Zamyšlení nad devatenáctou nedělí v mezidobí - cyklus C
Ježíš řekl svým učedníkům: "Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království. Prodejte svůj majetek a rozdejte na almužnu. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete." Petr se ho zeptal: "Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?" Pán řekl: "Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: `Můj pán hned tak nepřijde,' a začal tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími. Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat." (Lk 12,32-48 )
Listovali jsme ve starých kostelních zpěvnících. Byly tam písně pro všecky příležitosti. Mezi nimi byla také jedna „k oféře“, tj. ke sbírce, která se v naších zemích dělávala na velké svátky a při zvláštních příležitostech s průvodem okolo oltáře, s políbením kříže a položením mince nebo bankovky na tác. Přitom se zanotovalo: „Pojďme, bratři, k oféře!“ Usmíváme se, když dnes čteme druhou sloku: „Za ten peníz mnohá věc vykoná se k slávě Boží, pozná vzdorný nevěrec, jak se chvála Páně množí…“ V naivní prostotě se tu vyjadřuje něco, co vždycky církev dělala a s ní všecka náboženství, všechny podpůrné sociální a kulturní spolky: sbírání peněz na dobré účely. Důvod je ten, který se udává v písni: „Za ten peníz mnohá věc vykoná se k slávě Boží.“
Všecka mudrosloví nás naopak napomínají, abychom neposuzovalo hodnotu člověka podle majetku, podle jeho veřejného postavení, podle pěkných šatů, ale spíše podle moudrosti, ctnosti, podle vnitřních vlastností. Člověk je to, co je, ne to, co má.
Ale i ty rozumné rady.
Ale i ty rozumné rady jsou do jisté míry jednostranné. Abychom mohli uskutečnit on. Co jsme.
Abychom mohly uskutečnit co, co jsme, musíme mít k tomu možnosti. Z těchto možností se mnoho dá koupit za peníze.
Umělec, který má zajištěný byt a stravu, se může věnovat svému dílu a obohatit národní kulturu. Stejně jako vědec. Otec rodiny, který má k tomu dost prostředků, může dát dětem dobrou výchovu. Dobrý člověk, který má více, než sám potřebuje, dovede podporovat ty, kdo nemají, dát na to, nač ostatní nestačí, a přece by to rádi měli. Také církev má velkou charitativní činnost a má i sama velké výdaje, má-li vůbec existovat. Proto sbírá peníze. Zdá se to někdy mnoho, ale k porovnání k ostatním náboženským společnostem rozhodně nejsou katolíci na prvním místě, odhadneme-li sbírky podle procenta členů.
Ve Spojených státech v Americe se tyto poměry dají snadno zjistit, protože je jednotlivé farnosti a skupiny musejí hlásit; lidé si totiž dary na kostel mohou odpočítat od daní. Když jsem ukázal jednu z těch statistik, která nebyla pro dobročinnost katolíků příliš skvělým důkazem, jednomu americkému knězi, dodal mi na vysvětlenou: „To je proto, že jsou naší věřící z daleko chudších vrstev než ostatní. Všimněte si, že jsou na prvním místě Židé, kteří mají daleko větší kapitálové možnosti.“
Jsme tedy zase u stejného bodu. Kdo má peníze, má více možností. Ale jak se pak máme s touto všeobecnou mentalitou, s tímto názorem, který vládne světem, „spojit kázání evangelia.
„Blahoslavení chudí, protože vaše je Boží království.¨¨
Vždyť i v době Ježíšově dávali Židé do chrámové pokladnice a Ježíš pochválil vdovu, která dala z posledního, co měla. Měla tedy daleko menší možnosti k dobru, než ostatní. Ale právě tím, že ji dal Kristu za příklad ostatním, že ji vyvýšil, jasně vyjádřil své mínění: možnost k dobru se nedá v Božím království měřit jenom materiálními měřítky. Otvírají se i jiné cesty.
Dalo by se to vysvětlit vzdálenou analogií, kterou jsem slyšel od holandského sociologa. Před válkou v době velké hospodářské krize otevřel velký průmyslník velkou novou továrnu. Varovali ho, chtěli mu v tom zabránit i úředně. Ale on svůj podnik uhájil. Slíbil, že zaměstná ty lidi, kteří jsou státu na obtíž, tj. tělesně méněcenné. Posadil k běžícímu pásu jednonohé, kulhavé, člověk s jednou rukou zastával plnou práci při kontrole zboží, atd. Iniciativa se povedla, podnik prosperoval, zatímco jinde továrny zavírali a rostla nezaměstnanost. Nakonec se v okolí říkalo ironicky: Dnes už se uplatní v holandské království jenom kulhaví a slepí; je to u nás už jako v království Božím.
Tato poslední poznámka je dobrá jako ironie, ale dá se dokonce i pěkně teologicky prohloubit. Aby se člověk uplatnil, potřebuje peníze, prostředí, přátele a ještě mnoho dalších věcí. Ale biblické Knihy moudrosti jdou dál: na prvním místě pomoc Boží. Když mluví o lidské činnosti teologové, užívají výrazu synergia: spolučinnost, spolupráce. Nemůžeme jinak udělat nic dobrého než spolupracovat s Bohem. On „pracoval“ na počátku, když stvořil nebe a zemi, pracuje ve vykoupení, v dějinách a ve vývoji země.
Stvořil i člověka a povolal ho ke spolupráci. Proto mu dal tolik krásných vloh a možností. Dal mu zemi a její bohatství. Učinil ho bohatým v plném slova smyslu. Ale hříchem jsme se přivedli na mizinu. Zdá se, že většině lidí země neposkytuje dost ani k jídlu, tím méně k tomu, aby mohli plně rozvinout své nadání. Následkem hříchu jsou všechny tělesné a duševní vady. Jsme to, čemu se analogicky říká handicep, neschopni nebo poloschopní k práci a životu.
Všichni lidé na světě jsou v tom nebo v jiném smyslu chudí: jeden více, druhý méně, jednomu chybí majetek, druhému vlohy, třetímu zdraví, čtvrtému povaha a přátelé atd.
Jsme tedy schopni udělat něco dobrého? Uplatnit se? Sami ne, ale ve spolupráci s Bohem. Tato Boží pomoc se obyčejně nejvíce cítí v situaci, kdy jsme bezmocní, bez pomoci, chudí. A přesto žijeme a svět jde dál, ačkoliv stojí nad propastí. Nouze nejvyšší – Boží pomoc nejbližší.
Díváme se pak, že ti, kdo často a silně prožili tento zážitek, sami peníze a jiné prostředky odhazují a volí si jako svatý František z Assisi „Paní chudobu“ za průvodkyni životem?
Všeobecně se pak dá říci, že je blahoslavený každý, komu se nedostatky a životní nesnáze stávají příležitostí setkat se s Boží prozřetelností. Je chudý. Takových je mnoho. Ale on je chudý duchem, v Duchu svatém, který obohacuje, uzpůsobuje k životu a výkonu, dává radost a štěstí žít.
