Usilujeme o dobro a změnu ze všech sil, ale přesto nemáme pokoj. Stále to nestačí, pořád máme pocit, že jsme pozadu. Zdá se, že je to všechno marné. Boží požadavky jsou tak vysoké, že si někdy řekneme, jestli má vůbec smysl se snažit. Svatí přece nikdy nebudeme. Dokonce se zdá, že se ani nedokážeme změnit. Příliš mnoho jsme promarnili. A když se přece jen snažíme, změna nepřichází. – I vás pronásledují takové myšlenky?
No je to opravdu tak? Tento článek věnuji všem, kteří si myslí, že to, co dělají, nikdy nebude dost.
Život pod Damoklovým mečem
Často nás žene touha po úspěchu, slávě či přijetí. Nejednou jen jednoduché uznání od rodiče. Jindy je to perfekcionismus, který nám nedá dýchat. Nebo vliv sociálních sítí, kde máme pocit, že všichni jsou na tom dobře, mimo nás, chudáků. A co srovnávání s druhými nebo komplexy méněcennosti? Nezapomeňme ani na očekávání společnosti, kde jsou „in“ jen ti, co to vyšlapou co nejvýše. Toto všechno a mnohé další okolnosti nás ženou životem jako štvance.
S rostoucí nepřirozeností a tlakem ničíme i své okolí. Takhle to jde pořád dokola až dokud nekapitulujeme. Nakonec přichází deprese - a s ní ještě těžší balvan na ramenou. Člověk se trošku otřese a začne se snažit znovu a znovu. Výsledky jsou však podobné. Úroveň frustrace či znechucení může dosahovat hraničních hodnot.
Znám to víc, než bych chtěl. Ale musí to takhle být? Jsme k tomu opravdu odsouzeni?
Poděkování Damoklovu meči za jeho službu a rozloučení s ním
Nechci táhnout medové motouzy (sebeklamu) zmixované s povrchní odpovědí. To člověka na chvíli potěší, ale bez hloubky vyprchá spíše než bublinky z limonády. Chci stále kráčet hlouběji, směrem k pravdě. A tak jsem si na pomoc opět přizval mistra duchovního života a Učitele církve - sv. Františka Saleského.
V jeho knize
Krok za krokem ke svatosti
(https://www.zachej.sk/produkt/38035/krok-za-krokom-k-svatosti-s-frantiskom-saleskym/)
nacházíme podstatné odpovědi. On totiž učí, že máme žít pro dnešek. Dnes máme udělat, co je v našich silách, a zbytek vkládat do rukou svaté Boží prozřetelnosti. Když budeme takto jednat, Bůh bude s námi spokojen. Nebudeme se už muset sužovat, že to, co děláme, nikdy nebude stačit. Takto budeme moci v pokoji kráčet v rytmu každodennosti ke svatosti, ale i pokoji v srdci. To je cesta ven z toho neustálého tlaku. Já jsem na tuto cestu nastoupil a můžu potvrdit, že to stojí za to.
Přijměme tedy moudrost sv. Františka pro konkrétní situace a nechme se jí vést:
„
Abychom postupovali správně, je pro nás nezbytné věnovat se završení té části cesty, která je bezprostředně před námi, abychom prošli úsek prvního dne a nezdržovali se touhou dokončit úsek posledního dne, kdy je naším úkolem nejprve završit ten první.“
"
Postupovat musíte krok za krokem. Doporučuji vám svatou jednoduchost. Dívejte se blízko před sebe a nedívejte se na ta nebezpečí, která vidíte daleko před sebou. Domníváte se, že jsou to armády. Jsou to jen stromy v dálce, a když na ně upřeně hledíte, můžete udělat nesprávné kroky."
Mysleme jen na to, abychom dobře zakončili tento den. A když přijde zítřek, bude se nazývat dneškem a pak budeme o něm uvažovat. Kromě toho je nezbytné, abychom měli velkou důvěru v Boží prozřetelnost a abychom se jí odevzdali. Musíme si udělat zásobu many na jeden den, víc ne. A nepochybujme, že Bůh nechá padat z nebe manu i pozítří, i během všech dnů naší pouti.“
„
Bůh od nás žádá spíše věrnost v těchto malých věcech, které svěřuje do naší moci, než zápal pro velké věci, které na nás nezávisí.“
Přání dosáhnout dokonalosti za jeden den tohoto smrtelného života považuje sv. František jen za zdroj trápení a to nanejvýš zbytečného. Tedy meč, který nad námi visí, můžeme klidně odložit. Jak osvobozující poznání to je! Pojďme si však ukázat, co to znamená v praxi.
Záchvěvy pravé svobody
Svoboda je něco, po čem sám dlouhodobě toužím. Ale dlouhá léta jsem žil s Damoklovým mečem nad hlavou. Většinou jsem si ho tam věšel sám. Přestože se našli i „dobrodinci“, kteří to schvalovali – nebo ho tam zavěsili sami.
Dokázal jsem být pod tlakem, i když objektivně na mě nikdo netlačil. A tak jsem nebyl schopen ani skutečně odpočívat. A těšit se z přítomných věcí? To už vůbec. Vzalo mi to skoro veškerou radost ze života. Čím víc jsem se snažil nedělat chyby, tím víc jsem jich dělal. A děl se celý výše popsaný koloběh.
Změna přišla, když jsem poznal, že já takto žít nemusím (ani nevládnu) a Bůh to ode mě ani nežádá. Když jsem si uvědomil, že je dostačující Boží vůli plnit dnes. Stačí ji plnit přesně v těch životních okolnostech, ve kterých jsem. Jestliže jsem něco zničil, tak není třeba nic víc než cihlu po cihle stavět znovu. Dokonce můžu dělat chyby a nemusím se jich bát. A tak začala do mého života přicházet svoboda. Jako by mi padala pouta, která mě tak dlouho držela. Je to dlouhá cesta, ale jsem Pánu Bohu velmi vděčný, že mi ji ukázal a můžu po ní kráčet.
Mezi základní kameny této změny patří: sebepoznání, poznání katolické nauky a rozjímání. Kameny čerpám zejména z nauky sv. Františka Saleského, ale i jiných svatých.
1. Sebepoznání
Potřebujeme je, abychom nežili v klamných představách o sobě samých. Pomáhá nám poznat své přednosti, možnosti, limity a naši pravou identitu – tedy to, kým skutečně jsme.
Často si totiž budujeme identitu na iluzích – o sobě, o tom, co od nás chce svět, společnost či dokonce my sami. Žijeme mimo realitu, neseme břemena, která není třeba – a zároveň si nevšímáme těch, která nést máme.
2. Poznání katolické nauky
Díky ní dokážeme znát Boha a jeho kritéria, ale i sebe.
Správně předaná a pochopená katolická nauka nám dává jasné světlo na cestu (zákony Evangelia, nauka o sedmi hlavních hříších, ctnostech či svědomí).
To nám umožňuje rozlišit, co je Boží záměr a co jsou jen požadavky světa (nebo vlastního ega – tedy hříšné přirozenosti). Pouze tak víme, které břemeno je naše a které můžeme klidně položit.
3. Rozjímání
Tady se všechno spojuje. Je to chvíle, kdy se můžeme zastavit, nadechnout se a jít do hloubky. Přemýšlet o Bohu, o sobě, o celém životě. Rozjímání je prostor, kde se setkává duše s Bohem – a kde se zároveň setkáváme sami se sebou. Právě zde dochází k opravdovému sebepoznání. Zde zjevené Boží pravdy ožívají a stávají se silou, která nás proměňuje a umožňuje nám volně dýchat.
Povzbuzení do života
A teď pár slov povzbuzení pro ty nejčastější zápasy, které všichni známe.
Maminky: Jste dost. I když si to nemyslíte
Maminky, mateřství úplně stačí. Samozřejmě můžete dělat i více a některé k tomu Pán Bůh také zve. Avšak i samo povolání k mateřství je naprosto dostačující. Samy přece nejlépe víte, že vyžaduje celého člověka. Nemusíte se trápit tím, že si nepamatujete všechna slova, protože je vytlačily „plenky“, „papat“, „no, no“ nebo „ham“.
Otcové: Bůh nečeká superhrdiny
My muži máme dorůstat mužnosti, která znamená převzít zodpovědnost za svůj život a starat se i o jiné. Nemusíme však zachránit celý svět, nemusíme být dokonalí. Nemusíme všechno vědět a všechno mít. Postačí, že se každý den snažíme udělat alespoň jeden krok vpřed.
Svobodní: I vaše kroky mají smysl
Svobodní také nemusí zoufat. Ti mladší se klidně mohou připravovat na život (disciplína, škola, tréninky, cudnost či poslouchání). To je dost. Nemusíte všechno zkusit a všude být, jak to prezentují média.
A ani starší svobodní nemusí „pověsit život na hřebík“. Přijmout realitu, jaká je, naprosto dostačuje. Netrápit se minulostí či promarněnými možnostmi. Ale učit se den za dnem využívat čas, krok po kroku přijímat zodpovědnost. Pán Bůh umí dát vzrůst, který může snadno překonat naše očekávání.
Všichni: Malé kroky, velký Bůh
Všichni jsme malí a často nepovedení. Máme však velkého Boha, který dokáže i z pěti chlebů a dvou rybek nasytit mnohatisícový zástup. Přestože budeme kráčet i milimetr po milimetru (ale věrně), dokáže nesmírně rozmnožit i naše úsilí. A to dokonce bez ohledu na to, co je v naší minulosti.
Závěr
Dobrý Pán Bůh od nás nežádá, abychom změnili celý svět nebo sebe samé ze dne na den. Ani bezchybnost.
Chce, abychom každý den oddaně usilovali o to, co je aktuálně před námi. A ostatní, bez výčitek, klidně složme do rukou jeho svaté prozřetelnosti.
Jako svatý František, který opravoval kostelík San Damiano kámen po kameni - s pokorou, radostí a vírou. Volá nás ke svatosti - ale ne skrze hrdinství, ale skrze věrnost v maličkostech.
Možná právě dnes je čas odložit ten těžký batoh všemožných očekávání… a ve svobodě plnit maličkosti každého dne.
Jakub Tužinský
Převzato z
https://christianitas.sk/,
článek z 22. 7. 2025 naleznete
zde.
