Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)

NESNÍDAL VÁCLAV *19.5. 1902, Karlín (nyní Praha 8 – Karlín) +2.12. 1951, Praha
Narodil se v Karlíně, tehdejším pražském předměstí, v rodině dělníka Petra Nesnídala a jeho manželky Marie, rozené Praumové. Pokřtěn byl 1.6.1902 v karlínském farním kostele sv. Cyrila a Metoděje. Od mládí byl aktivním členem Čs strany lidové a Čs. Orla. V roce 1924 byl přijat do státní služby a pracoval jako účetní. Počátkem třicátých let se vydal na dráhu novináře. Roku 1931 se stal odpovědným redaktorem časopisu Orelský věstník a v roce 1937 pak měsíčníků Orelská zpravodajská služba. Současně působil jako redaktor ústředního deníku ČSL Lidové listy i Pražského večerníku. Jako novinář a publicista byl autorem mnoha článků a statí, které podepisoval jako Václav Antonín Nesnídal, přičemž se věnoval zejména tématice církevně historické, lidovecké a orelské. V dubnu 1935 se oženil s Jiřinou Bautzovou a narodily se jim dvě děti – dcera (*1940) a syn (*1941).

Za Čs. Stranu lidovou byl Václav Nesnídal v roce 1931 kandidován do ústředního výboru hl.m. Prahy a roku 1935 do zemského zastupitelstva v Čechách. Na podzim 1938 patřil ke stoupencům začlenění ČSL do strany národní jednoty a stal se členem jejího přípravného výboru. Za protektorátu zastával funkci tajemníka Národního souručenství. Po druhé světové válce působil jako redaktor Lidové demokracie a stal se strážcem odkazu převora augustiniánů v Praze P. Augustina Schuberta, mučedníka nacismu, který zahynul v koncentračním táboře Dachau.



Po nastolení komunistického režimu v únoru 1948 se Václav Nesnídal brzy ocitnul mezi perzekvovanými členy ČSL. Při velké zatýkací akci proti ilegální síti lidoveckých a orelských funkcionářů ho Státní bezpečnost 5.1. 1949 zatkla a obvinila z velezrady a budování tajné orelské zpravodajské sítě. V létě 1949 byl sice z vazby pro nedostatek důkazů propuštěn, zůstal však nadále sledován a komunistická justice se jeho případem nepřestala zabývat. Po propuštění pracoval krátce v Lidové demokracii jako pomocná síla a v polovině února 1950 odešel do plného invalidního důchodu. V důsledku věznění se u něho rozvinula srdeční choroba, které 2.12. 1951 podlehl.