Zamyšlení nad slavností svatých Petra a Pavla
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"
Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."
Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?"
Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!"
Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože to ti nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." (Mt 16,13-19)
PETRŮV KOHOUT
Kdybych se vás zeptal, podle čeho poznáte obrázek svatých Petra a Pavla, jistě byste mi bez rozpaků odpověděli: Pavel drží v ruce knihu, protože je Učitelem národů. A má při sobě meč, protože tím byl popraven pro víru. Znakem svatého Petra jsou klíče nejvyšší moci podle slov Pána Ježíše: "Tobě dám klíče Božího království. Cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi."
Ale svatý Petr by mohl mít také jiný poznávací znak: kohouta. Myslím, že tento symbol by byl pro naše dnešní křesťanství velmi výmluvný.
O tom kohoutovi řekl Pán Ježíš Petrovi, že začne kokrhat, až Petr propadne malověrnosti a ustrašenosti. A když Petr v té zlé noci, kdy Pána Ježíše zatkli, začal zapírat, že patří mezi jeho vyznavače, kohout kokrhal. Třikrát musel kohout zakokrhat, než se Petrovi zadrhla řeč v krku, než se přestal tlačit mezi nepřátele Pána Ježíše, než odešel a rozplakal se hanbou a lítostí nad svou zbabělostí a malověrností.
Nezdá se vám, že my bychom dnes tohoto kohouta také potřebovali, a zdatného?
Že by ho potřebovali ti, kdo pod vlivem zákoníků a farizeů kolísají ve víře?
Že bychom ho potřebovali i my, malověrní kněží, když připravujeme nedělní kázání, - abychom v něm nenaříkali nad dnešním světem a zkaženou mládeží, ale uvědomili si, že stejně hříšný byl svět už za časů Ježíšových, kdy nejen mládež, ale sami apoštolové se od Ježíše rozutekli. Jeden ho i zradil, jeden ho zapřel a odřekl se ho. Jen jediný z dvanácti vytrval a neutekl. Aby si kněží uvědomili, že Pán Ježíš neměl lepší posluchače než má dnešní kazatel. Že nejsou jiné doby než hříšné, stejně dnes jako dřív.
Ano, my kněží, potřebujeme i dnes Petrova kohouta. A myslím, že i vy, dnešní křesťané, byste toho kohouta potřebovali mít před očima. Abyste slyšeli jeho kokrhání, když na vás jde malomyslnost. Když ztrácíte důvěru v Boží lásku.
Jak je dobře, že nám evangelia zachovala portrét apoštolů neretušovaný, že tam nějaká zbožná cenzura nevyškrtala, co není apoštolům ke cti, vyprávění o tom, že i oni znali pokušení malomyslnosti, měli chvíle beznaděje, ochablosti, nedůvěry.
Když se tedy něco podobného přihodí nám, můžeme nad příkladem svatého Petra důvěřovat, Že se z toho dostaneme. Že nám to Bůh odpustí, jako odpustil Petrovi jeho zapření. Že odpustí Pavlovi, že ho krvavě pronásledoval.
Že jde tedy o to, abychom nepřeslechli kohoutí kokrhání ve zlých chvilkách života. Boží hlas nás volá tisícerým způsobem, houževnatě, vytrvale, stále, abychom se vymanili ze špatných cest, oplakali své zrady a zaslechli zase znovu otázku Ježíše: Petře, Pavle, Jiříku, Tomáši, Karle, ... máš mě rád? ...
Marie, Jano, Aleno, Vlasto, máš mě ráda? ...
Boží láska dodnes nepřestala dělat z kohoutího hlasu sítě lásky, kterými chytá a zachraňuje nejen knížata apoštolská, ale i mne a tebe, i malé rybičky božího království.
Proto bych rád dal svatému Petrovi jako znak do ruky kohouta.
A myslím, že svatý Petr by rád souhlasil, abychom měli stále před očima kohoutí poučení:
Zhloupnout a udělat chybu je lidské. Dát si říct a napravit se je křesťanské.
Pojďme se přihlásit k víře apoštolů apoštolským vyznáním víry.
