Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





HEGER FRANZ DIONYS(IUS) * 17.5. 1887 Chyše + 15.8. 1945 Louka u Litvínova
Pocházel ze západočeské obce Chýše, ležící 8 km východně od Žlutic. V jedenadvaceti letech vstoupil do cisterciáckého kláštera v Oseku (Ossegg) a při oblečení řeholního šatu (obláčce) 23.9. 1908 dostal řeholní jméno Dionysius. ( S ním měl obláčku i budoucí opat Eberhard Harzer a jejich společná cesta pokračovala přes všechny řeholní sliby až po kněžské svěcení). Po ročním noviciátu složil 26.9. 1909 jednoduché sliby a tři roky nato, 28.9. 1912 , slavné řeholní sliby (profes). V letech 1909-1912 studoval na diecézním teologickém učilišti v Litoměřicích a v tamní katedrále sv. Štěpána přijal 13.7.1913 kněžské svěcení. V rodné Chyši slavil 20.7. svoji primiční mši svatou a poté se vrátil do konventu v Oseku. V následujících letech působil převážně jako duchovní správce na farách inkorporovaných oseckému klášteru. Nejprve nastoupil v roce 1914 jako kooperátor (kaplan) ve farnosti Mariánské Radčice u Litvínova. Od roku 1915 zastával místo kooperátora v Jeníkově (Janegg) u Duchcova a v letech 1918-1926 byl kooperátorem při klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Oseku. Poté se v prosinci 1926 vrátil do Jeníkova, kde působil jako administrátor farnosti, od 1.11. 1932 s titulem osobního faráře, posléze osobního děkana (ad personam). V Oseckém klášteru přitom zastával úřad provizora (správce). Za okupace měl od nacistických úřadů zákaz vyučovat (tzv. Schulverbot).



Po skončení války, kdy se pohraniční území vrátila k Československé republice, se také v severočeském regionu obnovovala státní správa jen pozvolna a jistého bezvládí a chaosu využívaly nejrůznější osoby k ničení, rozkrádání a násilí. Tyto dramatické události dopadly s plnou silou i na osecký klášter. Opat Josef Eberhard Harzer stčil ještě jmenovat jediného českého člena konventu P. Zikmunda Jana Kapice převorem a regente kláštera. Koncem května 1945 pak Zemský výbor v Praze ustanovil P. Kapice za národního správce kláštera, avšak společně s představitelem Místního národního výboru v Oseku Karlem Mackem, který se k cisterciáckým mnichům a zaměstnancům choval velmi nepřátelsky.

V noci na 1.7. násilím vnikli čtyři příslušníci Československé armády ( v této oblasti byl jejím zakladatelem 1. čs. armádní sbor, tzv. Svobodova armáda). Opat Harzer byl zatčen a 3.7. večer došlo také k zatčení P. Dionysia Hegera, hospodáře kláštera (duchovního) Johanna Bartla a jeho syna Klemense. Všichni v příštích dnech a týdnech zažili tvrdé vyslýchání, mnohé trýznění a ponižování.

Nejprve byli zadržování v Oseku v dívčí škole, kde si jednotka československé armády zřídila provizorní kasárna. V sobotu 7.7. byli převedeni do vězení státní policie sídlící v Oseku ve vile Anna. Oba řeholníci bylo opakovaně odváděni do kláštera, aby poskytovali informace a podávali vysvětlení ohledně klášterního majetku. Dne 8.8.(event. 11.8.) byli pak všichni zadržení eskortováni do policejního vězení v Duchcově. Místo očekávaného výslechu je však v úterý 14.8. po poledni ve skupině 15 osob odvedli do internačního tábora v Libkovicích u Litvínova. Krátce po umístění v lágrovém baráku museli ještě pozdě odpoledne nastoupit do práce; P. Dionysis vozil na trakaři cihly očištěné jiným vězněm. Po dvouhodinové práci byli večer odvedeni do strážní budovy, kde obdrželi táborové číslo a pracovní zařazení, přitom zde P. Dionysius zažil další kruté trýznění.

Následujícího dne 15.8. 1945, na slavnost Nanebevzetí Panny Marie, byl ve 4 hodiny ráno budíček, pouze ranní kafe a po půl hodině odchod na první směnu podle zařazení k různým důlním jámám. P: Dionysius Heger byl odveden asi ve skupině 40 mužů na práci v dole Pluto v Louce u Litvínova. Při velmi těžké práci ve velkém horku a při nedostatku tekutin ho postihl srdeční infarkt (podle opata Herzera byl raněn mrtvicí) a krátce na to zemřel.



Byl pohřben 18.8. 1945 na klášterním hřbitově v Oseku.