Karol Dučák: Jak a proč proniklo zlo do světa? - 2. část

Druhý díl tohoto článku má název Lucifer a jeho vzpoura proti Bohu I on byl stvořen dobrým, dokonce nejkrásnějším ze všech andělů. Zpyšněl, nespokojil se s tím, co dostal od Stvořitele, a zatoužil po dalších darech a vznešenostech, které mu však nepřináležely. Když se mu jich nedostávalo, začal pociťovat stále větší rozhořčení a nevraživost vůči Bohu i vůči stvořením. Jeho pýcha vyústila do odmítání Boha a tím i do odmítání dobra. ...





1. část článku najdete zde.



Jak a proč proniklo zlo do světa?
- 2. část:
Lucifer a jeho vzpoura proti Bohu

I když člověk byl stvořen až šestý den geneze, ke stvoření prvních inteligentních bytostí, andělů, došlo již první den stvoření světa, v neděli. Jedním z andělů byl také Lucifer, bytost, která se jako první vzbouřila proti svému Stvořiteli. Vzpoura Lucifera a jeho věrných následovníků však nebyla nezbytnou součástí stvořitelského záměru Všemohoucího. Bůh, nekonečná Láska, si nemohl přát něco tak hrozného. Je sice pravda, že vševědoucí Hospodin již ve svém projektu geneze ještě před stvořením světa předvídal rozdělení andělů na dobré a špatné a po nich i rozdělení lidí na dobré a špatné, přičemž zároveň předurčil nebe jako odměnu pro dobré anděly a dobré lidi, zatímco peklo v hloubce země předurčil pro potrestání padlých andělů a po nich i nehodných lidi, leč Stvořitel nikoho předem nezatratil. Měl připraven i jiný plán geneze pro případ, že by Lucifer zůstal věrný Bohu. Všemohoucí Bůh totiž nikdy není odkázán jen na jedinou alternativu vývoje.

Bůh si nepřál zatratit Lucifera. Netoužil naplňovat peklo. Právě naopak. Velmi toužil naplňovat nebe. Největší touhou Boha bylo, aby všichni andělé a všichni lidé přebývali ve věčné blaženosti a aby bylo peklo prázdné. V každém případě měl Stvořitel alternativní plán geneze i pro případ, že by mu Lucifer zůstal věrný a nevzbouřil by se proti němu. V tom případě by Lucifer a ani jeho věrní andělé nebyli zatraceni a celá geneze by se vyvíjela jinak. Jenže Stvořitel dal inteligentním bytostem, tedy andělům a lidem, dva vzácné dary: rozum a svobodnou vůli. Inteligentní bytosti tedy mohly volit mezi dobrem a zlem. Všemohoucí jim nebránil ve svobodném jednání, ale na druhé straně požadoval odpovědnost za jejich vlastní rozhodnutí.

Předem ospravedlnil své rozhodnutí potrestat věčným zatracením Lucifera a nehodné anděly tím, že okamžitě po stvoření andělů zjevil těmto bytostem světlo dobra a temnotu zla, ukázal jim světlo pravdy a temnotu lži, světlo spravedlnosti i temno nespravedlnosti. Ukázal andělům milost a přátelství Boha při konání dobra jako protiklad Božího nepřátelství při spáchání hříchu, ba navíc jim ukázal i věčnou odměnu v nebi, ale i věčný trest zatracení v propastech pekla s jeho hroznými mukami.

Bůh tedy jednal nanejvýš spravedlivě a zachoval se nestranně i vůči Luciferovi. Lucifer totiž ještě před ztrátou Boží milosti předpoznal svůj úděl v případě, že se vzbouří proti Bohu. Jenže, jak se ukázalo, ani taková názorná výchovná lekce Boha, ani zjevení pekelných muk nedokázaly odradit pyšného archanděla od věrolomné vzpoury vůči svému Stvořiteli. Sám si tedy zavinil věčné zatracení.

Lucifer se stal na věčné věky symbolem zhoubné pýchy, která napáchala v dějinách světa tolik zla. Právem je pýcha prvním ze sedmi hlavních hříchů, protože je základem všech dalších hříchů, které postupně ovládly Lucifera a po něm i jeho přívržence z řad andělů. Právě pýcha stála u zrodu dějin zla. Lucifer byl představitelem nejvyššího stupně andělské hierarchie. Byl nejhezčí z andělů, vznešený archanděl, nevýslovně zářící skvost. Žádný z andělů se mu vyrovnal. Ještě i jméno měl vznešené. Lucifer - nositel světla! A to bylo zřejmě počátkem jeho pádu. Uvědomil si totiž, jak je krásný a vznešený a to mu velmi lichotilo. Zamiloval se sám do sebe. Jeho slepá sebeláska ho přivedla k pýše, namyšlenosti, aroganci.



Lucifer se nespokojil s tím, co dostal od Stvořitele, a zatoužil po dalších darech a vznešenostech, které mu však nepřináležely. Když se mu jich nedostávalo, začal pociťovat stále větší rozhořčení a nevraživost vůči Bohu i vůči stvořením, která byla v Božím projektu geneze. Jeho pýcha vyústila do odmítání Boha a tím i do odmítání dobra. Tam, kde nemá přístup dobro, rozšíří se zlo a to zlo pohltí všechno.

Zpočátku Stvořitel seznámil všechny stvořené anděly s posláním, kvůli kterému je stvořil jako nejdokonalejší inteligentní bytosti kromě Bohočlověka a Jeho Matky. Nejdřív udělil andělům jasné a jednoznačné poznání, že je jedinou Boží bytostí ve třech osobách. Zároveň jim přikázal, aby se mu klaněli jako Stvořiteli a nejvyššímu Pánu, nekonečnému ve své podstatě i vlastnostech.

Nenašel se ani jediný z andělů, který by se vzepřel, ale ne všichni andělé poslechli tento příkaz s nadšením. Dobří andělé poslechli z lásky k Bohu a s radostí plnili přikázání Stvořitele. Lucifer se také podvolil, ale jen z povinnosti. Příkaz Všemohoucího byl pro něj těžký, ba považoval ho za jisté násilí, kterému se podvolil jen proto, že neviděl jiné východisko. Motivovala ho ani ne tak láska ke Stvořiteli a touha zvelebovat ho, ale spíše vědomí Boží převahy. Splnil tedy Boží přikázání, avšak jen neochotně a nedokonale.

V tomto momentě Lucifer ještě neztratil Boží milost, ale kvůli nedostatku lásky k Bohu se již předem vystavil nebezpečí, že nevydrží ve zkoušce, kterou Stvořitel připravoval pro anděly.

Bůh dále oznámil andělům, že stvoří inteligentní bytosti nižší od nich, aby ho i tyto bytosti milovaly, ctily a bály se ho jako svého všemohoucího Stvořitele a věčného Boha. Tyto bytosti, lidé, se budou těšit nesmírné lásce a přízni Boha, protože druhá Božská osoba přijme jejich přirozenost a stane se vtěleným Slovem, Bohočlověkem, tedy jednou z lidských bytostí, přičemž neztratí nic ze svého božství.

Hospodin zároveň přikázal všem andělům, aby tuto bytost uznávali za svého Vládce. Podle vyjádření Hospodina Boha bude totiž Bohočlověk vyšší v důstojnosti a milosti než andělé a bude jejich Pánem.

Všemohoucí také prohlásil, že andělé a ostatní tvorové mají být stvořeni ke cti a slávě vtěleného Slova. Bůh však zároveň objasnil andělům přiměřenost a oprávněnost tohoto spravedlivého rozhodnutí. Ukázal jim totiž předvídané zásluhy Bohočlověka, jakož i pramen milosti, kterým nyní disponují, a slávu, které mají dosáhnout.



Zatímco svatí andělé dobra přijali toto rozhodnutí Všemohoucího s pokornou a láskyplnou odevzdaností do Boží vůle, Lucifera toto přikázání velmi popudilo. Nemohl se smířit s tím, že Boží Syn se převtělí do bytosti nižší, než jsou oni, andělé, ba navíc, že andělé se budou muset této bytosti klanět a sloužit jí. Cítil se nesmírně potupený a ovládla ho neskutečná závist vůči této bytosti, která navzdory převtělení do nižší, lidské přirozenosti bude požívat takové nesmírné pocty. Začal se rouhat Boží velebnosti a svatosti, ba co víc, naplněný nesmírnou pýchou a arogancí začal navádět anděly k neposlušnosti a odporu vůči Božím nařízením. Přesvědčoval je, že se stane jejich vůdcem a zajistí jim vládu, nezávislou na Bohu.

Povýšení Bohočlověka nad všechny anděly a archanděly však nebylo posledním podnětem pro vzpouru Lucifera vůči Stvořiteli. Nejvyšší totiž vzápětí oznámil andělům, že vtělené Slovo má přivést na svět Žena z lidského rodu, která má být obyčejnou, byť mimořádně dokonalou lidskou dcerou.

A co víc, Stvořitel oznámil svou neochvějnou vůli, že i této Ženě, Matce Bohočlověka, se musí klanět a sloužit jí všichni andělé od prvního po posledního. Vzápětí Bůh andělem promítl na nebi velkolepý živý obraz, představující dokonalou lidskou přirozenost nejdokonalejší Ženy, Královny a Paní veškerého tvorstva.



Toto velkolepé vidění bylo umožněno všem andělům. Když dobří andělé, andělé lásky, viděli úchvatný obraz nejvznešenější Panny Marie, propukli v oslavné projevy a zazpívali nádherné chvalozpěvy na oslavu své Královny. Naproti tomu Lucifer spolu s anděly zla propukl v nesmiřitelnou nenávist a zuřivost vůči vtělenému Slovu a jeho Nejsvětější Matce. Obzvlášť je ponižovala skutečnost, že se mají sklonit před Ženou, pocházející z lidského rodu. Zatímco Bohočlověk bude sice mít podle Božího plánu lidskou, tedy nižší podstatu, ale zároveň bude i Bohem a tudíž bude mít vyšší podstatu než všichni andělé, povinnost klanět se a sloužit Bohočlověku Lucifera a jeho věrné přívržence neponižovala až tak moc, jako povinnost sklánět se před obyčejnou, ačkoli nejdokonalejší ženou z lidského rodu.



Toto už bylo příliš mnoho pro Lucifera, který pocítil bezmeznou nenávist vůči Bohu a úplně se přestal ovládat. Nekompromisně požadoval, aby on byl pánem celého lidského pokolení. Začal dokonce vyhrožovat samotnému Bohu a prohlašoval, že zmaří Boží plán a Ženu, ustanovenou za Matku Syna, sesadí z nejvyššího piedestalu, na který ji dosadil Bůh. Tím pro něj a jeho přívržence skončily dějiny dobra.



Dobro je věčné, avšak zlo, které je opakem dobra, není věčné. Zlo vzniklo v okamžiku rebelie archanděla Lucifera vůči Bohu, která strhla ke vzpouře třetinu všech Bohem stvořených andělů.

Tato věrolomná vzpoura popudila spravedlivého Hospodina, proto oznámil Luciferovi, že Žena, které odpírá úctu, pošlape jeho hlavu a jí bude nakonec přemožen a zničen. Nato Lucifer arogantně a výhrůžně odvětil, že bude pronásledovat a hubit lidské pokolení, dokud ho úplně nezničí. Tím Lucifer zpečetil svou definitivní porážku.

I stalo se to, co bylo o celé věky později zjeveno apoštolu Janovi a co apoštol popisuje ve 12. kapitole své Apokalypsy. Autor zde píše o velkém zjevení na nebi, při kterém viděl ženu, oděnou „sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy.“ (Zj 12, 1)

Toto znamení se z Boží vůle skutečně ukázalo na nebi první den geneze a viděli ho jak andělé dobra, tak andělé zla, aby pod dojmem zjevení mohli podřídit svou vůli Božím přáním a rozkazům.

Slunce, ve kterém byla Žena oděna, je světlo milosti, které bude jejím oděvem po všechny věky. Všichni andělé byli takto poučeni o tom, že Žena bude navěky ponechána v milosti Nejvyššího, který bude jejím nepřemožitelným ochráncem. Měsíc pod nohama symbolizuje hřích, který se nikdy nesmí dostat na úroveň Ženy a dotknout se jejího těla či duše. Bůh podložil hřích pod její nohy a povznesl ji nad všechny tvory, vystavené pokušení hříchu. Věnec z dvanácti hvězd symbolizoval ctnosti, ale měl zřejmě souvislost i s dvanácti izraelskými kmeny.



Bůh takto již celé věky před narozením vystavil Marii na obdiv dobrým i zlým andělům, aby k ní cítili náležitou úctu a respekt. Andělé dobra ji viděli dříve, než se utvrdili v dobru, a andělé zla dříve, než se zatvrdili ve zlu. Toto úchvatné zjevení lidského tvora, nejdokonalejšího a nejsvětějšího po Bohočlověku Ježíši Kristu, dalo andělům jednoznačně na vědomí, že Bůh splní své předsevzetí stvořit člověka navzdory rebelii nehodných andělů. Nejvyšší se těšil z přítomnosti Královny, představené tak velkolepým způsobem, a zaručil se, že i kdyby lidé zhřešili tak, jako nehodní andělé zla, a stali se neposlušnými, nebude je trestat tak nekompromisně jako anděly, protože k jejich rodu patří ta úchvatná Žena, z níž se zrodí Bohočlověk. Syn bude smiřitelem Otcovy spravedlnosti a obnovitelem jeho přátelství s lidským pokolením. On otevře cestu k blaženosti, uzavřenou hříchem.

Nejvyšší dal andělům poznat, že skrze Krista a Jeho Matku přidělí lidem ty milosti, které ztratili odbojní andělé zla svou rebelií. Dal jim také najevo, že hněv, vyvolaný Luciferovou rebelií, je tímto úchvatným nebeským znamením utišen a usmířen. Zároveň chtěl Bůh tímto znamením potěšit anděly dobra, kteří byli zkormouceni kvůli rebelii andělů zla. Nejvyšší chtěl odměnit jejich věrnost Bohu mimořádnou blažeností při pohledu na tuto spanilou Ženu. Pohledem na úchvatný obraz před nimi se uklidnili, protože poznali laskavost Nejvyššího, který sice anděly zla spravedlivě postihl tvrdým trestem, ale je, anděly dobra, zahrnul mimořádnou přízní a láskou. Zároveň jim byla zjevena mnohá tajemství, těžko pochopitelná pro lidského ducha. Týkaly se svatosti vtělení a potíží bojující Církve, která bude založena vtěleným Slovem a spravována jeho mocnou rukou.

Andělé dobra vyrozuměli, že mají lidskému pokolení pomáhat, bdít nad ním, chránit ho před nástrahami andělů zla a vést lidi k věčné blaženosti. Poznali také, že za svou blaženost budou vděčit zásluhám Vtěleného Slova a skrze něj je Nejvyšší zachoval ve stavu milosti.

Zatímco pro anděly dobra bylo toto všechno nesmírným zdrojem radosti a štěstí, andělům zla toto poznání přineslo nesmírné utrpení. Byl to pro ně počátek a součást jejich trestu, protože ihned poznali, že budou tímto znamením přemoženi a potupeni, protože ho nedokázali využít ve svůj prospěch.

Žena, oděná sluncem, s měsícem pod nohama a věncem z dvanácti hvězd kolem hlavy, kterou viděli andělé a o celé věky později ve svém Zjevení i apoštol Jan, byla Bohorodička, která „křičela v bolestech a v mukách před porodem.“ (Zj 12, 2)

Když bylo andělům odhaleno, že má porodit Božího Syna, andělům dobra to způsobilo nesmírnou radost, zatímco pro odbojné anděly zla bylo toto poznání bolestivým trestem. Andělé viděli, že Žena křičí v bolestech. Ale její bolesti se nevztahovaly na její porod, protože ten měl proběhnout u Bohorodičky bezbolestně. Křičela, protože měla porodit Bohočlověka, který bude po celý svůj krátký pozemský život trpět a nakonec bude potupně umučen za hříchy světa. Nejvyšší zbavil Matku Božího Syna hříchu, ale neušetřil ji bolestí a utrpení, protože ji předurčil být Spoluvykupitelkou světa a tedy podílet se na bolestném umučení jejího Syna. Proto ten křik.



Jak dále uvádí apoštol Jan, bylo na nebi vidět i jiné znamení. Veliký ohnivě rudý drak měl sedm hlav a na nich sedm čelenek. Měl i deset rohů a svým „ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem." (Zj 12, 4)

Lucifer s hrůzou poznal v drakovi sebe sama. Byl to trest za jeho nebezpečnou vzpouru. Z nádherného archanděla, pýchy nebe, se stane strašný odpuzující démon. Deset rohů draka znamenalo marné chvástavé oslavy domnělého vítězství jeho zloby a nepravosti, které si ve své bezbožnosti připisoval. Ve své zaslepené povýšenosti nabízel andělům, které svedl na scestí, své jedovaté přátelství a odměny, které jim však ve skutečnosti nemohl dát. Jeho falešné sliby byly oním ocasem, kterým strhne z nebe třetinu andělů na zem, do jejího pekelného středu.

Velkolepá projekce pokračovala dál. Andělé, a později i apoštol Jan, viděli draka, jak se postavil před rodící Ženu, aby pohltil Dítě, „jakmile ho porodí.“ (Zj 12, 4)

Domýšlivý Lucifer se ve své bezmezné pýše chlubil, že Dítě, které porodí Žena, pohltí a zničí, protože lidská přirozenost Dítěte je nižší, než přirozenost archanděla. Jenže Nejvyšší mu odvětil, že tato Žena porodí chlapce, který bude železným žezlem panovat nad všemi národy. Nebude to jen člověk, ale bude zároveň Synem Nejvyššího, plnohodnotným Bohem a plnohodnotným člověkem, obdařeným mocí porazit Luciferovu pýchu. Bude mocným soudcem Lucifera a jeho démonů, bude je řídit železným žezlem a zmaří všechny jejich podlé záměry. Tento jeho Syn bude vzat do nebe k jeho trůnu, bude sedět po jeho pravici a on sám, Nejvyšší, mu podloží jeho nepřátele za podnožku jeho nohou. Dostane odměnu jako spravedlivý, protože vykoná mnoho pro stvořené bytosti. Budou ho poznávat, klanět se mu a ctít ho. A ta Žena bude vzata do samoty své výjimečnosti, na místo, které jí Nejvyšší určil. Tvrdá řeč Nejvyššího pokračovala dál. Arogantnímu Luciferovi vmetl do tváře, že zažije den jeho hněvu.

I stalo se tak, jak řekl Nejvyšší. Dítě, které se narodilo, bylo uchváceno k Nejvyššímu, k jeho trůnu, a rodící Žena uprchla na poušť, kde byla její samota natolik vzdálená od každého hříchu, že zcela zmizela drakovi z dohledu. Tam jí Bůh připravil místo, „aby tam byla živena tisíc dvě stě šedesát dní.“ (Zj 12, 6)

A strhl se velký boj na nebi: archanděl „Michael a jeho andělé se dali do boje s drakem; drak a jeho andělé se postavili proti nim“. (Zj 12, 7)



Arcidémoni a andělé, kteří se přidali k Luciferovi, se vzepřeli Bohu, ale ostatní archandělé pod vedením archanděla Michaela zůstali věrni Pánu. Na jejich stranu se přidali zbylí andělé dobra a světla, kterých bylo dvakrát více než andělů zla a tmy.

Bůh mohl sám potrestat Lucifera a jeho věrné přívržence, avšak andělé dobra naléhavě prosili Boha, aby mohli zápasit s nehodnými anděly zla. Bůh našel zálibu v tomto jejich naléhání, protože jim chtěl dát možnost vyznamenat se, takže přivolil k tomu, aby svedli zápas se silami zla. Tento boj byl veden duchovními zbraněmi – rozumem a vůlí. Namísto úderů mečem, či jinou zbraní, se používaly údery argumentů lásky, pravdy a nezlomného odhodlání.

Michael archanděl v čele svých věrných andělů dobra argumentoval, že Bůh je nanejvýš hodný lásky, cti, chvály, bázně, poslušnosti a neustálé adorace. Je všemocný a může jednat podle své libosti. On, kterého nikdo nestvořil, a který je absolutně nezávislý na komkoli jiném, může žádat jen to, co je nanejvýš spravedlivé. Všechny andělské sbory stvořil z ničeho a obdařil je nesmírnými milostmi. Může stvořit i jiné bytosti a to v takovém množství a takovým způsobem, jak uzná za vhodné. Je proto nanejvýš spravedlivé, aby stvořené bytosti projevovaly vděk za své stvoření a v hluboké pokoře se klaněly jeho vznešenému majestátu.

Lucifer nemohl odolat síle argumentů archanděla Michaela, ani jeho čistému pohledu, nezkalenému nenávistí a hříšnými vášněmi. Rozežíral ho vnitřní vztek a nenávist a snažil se uniknout utrpení, kterému ho vystavila jeho pýcha a arogance. Lucifer byl natolik pyšný na své výjimečné vlastnosti a hierarchickou hodnost, že se nijak nemohl smířit s představou své podřízenosti komukoli z nižšího, lidského rodu. Pozapomněl na to, že jeho výjimečná krása, schopnosti, vlastnosti a výjimečné postavení nejsou jeho zásluhou, ale že toto všechno dostal do daru od svého Stvořitele. Žárlivý archanděl na to pozapomněl a snažil se přisvojit si pocty, na které měl nárok jedině Bůh.

Rouhal se Bohu a argumentoval, že Bůh je nespravedlivý, protože povýšil lidskou přirozenost nad andělskou, přičemž anděly ponížil a pokořil. Celý bez sebe vřískal, že mu patří vítězosláva jako nejvznešenějšímu a nejkrásnějšímu ze všech andělů, proto postaví svůj trůn ponad hvězdy a bude jako Nejvyšší, přičemž se nepodřídí nikomu, kdo má nižší přirozenost než on a také nedovolí, aby dostal někdo přednost před ním, nebo aby byl někdo větší než on. K Luciferovi se přidali jeho věrní přívrženci a opakovali jeho argumenty.

Neohrožený archanděl Michael však mocným hlasem zvolal: „Kdo je jako Bůh?“



Jeho mocné svolání bylo tak silné, že zatřáslo Luciferem a jeho přívrženci, a zcela ochromilo jejich síly. Zápas mezi andělskými silami dobra a zla byl krátký, ale velmi urputný. Skončil triumfálním vítězstvím andělů dobra. Andělům dobra v tomto boji velmi pomohlo úchvatné zjevení Ženy, oděné sluncem, s měsícem pod nohama a věncem z dvanácti hvězd kolem hlavy. Pohled na toto znamení paralyzoval anděly zla a postupně je umlčel. Jejich moc slábla, argumentace chabla a oni upadali do zmatku, který vyústil v jejich totální porážku. Také znamení draka, které se objevilo, vyděsilo síly andělů zla a povzbudilo anděly dobra. Proto po krátkém boji zvítězili andělé dobra, kteří zůstali nebešťany a mají věčný den při pohledu na zdroj věčného světla, Pána Boha. Andělé zla a tmy, kteří se přidali na stranu Lucifera, však byli svrženi do středu země, do věčné noci pekla, této říše bolesti, temna, zoufalství a nenávisti. Navždy ztratili bezmezné štěstí, vyplývající z blízkosti Stvořitele, navždy ztratili hřejivé teplo Boží lásky a už nikdy se nemohli potěšit pohledem na vznešenost Všemohoucího. Ztratili titul andělů a dostali hanlivé pojmenování ďáblové, démoni, nebo i čerti. Stali se z nich temné, odporné bytosti, hnusící se sami sobě. Nejstrašnějším trestem pro ně bylo, že „přišli o svoje místo na nebi.“ (Zj 12, 8)

Jejich jména byla s definitivní platností vymazána z Boží paměti, ve které byla dříve zapsána pro vznešenost a milost své přirozenosti, kterou dostali při svém stvoření. Každý znak po těchto vzbouřeneckých andělech zla byl v nebi vyhlazen a už nikdy se žádný nenašel. Jako kdyby tito andělé ani nikdy nebyli v nebi.

Lucifer, Světlonoš, přestal být Luciferem a stal se z něj Otec zla. To on způsobil zrod zla, které se stalo negací dobra. Byl zbaven blaženosti a cti, které se ukázal být nehodným, ztratil svá předchozí vznešená jména, hodnosti i všechny tituly, kterými byl vyznamenán. Namísto nich dostal nové tituly, které zdůraznily jeho nelichotivé postavení. Ztratil svůj nádherný, oslňující zevnějšek a dostal podobu odporného draka, starého hada, který byl také „nazývaný ďábel a satan, svůdce celé země“. (Zj 12, 9). Od té doby je úhlavním nepřítelem nebeského království a kuje plány, jak se mstít Pánu nebes.

Archanděl Michael svým nepřemožitelným heslem „Kdo je jako Bůh?” triumfoval na celé čáře. Byla mu dodatečně přisouzena všechna vznešená jména, hodnosti i všechny tituly, které byly odňaty Luciferovi po potlačení jeho vzpoury vůči Bohu.