Zamyšlení nad evangeliem 23. neděle v mezidobí- cyklus C
Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by ho viděli, a říkali by: „Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.“ Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáky utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý král ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“ (Lk 14,25-33)
JAK NÁSLEDOVAT JEŽÍŠE
Dnešní evangelium bývalo postrachem kazatelů a katechetů. Ve starších překladech totiž znělo: “jde-li kdo za mnou a nemá v nenávisti svého otce a svou matku i manželku i dítky, své bratry i sestry, ano i sebe samého, nemůže být mým učedníkem.” (Colův překlad)
Že máme nenávidět otce, matku , bratra, sestru? A Pán Ježíš, že to tak říká? Jak tomu rozumět? Každý posluchač sice znal ze svého mládí - a vy, děti, to znáte také, že někdy vám jde tatínek nebo bráška tak na nervy, že si v duchu řeknete. “já tě nenávidím”, když vám poroučejí něco, co se vám nelíbí. Ale to Pán Ježíš na mysli neměl - vždyť vy sami víte, že je to jen takový ošklivý chvilkový pocit a honem se toho zbavíte.
V ekumenickém překladu dnešního evangelia je toto místo už přeloženo lépe, mírněji: “Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce a matku, bratry a sestry - ano i sebe sama až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.”
Ale i zde - klást rodiče, bližní, až na druhé místo - nezavání to naváděním, abychom se o rodiče nestarali? Takovým lidem se přece říká asociálové!
Jak to vlastně Pán Ježíš myslel?
Abychom dobře porozuměli kterémukoliv výroku Písma, musíme jej brát v souvislosti celého textu, v souvislosti okolností, za jakých to Pán řekl.
Za jakých okolností Pán Ježíš mluvil to, co čteme v dnešním evangeliu?
Pán jde naposledy do Jeruzaléma slavit své poslední velikonoce. On to ví, že ho tam chtějí zabít. Je to pro něj přetěžká cesta. Tolik mu doma v Galileji bránili jeho přátelé: Nechoď tam! Tolik ho přemlouvali jeho učedníci: Nechoď tam! On sám cítí v sobě každým krokem narůstající pokušení: Nechoď tam, obrať se zpět do Galileje, tam budeš v bezpečí mezi svými. Zachraň si život!
Ale Ježíš jde. Každým krokem se blíží svému kříži, své smrti a kolem něj se stále zvětšuje zástup lidí, kteří se k němu přidávají. Ti jdou zlehka, vesele, jako na výlet. Jdou za ním - vždyť Ježíše v Jeruzalémě vyhlásí králem Izraele - a ti, co budou s ním, ti přece dostanou dobrá místa, důstojnosti ve státní správě, a dobře placené. A tak se předbíhají, tlačí se k němu, hrnou se za ním.
V této situaci se Ježíš zastavuje a říká jim, co jsme si četli v evangeliu: že být jeho učedníkem něco stojí. Že jeho učedník musí někdy i rodinu opustit, i svůj život nasadit: “Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.”
A Ježíš jde, aby ten kříž nesl, aby jím jako klíčem otevřel Boží království, to na čem v lidském životě nejvíc záleží.
Boží království! Přinášet pro ně oběti, vzdávat se kvůli němu pohodlí - kvůli čemusi, co snad přijde až po smrti - není to utopie?
Kdepak. Boží království není zásmrtná utopie, to vyrůstá už zde, v našem životě - od té doby, co je Ježíš na kříži otevřel.
Boží království vzniká všude tam, kde lidé přestanou hrabat jen a jen pro svou rodinu, pro sebe, kde na první místo dávají dobro celku. Boží království vzniká už zde, tady, všude tam, kde se Ježíšovo evangelium bere vážně a kde se lidé podle něj pokoušejí žít.
Pravda, v úplnosti zde na světě nikdo Boží království nevybuduje. Ještě tu není úplně, ale už tu vzniká, rodí se v miliónech srdcí.
A to je napětí lidského života - toto “už ano” a “ještě ne”.
Jsou lidé, kteří tohle vyslechnou a řeknou si: tak toto budování Božího království pro druhé mi může být klidně ukradeno. Já se starám, aby si dobře žila má rodina, abych si žil dobře já - a ostatní ať se o sebe starají sami.
Kdo takhle smýšlí, ten se obelhává. Ve světě, kde každý myslí jen na sebe a kašle na druhé, tam se nemůže vést dobře nikomu.
Dobře může být každému jen tam, kde každý klade na první místo zájmy celku. Ne že bychom se neměli starat o svou rodinu, o svůj pěkný život, o své osobní zájmy. Ale to patří až na druhé místo. Nikdo nemá stavět své štěstí na tom, že škodí druhým.
Bratři, naznačili jsme si smysl Ježíšových slov, jak být jeho následovníkem, učedníkem, křesťanem.
Principy Božího království nám musí být důležitější, než sebežádoucnější věci osobní. Pak jsme dobrými následovníky Pána Ježíše.
