ke kterým jsme posláni!
Papež Lev XIV. o tom hovořil v jednom ze svých kázání: „
Duch Boží nám umožňuje objevit nový způsob vnímání a prožívání života: otevírá nás setkání se sebou samými, bez masek, které si nasazujeme; vede nás k setkání s Pánem a učí nás prožívat Jeho radost; přesvědčuje nás, že pouze vytrváme-li v lásce, získáme také sílu jednat podle Jeho slov, tedy být jimi proměněni. ... Vzýváme Ducha lásky a pokoje, aby zbořil zdi, rozptýlil nenávist a pomohl nám žít jako děti jediného Otce, který je v nebesích.“
Poslušní slov pastýře Lva
chceme během této slavnosti jít cestou Desatera přikázání a eucharistie modlitbou, ale také vyznáváním Krista v našich rodinách, farnostech a místech bydliště a učit této cestě ostatní.
Evangelium nás zve na tuto cestu eucharistie, která nás dnes vede do Večeřadla. Než svatý Jan popíše okamžik mytí nohou, předkládá nám krásný text Ježíšovy velekněžské modlitby. Dnešní úryvek vyjadřuje jednu z nejkrásnějších pravd –
Ježíš se modlí za ty, které povolal... modlí se za učedníky, kteří od něj přijali nesmírnou sílu víry, dar uzdravování nemocných a vyhánění démonů.
V této modlitbě se Ježíš modlil i za nás, kteří jsme skrze křest naroubováni do jeho života – protože ví, že jsme příliš slabí na to, abychom naplnili to, k čemu nás volá. Naše životy, naše povolání – jsou plodem jeho modlitby, jako když po celonočním bdění v izolaci přišel a zavolal Dvanáct. Ježíš silně zdůrazňuje své poslání, do kterého naroubovává své učedníky.
V tomto duchu Ježíšova poslání rozpoznávám přítomnost mnoha svých bratrů a sester zpoza Prahy a České republiky. A jak bylo zdůrazněno v pozvánce na dnešní obřad – „.
..zveme přátele ze zahraničí na zasvěcení zemí střední Evropy.“
Děkuji, že jste mě nazvali přítelem, že jste mi nabídli dar společné modlitby a čest pronést toto slovo. Myslím, že mnozí z nás mají podobnou touhu. Možná je to odpověď na modlitbu svatého Vojtěcha v kostelech mé vlasti, možná je to působení milosti požehnání Jezulátka z našich polských komunit.
Skrze naši modlitbu a blízkost vyjadřujeme jednotu a duchovní spřízněnost, za kterou se Ježíš modlil ve Večeřadle. Dnes jsme jako církev, jako společenství, kterému záleží na naší přítomnosti a budoucnosti, pozváni, abychom znovuobjevili, dalo by se říci, jednotu mezi sebou navzájem přes hranice, přes různé překážky, které se objevily v našem společenském a národním životě!
Jde o objevení jednoty, která není ani tak postavena na našich vlastních představách, jako spíše na touze a lásce samotného Boha.
Neustále jsme ohroženi pokušením rozdělovat se, zaměřovat se na to, co je odlišné. Bohužel jako církev také neustále prožíváme drama, které popisuje svatý Pavel ve svém Prvním listu Korinťanům: „
Já jsem s Pavlem a já s Apollem, já s Petrem a já Kristův.“
Zlý je mistrem rozdělení a rozdělování, a proto tak zoufale potřebujeme právě v eucharistii znovuobjevit tuto božskou jednotu, objevit, že Bůh si nás přál v tomto společenství a ne v jiném, mezi těmito a ne jinými. Toto Slovo nám připomíná, že jsme jeden druhému darem! Ne soupeři, ale darem, přáteli ve víře!
Jak píše papež Lev XIV. ve své první programové exhortaci
Dilexi te: „
Křesťanská láska překonává všechny bariéry, sbližuje vzdálené, sjednocuje cizí, přibližuje nepřátele, překonává lidsky nepřekonatelné propasti, proniká do nejskrytějších zákoutí společnosti.“ Ježíš věděl, že silou apoštolů v dramatu kříže budou jejich vzájemné vztahy! Věděl, že pouze tam, kde vstoupili do světa jako jedno, jako církev, budou schopni konat zázraky s Boží láskou!
Všimněme si dalšího detailu dnešního evangelia –
Ježíš se modlí za jednotu, aby svět uvěřil... Svět uvěří, když se na nás, na to, jak spolu žijeme, v našich vztazích, uvidí jednotu. Existuje polské přísloví, které mezi námi bohužel často rezonuje: „
Nic nespojuje tak jako společný nepřítel.“ A papež Lev nás přesvědčuje: „
Církev, která neklade meze lásce, která nezná nepřátele, se kterými by měla bojovat, ale jen muže a ženy, které by měla milovat – to je církev, kterou dnes svět potřebuje.“
Při čtení dnešního Slova musíme tedy toto přísloví obrátit a říct:
nic nesjednocuje tak jako člověk, kterému můžeme projevit Boží lásku, jako člověk, ke kterému je církev povolána. Někdy v pastorační službě
hledáme různé formy evangelizace a zapomínáme, že její nejúčinnější formou je každodenní život ve světě – život nás křesťanů, naplněný Boží láskou, ať jsme kdekoli.
V roce 2009 papež Benedikt v této svatyni řekl: „
Obraz Dítěte Ježíše, křehkého dítěte, nás také nutí vnímat blízkost Boha a Jeho lásky. […] Každý člověk je Božím dítětem, a proto naším bratrem, a jako takový by měl být vítán a respektován. Kéž by naše společnost tuto realitu pochopila! Každý člověk pak bude ceněn ne proto, že má, ale proto, že je, protože na tváři každého člověka, bez rozdílu rasy či kultury, září Boží obraz.“
Poselství Božského Dítěte zůstává stále aktuální. Boží vtělení nás neustále přesvědčuje o hodnotě každého člověka a skutečnost, že je zde Bůh uctíván jako dítě, může být pro nás výzvou k prožívání víry jako děti, k prožívání víry dětským způsobem: s důvěrou, radostí a jistotou Boží lásky.
Drazí v Pánu, kéž tento pražský kostel, tyto pražské ulice vyzařují svědectví víry, k níž nás Bůh volá, stáváme se jeho vlastními dětmi. Kéž nad námi bdí a žehná nám skrze svého Syna a kéž nás Maria, k jejíž soše půjdeme po eucharistii, podporuje v tomto vyznání víry. Amen.
