Zamyšlení nad evangeliem 5. neděle v mezidobí - cyklus C
Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takovou ženu ukamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když nepřestávali otázkami na něj dotírat, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem.“ A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ Odpověděla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš ji řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“ (Jan 8,1-11)
On jediný bez hříchu neháže po ní kámen. Dává jí otázku, která jde vstříc: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ A ona odpovídá dvěma slovy: „Nikdo, Pane.“ V její odpovědi je důležité to druhé slůvko – Pane. Vyslovila jim důvěru Kristu a za toto jedno slovo Pane, naplněné bázní, úctou i lítostí ji Pán Ježíš osvobozuje od viny a posílá ji domů se slovy:
„Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška již nehřeš!“
Úžasná je ta epizoda ze života Páně. S každým, kdo má alespoň trochu citlivé srdce to musí zahýbat… Takový je Bůh. Je to Ježíš, který má dobré slovo, a jak vystihhuje br.Roger Schutz – „nikdy netrestá, neutahuje smyčku, kterou máme kolem krku, nikdy nezraňuje naši lidskou důstojnost.“
To my jsme, žel, jiní! S každým jsme hned hotovi. Odsoudíme, Boží milosrdenství je pro nás jen teorií. Teď už ale dost!!! Vždyť si vzpomeňte, kolik lidí je mimo. Oni mají z Boha strach. Myslí si, že víra omezuje. Že je kazajkou, která svírá. Opak je pravdou! Nebojme se mluvit o Božím milosrdenství a nestrachujme se, že padneme přitom do druhého extrému, že v rámci Boží lásky si snad budeme omlouvat všelicos, i své hříchy. Kdo má opravdu dobrý vztah k Bohu, ten si své chyby neomlouvá, ale vyznává je a lituje jich.
Lituje jich, jako ta žena – hříšnice. O ní se tvrdí, že to prý byla Máří Magdaléna, která pak svým životem vyprávěla o víře v sílu odpuštění. Proto hlásání, že Bůh je milosrdný a plný lásky, nás může jen polepšit, dát dohromady.
Když Pán Ježíš hlásal Boží milosrdenství, dělal to také proto, abychom i my mělo milé srdce. On přece vyprávěl, že nebeský Otec je ke všem bez rozdílu laskavý a milosrdný, že dává svému slunci vycházet na zlé i dobré. Sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé…
My jsme však často hrozní a nemilosrdní. V naších mezilidských vztazích a hlavně v naších rodinách.
Proč to jenom je? Asi proto, že si nedostatečně uvědomujeme milosrdenství Boha – Otce.
Někteří z vás znáte autobiografický příběh Mahátmy Gándhího. Když měl 15 roků, ukradl svému otci zlatý náramek, aby zaplatil dluhy. Měl výčitky svědomí, vina ho tížila. Nemohl utéct, ale také neměl odvahu jít za tátou a vše mu povědět. Vzal tedy papír a všechno napsal i s tím, aby ho potrestal. Třásly se mu ruce, když odevzdal svému tatínkovi dopis. Posadil se naproti němu a s napětím pozoroval, co bude dál. Čekal, že se otec rozhněvá, že bude zle…
Otec si přečetl první stránku a pak druhou. Chlapec viděl, jak otci vytryskly slzy, po tváři stékaly jako kapka perel. Pak zavřel oči, vzal chlapce do náručí, přitiskl ho k sobě a šeptal: „Teď už je zase dobře.“ Od té doby Gándhí už nic v životě neukradl.
To je jen lidské milosrdenství, o co krásnější je Boží! My jsme je dnes, sestry a bratři, v evangeliu prožili, věřme tomu.
Ježíš byl velkorysí k hříšnici, buďme i my trochu jako on. Bůh nám lásku dal a my mu jí dávejme skrze naše věřící i nevěřící bratry a sestry.
A ještě. Nebuďme právě na ní skoupí. Antoine de Exupéry píše, že „skutečná láska se nikdy nevyčerpá – čím víc dáváš, tím víc ti zbývá.“
