Zamyšlení nad čtrnáctou nedělí v mezidobí - cyklus C
Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: 'Pokoj tomuto domu!' Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: `Přiblížilo se k vám Boží království!' Když přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: `I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu střásáme. To si však pamatujte: Přiblížilo se Boží království!' Říkám vám: Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému městu." Dvaasedmdesát (učedníků) se vrátilo a s radostí řekli: "Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!" Odpověděl jim: "Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a (přemáhat) všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit. Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi." (Lk 10,1-12.17-20 )
Pán Ježíš posílá před sebou své učedníky do měst a míst, kam chce sám přijít.
Tak jsme si to četli v evangeliu a nějak nás to nevzrušilo. Je to vypravování o tom, co Pán Ježíš dělal, když žil mezi lidmi – něco, co se dělo už kdysi dávno – to se mně osobně netýká.
Každého člověka Ježíš posílá, aby byl jeho učedníkem, apoštolem, aby byl vyslancem jeho pokoje – a každý jim je, ať chce, nebo nechce: buď dobrým, nebo špatným. Buď jsme vyslanci pokoje a přinášíme lidem kolem sebe pokoj, nebo jsme nositeli nepokoje, zmatků a zlosti, kudy chodíme.
Tuhle jsem četl v novinách fejeton:
Řidič autobusu se málem srazil se splašeným automobilistou. Rozčílí ho to, a tak se rozkřičí na starší paní, která na zastávce pomalu nastupuje. Teď je rozzlobena zas ta paní, - a když přijde do rodiny syna, hned po příjezdu nešetrně vytkne snaše, že by se za takové rozblemtané knedlíky měla stydět. Snacha ztratí klid a zahrne výčitkami přicházejícího manžela. Muž to nemůže poslouchat a odejde z domů do hospody. Tam přebere a vrací se z křikem domů. Děti se tím křikem probudí a vyděsí, nevyspí se a druhý den dostanou ve škole špatnou známku….. jistě rozumíte, co se snažil ten autor postihnout: jak se zlo řetězí.
Nejen v atomech vznikají řetězové reakce, které jsou ničivé – i mezi lidmi se zlo řetězí: zlost plodí zlost, zlo se vtěluje od člověka k člověku do stále nových podob, všecko hezké ničí, kazí lidské vztahy, narušuje pokoj a řád v člověku i ve světě.
Uvaž to: nejde jen o to, žes řekl někomu neurvale, nespravedlivě, zlé slovo. Máš zodpovědnost nejen za toho, koho jsi zarmoutil, ale i za další celý řetěz zla, který jsi uvedl do pohybu.
Rozsévat zlo po světě, to je lehká práce. Zlo se plemení snadno jako plevel, jako kopřivy.
Ale dobro a pokoj, to jsou bylinky choulostivé a jemné. Ty se musí rozsévat – a vytrvale, protože většina semen se neujme.
To se jednou v kterési farnosti připravovala mládež na přijetí svátosti dospělosti, svatého biřmovaní.
A když slyšeli od kněze, že křesťan je až tenkrát pořádným křesťanem, když je vyslancem Kristova pokoje, začali uvažovat, že by tedy s dobrým dílem měli začít ihned.
Je u nás hromada starých lidí a nikdo na ně nemá čas. Bábinky do hospody nejdou, dědové stát před kostelem nemohou, to je bolí nohy. Pozveme je, aby po mši zůstali v kostele. Pod kůrem vzadu jsou židle, uděláme kruh, posedí si tam, popovídají si, i zazpívat bychom jim něco mohli. – „Já umím upéct makový závin, uděláme čaj, pohostíme je, projevíme jim tak úctu.“
A tak si to ti mladí nadšeně vymýšleli, jak udělají starým lidem radost. „Ale to je musíme navštívit a pozvat – bývají často nemocní, třebas nebudou zrovna v kostele, když to pan farář bude ohlašovat. Půjdeme po chalupách po dvou a navštívíme všechny osobně.“
Při příští schůzce biřmovanců byla nálada tatam. „Nám hned první děda řekl mezi dveřmi, že na schůze nechodí, a zabouchl dveře.“ – Nám zas řekla babička. Co to povídáte, já neslyším! – a byli jsme také vyřízeni.“ – „Nás mladé ani nepustili do dveří, že ať dáme dědovi pokoj.“
Není snadné být Kristovým vyslancem lásky, -poznali ti mladí. Co tedy dělat? Hodit flintu do žita? To ne. Zkusíme to znovu. Kam nás nepustí, napíšeme dopis. Pan farář vyřídí naše pozvání ještě jednou v kostele. Znovu uvážíme, koho navštívíme.
A výsledek? Po začátečních rozpacích se dědouškům a babičkám beseda zalíbila. A když se rozcházeli domů, řekli si: Proč bychom čekali, až nás zase pozve mládež? Když mají ve městech kluby důchodců, my si také můžeme v našem kostelíčku po mši svaté pobesedovat. Sejdeme se zase, každou první neděli v měsíci, aby se nám to dobře pamatovalo.
Nakonec jim Pán farář nabídl farní sál. A tak v té farnosti nastala řetězová reakce dobra.
Je to tak, všichni jsme jako atomový reaktor: buď vytváříme řetězové reakce zla, nebo jsme vyslanci Ježíšova pokoje, vyslanci Ježíšovi lásky.
Říkejme si to tak každé ráno při vstávání o těchto prázdninách, říkejme si denně při ranní modlitbě.
Pane Ježíši, ať jsem dnes všude, kam přijdu, vyslancem tvého pokoje.
