Zamyšlení nad evangeliem slavnosti Zmrtvýchvstání Páně - cyklus C
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili." Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. (Jan 20,1-9 )
Maria ale plakala
Dnešní evangelium nám vypráví o vzkříšení Ježíše Krista. Jak jinak. Ale kdo dobře poslouchal, povšiml si, že se mluvilo o dvou velikonočních zkušenostech: na jedné straně o velikonoční zkušenosti dvou mužů, totiž Petra a Jana, a na druhé straně jedné ženy, totiž Marie z Magdaly. A tyto velikonoční zkušenosti jsou naprosto odlišné – jak jinak by tomu mělo být u mužů a žen. Ale právě tento rozdíl by nám mohl pomoci najít, v čem vlastně spočívá velikonoční poselství.
VELIKONOČNÍ ZKUŠENOST MUŽŮ
Obraťme se nejprve k velikonoční zkušenosti mužů. Poté, co Marie z Magdaly přiběhla k Petrovi a Janovi, aby jim řekla, že kámen byl odvalen, běželi oba učedníci ke hrobu. Jan byl mladší, byl první u hrobu. Podle přísloví „Kdo dřív přijde, ten dřív mele“ by měl vstoupit do hrobu a všechno prohlédnout. Ale co dělá? Počkal na staršího, pomalejšího Petra. Jan je sice mladší než Petr, ale je citlivý. Nestaví se nikdy na první místo, ale může pokorně vyčkat, i když je stejně zvědaví jako Petr.
A potom přibíhá i Petr, trochu udýchaný, ale stihl to a ihned vstupuje do hrobu. Neděkuje Janovi, že tak dlouho počkal a že mu dal přednost. Ne, je to přece samozřejmé, protože on – Petr – je šéf. A co vidí Petr? Jako fotografickým aparátem fotografuje jeho logika všechno, co leží v hrobě: lněné vázačky a plátno. Plátno leží pěkně složené na zvláštním místě, oddělené od lněných pruhů. Všechno to jako fotograficky zaznamenává – a nic víc.
Mezi tím vstoupil do hrobky také Jan a o něm je možno na rozdíl od Petra říci: on viděl a uvěřil. Jenom o Janovi se říká, že uvěřil, ne o Petrovi. Vnímání Janovo musí být jiné než Petrovo. Už jsme viděli, že Jan je velmi citlivý na situace. Zatímco Petr jenom vidí, co v hrobě leží, a snímá to jako fotoaparát, vidí Jan více, jeho srdce pozoruje, že se tady stalo něco nepředstavitelného.
Ale ani u Jana není nic jasně řečeno, u obou mužů není cítit žádná velikonoční radost. Téměř omluvně uvádí evangelista Jan: Vždyť oni nevěděli ještě z Písma, že by měl vstát z mrtvých.
Když oba všechno uviděli, vrátili se zpátky domů. Jako by nic nespatřili. Není řeč ani o velikonoční radosti, ani o velikonočním poselství. Kdyby tu mělo jít o velikonoční evangelium, bylo by to velké zklamání.
VELIKONOČNÍ ZKUŠENOST ŽENY
Oba muži tedy odešli domů. Ale co Marie z Magdaly? Ona přece přiběhla ke hrobu s Petrem a Janem. Teď tu stojí sama, opuštěná od mužů. Oni na ní zkrátka zapomněli. Marie pláče. Má pocit smutku. Slzy jejího smutku svědčí o tom, že vidí více než muži. Vždyť ona vidí dva anděly. Andělé zde stojí jako symbol jiného světa, božské skutečnosti Ona vidí ale nejenom dva anděly, ale také Zmrtvýchvstalého.
Přitom se musí ohlédnout. Musí změnit svoji perspektivu, takže ji Ježíš může oslovit jménem. Pak Ho poznává, chtěla by být blízko u Zmrtvýchvstalého. Smutek je pryč. Radost ovládá její myšlení a jednání.
Jak odlišná je velikonoční zkušenost Marie z Magdaly! Je existenčně zasažena Ježíšovou smrtí. Pláče. Truchlí u hrobu. Dvakrát se mluví výslovně o Mariině pláči. Ani Petr, ani Jan nepláčou. Tady se ukazuje něco důležitého: Jenom ten, kdo se bytostně cítí být zasažen Ježíšovou smrtí, může také slavit jeho vzkříšení. Koho se skutečně dotýká Velký pátek, může s opravdovou radostí slavit Velikonoce.
VELIKONOČNÍ POSELSTVÍ PRO MĚ OSOBNĚ
Jak vypadá naše velikonoční zkušenost? Velikonoce se slaví každým rokem. Staly se křesťanskou zvyklostí. Koho se opravdu bytostně dotýkají? Velikonoční evangelium by námi mělo zatřást!
Velikonoce jsou svátkem, který by mě měl osobně oslovit, tak jako Ježíš oslovil Marii jménem. Toto oslovení vlastním jménem nám připomíná náš křest. Jím jsme se staly dcerami a syny Božími, lidmi budoucího světa. Světa, v němž už není smrt. Světa, v němž budeme šťastně žít. Velikonoce nám mají připomenout tento Boží dar každému z nás. Tím bychom se měli nechat osobně dotknout.
Jiné podstatné poselství velikonočního svátku se jeví v oddanosti Marie k Ježíši. Ona se dozvídá změnou perspektiv, že vzkříšený je totožný se zemřelým. Taková změna pohledů chrání náš život před tím, abychom určité oblasti – jako třeba smrt – vyjmuli a upadli do povrchnosti. Vítězstvím nad smrtí se stal Ježíš průvodcem lidí, kteří prožívají temné hodiny svého života, on je jako přítel provází všemi výšinami i hlubinami. Velikonoce by nás měly pozvat k úzkému přátelství s Kristem, k přátelství, které si nemohu zasloužit, nýbrž, které je mi darováno. Zmrtvýchvstáním se mi daruje Ježíš jako průvodce na cestě, tak jako to zakusili emauzští učedníci.
Marie z Magdaly zpozorovala svým setkáním s Ježíšem, jak bohatě jim byla obdarována. Zaradovala se z toho a tuto radost dala najevo zvoláním:
Viděla jsem Pána!
Takovou velikonoční radost přeji nám všem!
