Zamyšlení nad šestnáctou nedělí v mezidobí - cyklus C
Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: "Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!" Pán jí odpověděl: "Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme." (Lk 10,38-42)
V jednom aforismu se píše, že Bůh nás často navštěvuje, ale většinou nejsme doma. Zkusme dnes udělat velkou výjimku a „buďme doma“, buďme u sebe a prožijeme nevídané a třeba i neslýchané. Nebuďme v myšlenkách kolem plotny, jako Marta, která si pořád dělala starosti, co bude a jak to bude. Hledejme prvně Boží království, jako Marie, a to ostatní nám bude přidáno. Ona si zvolila ten nejlepší úděl a ten ji nebyl odňat. Vše, co v tomto okamžiku zní, není alibismus, je to rada, která znamená vyjít na chvíli z běžných starostí a podívat se na život trochu jinýma očima.
Tím, že se doma zavřu, vezmu Bibli a budu si v ní někde v koutě číst, že mezi prsty probírám korálky růžence a mé rty tiše šeptají Zdrávas po Zdávasu. To, že rozjímám a přemýšlím nad sebou a nad Bohem, to není útěk ze světa ani luxus. Je to nutnost pro tento můj svět.
Jestliže nenajdu sám sebe, nenajdu ani Boha a neporozumím bližnímu.
Není sobectvím mít čas na sebe. Je to potřeba. Musím žít, vypnout a podívat se do vlastního nitra a v něm se ptát, jaký je můj vztah k Bohu, k sobě a bližnímu.
Aktivní stránku našeho žití musí doplňovat jiná – zdánlivě pasivní, a přitom činná – stránka setrvání před Bohem v tiché modlitbě.
Marta z evangelia byla perfektní, ale měla chybu. Starala se přespříliš. My jsme stejní. Pořád se o něco a o někoho staráme. Tohle se musí koupit, tamto přinést, tohle odnést. Nemáme čas, ale máme z toho nervy. Žijeme v předstihu, a nevidíme, jak z něho.
Šerpové, nosiči a pomocníci horolezců v Himalájích, když jsou unaveni, tak svá břemena na chvíli odkládají a tiše sedí. Evropané se mohou rozčilovat sebevíc, nepomůže jim to. Oni totiž na to odpovídají: „Naše těla jsou unavená, musíme počkat, až nás duše dohoní.“
Udělejme to i my a nejen v neděli, ale i během týdne. Najděme si alespoň 15 minut času denně pro sebe. Posaďme se a nechme, aby duše dohnala tělo.
V té chvíli bude naše nitro připraveno uvítat Pána.
Nebojme se, On přijde a najde vás. Sám přece říká: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst. Já u něho a on u mne.“
