Angličanka Mary Potter (1847-1913) byla v roce 1988 papežem Janem Pavlem II. prohlášena za ctihodnou.
Během svého života založila institut řeholnic, který se věnuje péči o umírající. Vzorem Malé Mariiny společnosti je trpící, přimlouvající se a prosící Matka Boží na Kalvárii.
Mary Potter vyrůstala v Newingtonu (jižně od Londýna), šťastná a ochraňovaná rodinou, která konvertovala na katolickou víru. Když jí bylo 19 let, cítila řeholní povolání a vstoupila k milosrdným sestrám v Brightonu. Tato vzorná novicka ale po necelém roce onemocněla a s vážnou srdeční chorobou se vrátila domů. Následujících sedm let strávených doma bylo pro 22letou Mary tvrdou přípravou na její příští misii. Mary, trápená bolestmi, trávila doma denně mnoho hodin v modlitbě před křížem.
Trpká zkušenost samoty a izolace v ní vzbudila naléhavou potřebu starat se o osamocené umírající a vnukla jí dokonce myšlenku na samostatný řád, který by těmto lidem pomáhal.
Právě v té době se jí dostala do rukou kniha
Dokonalá úcta k Panně Marii od svatého Ludvíka Marii z Montfortu, která rozhodujícím způsobem poznamenala jak její osobní život, tak její budoucí dílo. Vědomě se zasvětila Panně Marii a již v krátké době dosáhla obdivuhodné duchovní zralosti.
V roce 1847 pocítila Mary Potter silné a naléhavé vnitřní nutkání, aby se modlila za umírající, když jsou v největší nouzi. Později ona sama píše:
"
Umírající potřebují naši modlitbu dnes. Zítra už může být pozdě! ... Neseme zodpovědnost ... hříšníci leží na smrtelné posteli, duše jdou do zatracení. Cítím, jako by mi patřily, a nemohu strpět, že mi je pro ně berou. Bylo by to pro mě hrozné a nesnesitelné, kdybych jim nemohla pomoci. S Boží pomocí to ale dokážu.“
V té době cítila sedmadvacetiletá Mary Boží volání, aby sama založila dílo, jehož naléhavost a nezbytnost již poznala. Během modlitby slyšela Mary jasná slova Panny Marie: „
Je to moje vůle, ty uskutečníš toto dílo.“ A Pán jí zřetelně přikázal: „
Uctívej Srdce mé Matky!“ Tak se stalo mateřské Srdce Panny Marie patronem nového řádu. Mary chtěla ve svém budoucím apoštolátu následovat její lásku, která upřednostňovala umírající.
„
Být jedno v Mariině srdci.“ Tak znělo později motto sester, jejichž společenství se nazývá Malá Mariina společnost, aby připomínaly malý zástup, který na Kalvárii věrně vytrval u umírajícího Spasitele, zcela blízko u Matky Boží.
"
Srdce Panny Marie. Předrahá krev. Duch Svatý. Tímto musíš bojovat a zvítězit!" - to bylo zakladatelce řádu vloženo do srdce jako křišťálově jasné přesvědčení.
Její duchovní vůdce, i když zpočátku souhlasil, najednou zavrhl její plány jako „mylnou představu – klam“.
„
Moje duše byla probodnuta tím nejbolestnějším způsobem,“ píše mladá žena, která upadla do vnitřní temnoty a znovu smrtelně onemocněla. Mary však měla neochvějnou důvěru a tři roky s velkou odevzdaností nesla toto své vnitřní utrpení: „
Kéž by mohla moje bolest pomoci alespoň jedné duši v její smrtelné nouzi.“
Až začátkem roku 1877 dostala konečně od biskupa Bagshawa v Nottinghamu povolení k založení institutu. Když se na okraji města našla "vhodná" budova (byla to již téměř rozpadlá fabrika na výrobu punčoch), biskup jmenoval 29-letou Mary první představenou a podle jejího přání zasvětil klášter mateřskému Srdci Panny Marie. Matka Mary se se svými společnicemi a „
s horlivostí, která neznala mezí,“ ihned pustila do vyhledávání chudých a nemocných, aby se o ně starala. Současně ale připomínala sestrám jejich skutečný apoštolát: „
Víte, že prvořadým cílem založení naší společnosti není péče o nemocné, jak si to mnozí myslí... Prvním a nejpřednějším úkolem každé sestry je péče o duši umírajícího... Této duši musí být matkou a vedle všech služeb trpícímu navenek se nesmí v srdci přestat modlit, ustavičně se modlit... Ano, naším prvním cílem je být obrazem Kalvárie ... pozorně se starat o našeho milého Pána v osobě našeho pacienta.
Když se mu snažíme přinést úlevu, myslíme na Ježíšovy rány, na Ježíšovu vyčerpanost. Dělejte všechny malé činnosti – ať už natřást polštář, podat ubožákovi sklenici vody, nebo nemocného umýt a osvěžit vodou – jako byste to dělali Ježíši samému.“
V každém okamžiku dne by všude, na celém světě měly sestry stát u postelí umírajících a měly by jim vyprošovat milost obrácení a věčné spásy: „
Myslete na ustaranou matku a na její touhu: Co všechno by neudělala, jen aby ulehčila svému dítěti na těle a na duši v jeho
smrtelné tísni! ... Ó, a co všechno by udělala Panna Maria! Pomoz jí přece... a zaujmi její místo u smrtelné postele jejích dětí.“
Bohužel už za několik týdnů bylo stále jasnější, že jinak velmi ochotný a dobrosrdečný biskup Bagshawe téměř zničí toto mladé dílo tím, že v něm zdůrazňoval pouze aktivitu. Matka Mary, která tuto nepřijatelnou situaci dlouhou dobu tiše snášela, těžce onemocněla rakovinou prsu a viděla pouze jediné východisko: ona sama musí o uznání svého díla poprosit přímo Svatého Otce.
Úplně oslabená se jako 34letá vydala v říjnu 1882 na cestu do Říma. Během cesty překonala dva těžké srdeční infarkty. Již brzy se jí však naskytla příležitost, aby Svatému Otci papeži Lvovi XIII. předložila úmysl svého institutu. Svatý Otec byl otevřený pro myšlenky nového institutu a zakladatelce dokonce řekl: "
Proč se vracet do Anglie? Brány Říma jsou vám otevřeny." A Matka Mary zůstala.
V roce 1883 začala spolu se svými pěti sestrami působit především mezi anglickými obyvateli města. Zanícenost a horlivost pomáhat umírajícím udělala z předvídavé Mary Potter opravdovou předchůdkyni v oblasti péče o nemocné. V Římě otevřela pro ošetřovatele první školu,
kterou vedly sestry, a zřídila první moderní nemocnici, ve které vedle nemocných přednostně přijímali umírající. Kvalifikovanou péči modrých sester (jak je lidé laskavě nazývali kvůli modrému závoji) o nemocné, si již brzy tak vysoko cenili, že je zvali i do Florencie a Milána.
Boží prozřetelnost to v následujících letech zařídila tak, že – díky vděčným a bohatým pacientům – se rostoucímu zástupu sester otevíraly dveře v Austrálii, v Irsku, Americe a v jiných anglicky mluvících zemích, aby i tam mohly založit nové domy svého institutu. Uprostřed nezištného působení této společnosti přetrpěla Mary Potter, duše tohoto díla, znovu těžké zdravotní krize. Dokonce musela bojovat o život, ale přitom vždy myslela na nouzi umírajících: „
Duše, která musí bez víry přetrpět to samé,... co se s ní stane?“
31. května 1886 dostala Malá Mariina společnost a její 38-letá představená konečně vytoužené papežské uznání. Navzdory mnoha významným setkáním s vysokými vatikánskými hodnostáři, kteří její dílo velmi podpořili, láska Matky Mary vždy přednostně patřila nemocným a umírajícím, kteří ji pociťovali až do poslední chvíle. V blízkosti Laterano v Římě dala pro ně postavit impozantní nemocnici a pojmenovala ji Nemocnice - Kalvárie.
Sama Mary Potter, nemocná rakovinou, strávila poslední roky jako invalidka, téměř nevycházející z malé cely mateřského domu, který byl součástí objektu. Ale navzdory všemu byly její dveře vždy otevřeny těm, kteří u ní hledali radu. Mary Potter všechno v tichosti darovala „svým“ umírajícím, dokud ona sama 9. dubna 1913 v klidu a bez smrtelného boje, ale s hlasitým výkřikem jako Spasitel na kříži, nepřekročila bránu věčnosti. Tak se při smrti 65leté Mary uskutečnilo to, o čem byla vždy přesvědčena: „
Nic nám nepřipraví tak měkkou smrtelnou postel jako to, že jsme se po celý život denně a s láskou modlili za umírající daného dne.“
Mary Potter jako prorocká žena pochopila smysl zasvěcení Panně Marii tak hluboce, že se v průběhu posledních deseti let života u dvou papežů neúnavně zasazovala za zasvěcení Církve a světa mateřskému Srdci Panny Marie a byla přesvědčena o tom, že:„
Maria se prokáže jako matka, vysoce zázračným a lidsky nyní nepředstavitelným způsobem.“
Svou, od Boha darovanou, nadčasovou spiritualitou by byla Mary Potter ideální patronkou katolického hospicového hnutí.
zdroj: Father Patrick Dougherty, Mother Mary Potter
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek ze 6. 1. 2021 naleznete
zde.
