Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)

STANISLAV BROJ *28.9. 1901 Volduchy +23.5. 1950 Praha – Pankrác
Narodil se v obci Volduchy na Rokycansku v selské rodině Matěje Broje a jeho ženy Marie, rozené Maxové, pocházející ze sousední vsi Osek. Vychodil obecnou školu a poté absolvoval čtyři ročníky reálného gymnázia v Rokycanech, kde pak pokračoval ve studiu na dvouleté hospodářské škole. Po jejím ukončení pracoval na rodinné usedlosti rodičů ve Volduchách čp. 56 o výměře 16 hektarů, kterou po smrti otce v roce 1933 převzal. Z jeho pěti bratrů vystudoval Eduard Broj teologii a stal se římskokatolickým knězem. Bratři Bohuslav a Bedřich hospodařili jako rolníci, první v Hlohovicích u Radnic, druhý v Božkově u Plzně. Josef Broj pracoval u Československých státních drah (ČSD) a Václav Broj byl po druhé světové válce příslušníkem Sboru národní bezpečnosti (SNB) v Praze.

Stanislav Broj se od mládí angažoval ve veřejném životě. Po vzniku Českoslovenké republiky vstoupil roku 1920 do řad agrárního dorostu a následně do Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (dále jen agrární strana). Byl činný v zemědělském družstevnictví, obecní i okresní samosprávě. V rodných Volduchách zastával různé funkce v Sokole, stal se předsedou místního hasičského sboru, zasedal v představenstvu místní kampeličky, v činovnickém sboru hospodářského družstva a v letech 1939-1945 byl členem obecního zastupitelstva. Postupoval i na žebříčku funkcí v agrární straně, kde se stal nejprve předsedou místní organizace, pak členem okresního výboru a postupně vyrostl ve vůdčího představitele a mluvčího rolnictva na Rokycansku.

V květnu 1927 se oženil s Marií Bohuslavovou z Oseku; narodila se jim nejprve dcera Bohumila (1928) a pak synové Jan (1932) a Jiří (1935).



Během okupace podporoval rodiny zatčených a sám se aktivně zapojil do odboje, když navázal kontakt s ilegální skupinou poskytující pomoc parašutistům. Patřil k zakládajícím členům místního ilegálního národního výboru a po osvobození Volduch americkou armádou (za obcí probíhala demarkační čára) se stal prvním předsedou Revolučního národního výbor; tuto funkci však vykonával pouze od 5. do 27. května 1945. Vzhledem k tomu, že po válce nedošlo k obnovení činnosti agrární strany, vstoupil Stanislav Broj v červenci 1945 do řad jediné nesocialistické strany, kterou byla Československá strana lidová (ČSL). Krátce na to se jako předseda Okresní zemědělské komise stal členem rady Okresního národního výboru v Rokycanech. Dále zastával funkci předsedy okresního sdružení Jednotného svazu československých zemědělců a byl členem dozorčí rady hospodářského družstva v Rokycanech. Současně stoupal i po stranickém žebříčku, když záhy stanul v čele Okresního výboru ČSL v Rokycanech a byl předsedou lidoveckých zemědělců v plzeňském kraji. V rodné obci zůstával nadále členem představenstva kampeličky.

Na jaře 1946 byl Stanislav Broj nominován jako „dvojka“ na kandidátce ČSL v plzeňském kraji pro volbu do Ústavodárného Národního shromáždění (ÚNS). Spolu s krajským lídrem Ivo Ducháčkem byli 26.5. 1946 zvoleni poslanci parlamentu. V ÚNS se stal nejprve členem bezpečnostního výboru a II. náhradníkem inkompatibilního výboru, od března 1947 zasedal také v zemědělském výboru. Na půdě parlamentu byl jedním z nejvýraznějších odpůrců komunistů, zvláště jejich populistické zemědělské politiky. Stavěl se otevřeně proti snahám o kolektivizaci zemědělství a jedině v sjednoceném českém venkově viděl záruky pro demokratický vývoj a základ pro „svobodnou demokratickou, křesťanskou láskou a solidaritou všech stavů podepřenou republiku duchovně sjednoceného národa.“ Zároveň také otevřeně vystupoval proti infiltraci čs. Tajných služeb členy a stoupenci KSČ. Byl proto sledován už před únorovým převratem.

Pro jeden z jeho projevů z podzimu 1947 na něho Oblastní úřadovna Státní bezpečnosti v Plzni podala 26.2. 1948 trestní oznámení. Na základě toho došlo 23.3. 1948 k Brojovu prvnímu zatčení, ale vzhledem k poslanecké imunitě byl již po dvou dnech propuštěn na svobodu. Avšak bezprostředně poté, co mu po nových volbách skončil 5.6. 1948 poslanecký mandát, ho Státní bezpečnost 8.6. na Místním národním výboru ve Volduchách zatkla. Ještě téhož večera byl převezen do Prahy a podroben prvním výslechům StB v Bartolomějské ulici. Byl vyšetřován v souvislosti s útěkem lidoveckých poslanců Dr. Bohumíra Bunži a ing. Štěpána Bendy do exilu, k němuž jim měl dopomoci prostřednictvím známého praporčíka SNB Hlaváče z Nýřan. Již během vyšetřování byl zařazen do chystaného monstrprocesu s Miloslavem Chocem a spol., přestože se smrti majora Augustina Schramma neměl absolutně nic společného. Dne 19.7.1948 podala Oblastní úřadovna StB trestní oznámení proti celkem 132 osobám, včetně Stanislava Broje, který se pak od28.7. nacházel v soudní vazbě na Pankráci.



Vzhledem k enormnímu počtu obviněných bylo vytvořeno několik podskupin, s nimiž se konala v průběhu listopadu a prosince 1948 soudní přelíčení u Státního soudu v Praze. Stanislav Broj se dostal do třináctičlenné skupiny „vedené“ bývalým mjr. Františkem Kleinem, nad kterou Státní soud vynesl rozsudek 8.12.1948; Broj byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody (§ 2. zák. č.50/1923 Sb. v aktuálním znění) a ztrátě občanských práv na tři roky. Většina z odsouzených se proti výši trestu odvolala, avšak Nejvyšší soud v Praze 20.4. 1949 rozsudek Státního soudu potvrdil.

Stanislav Broj trest vykonával v Trestním ústavu pro muže v Plzni na Borech, kde byl jedním z jeho spoluvězňů major generálního štábu René Černý a v řadách příslušníků Sboru uniformované vězeňské stráže (SVS),pověřených jejich ostrahou, sloužil strážmistr Čeněk Petelík. Dne 18.4.1950 velitel borské věznice oznámil Krajskému velitelství StB v Plzni že bylo odhaleno údajné ilegální spojení mezi příslušníky vězeňské stráže a prominentními vězni; zrodila se aféra, označovaná nadneseně „Borská vzpoura“. Státní bezpečnost zatkla celkem 11 příslušníků SVS, kterým bylo zcela nesmyslně kladeno za vinu, že se v případě státního převratu chtěli spojit s politickými vězni a zmocnit se borské věznice. Vedle nich bylo obviněno rovněž osm prominentních vězňů: bývalí poslanci ÚNS Stanislav Broj a Bohuslav Děčín, pět vyšších důstojníků- generál Antonín Pelich, mjr. gšt. René Černý, mjr. Josef Bryks, mjr. Emil Doubek, štábní kapitán Jan Prokop a bývalý soudce JUDr. Karel Pražák.

Vyšetřování těchto osmi prominentů a šesti příslušníků SVS probíhalo i na svou dobu velmi rychle. Bylo ukončeno již 28.4. 1950 a StB ještě téhož dne podala Státní prokuratuře trestní oznámení. Následujícího dne 29.4., rozhodlo bezpečnostní kolegium ÚV KSČ o třech trestních smrti, které soud později také skutečně vynesl. Toto rozhodnutí bylo 5.5.potvrzeno i „bezpečnostní pětkou“ Krajského výboru KSČ v Plzni. Ve dnech 11-12. 5. 1950 se pak před Státním soudem, který zasedal v budově plzeňského Krajského soudu, odehrál samotný neveřejný proces. Senátu předsedal plukovník JUDr. Otakar Matoušek, soudci z povolání byli JUDr. Vojtěch Rudý a JUDr. Jaroslav Scheybal, soudci z lidu podplukovník Dr. Vojtěch Kohout a František Kartouz. Státní prokuraturu zastupovali JUDr. Karel Čížek a JUDr. Jaroslav Dlouhý.



Kromě Stanislava Broje byli k nejvyššímu trestu odsouzeni René Černý a Čeněk Petelík. Nad ostatními obžalovanými vynesl Statní soud mnohaleté tresty vězení. Václav Zach a Bohuslav Dečí – doživotí. Josef Tenk, Karel Pražák a Antonín Pelich – 25 let, Jan Prokop a Josef Bryks – 20 let, Jaroslav Bumba -15 let, Jaroslav vránek – 6 let, Antonín Vaněk – 5 let a Emilu Doubkovi, již dříve odsouzenému na doživotí, byl trest zostřen jedním tvrdým ložem čtvrtletně na 20 let. Kromě toho soud vyslovil řadu vedlejších trestů.

Devět odsouzených se odvolalo, ale Nejvyšší soud v Praze jejich odvolání zamítl již osm dní po vynesení prvoinstančního rozsudku. Všichni odsouzení k smrti podali žádosti o milost prezidentu republiky Klementu Gottwaldovi, ten však 21.5. udělení milosti zamítl. Poprava byla stanovena na ráno 23.5.1950.

Odsouzení byli na dvůr pankrácké věznice voděni jednotlivě. Jako druhý po Čeňku Petelíkovi byl na druhé nádvoří v 5:47 hod. přiveden Stanislav Broj, který po seznámení se zamítnutím žádosti o milost prohlásil: Chci jen prosit Boha, aby vám tuto vraždu odpustil. Vím, že umírám proto, že jsem chtěl mít svobodné zemědělce ve svobodné zemi. Oni také budou! Poté byl předán mistru popravčímu, vystoupil po schodech vedoucích k šibenici a zvolal: Moje děti, odkazuji vás ochraně Boží a Panny Marie, ženu také! Nechť žije svobodné Československo! Jeho tělo bylo pohřbeno 25.6. 1950 do společného šachtového hrobu na hřbitove v Praze – Ďáblicích.

Poprvé podala rodina žádost o rehabilitaci v roce 1969, avšak 17.7. 1974 ji Krajský soud v Plzni zamítl a tento verdikt 10.9. 1975 potvrdil Nejvyšší soud v Praze. K úplné soudní i občanské rehabilitaci mohlo dojít teprve po roce 1989, kdy byly všechny rozsudky nad Stanislavem Brojem zrušeny.



K uctění jeho památky se mu dostalo řady posmrtných poct. V den 40 výročí jeho popravy byla 23.5. 1990 na jeho rodném domě ve Volduchách odhalena pamětní deska. Dne 28.10. 1992 mu prezident republiky udělil řád T.G. Masaryka IV. Třídy in memoriam a v roce 2008 byl vyznamenán Zlatou lípou Ministerstva obrany ČR in memoriam. V roce 2010 se stal čestným občanem města Rokycan. Ministerstvo obrany ČR vydalo 12.9. 2017 Stanislavu Brojovi osvědčení podle zákona č. 262/2011 Sb. Jako účastníku odboje a odporu proti komunismu.