
Zamyšlení nad evangeliem 4. neděle v mezidobí - cyklus C
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství:
„Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: „Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.“ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal. Tu šel do sebe a řekl: „Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!“ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.“ Ale otec nařídil služebníkům: „Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!“ A začali se veselit.
Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: „Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.“ Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: „Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!“ Otec mu odpověděl: „Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, e i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.“ (Lk 15,1-3.11-32)

Podobenství o marnotratném synu je spíše příběhem dobrotivého otce, ovšem ne všichni je takto chápou. Najdou se totiž i lidé, kteří jednání otce neschvalují a jsou jim pohoršeni a pociťují ho jako krajně nespravedlivé. Jak je možné, že nějaký lehkomyslný tulák nalezne u svého otce odpuštění. Obecně je rozšířeno mínění, že musí následovat trest a takovouto dobrotu považují lidé za nezodpovědnost. Odsuzují změkčilost a požadují tvrdý zákrok. Přehlížejí přitom, že otcova nepochopitelná dobrota, shovívavost v tomto příběhu neznamenají schvalování toho, co syn prováděl, nýbrž chtějí být jen příslibem nového začátku.
Ježíšovo vyprávění o ztraceném synu a dobrém otci ukazují velmi pěkně, jak opravdové odpuštění vypadá. Čím častěji tento příběh čteme, tím lépe do sebe můžeme vstřebat celou jeho výpověď. A ta se dá shrnout do jediné věty: „Teprve v odpuštění ukáže láska svou skutečnou velikost.“
A ještě jedno vyjadřuje toto podobenství: stejný jako otec je i Bůh. Miluje nás nesmírně. Netrvá na svém právu, zříká se ho. Odpouští nám zcela nezaslouženě, velkoryse, dobrotivě, prostě jen tak! To je jeho podstata, povaha. Jeho jednání by nám mělo být vodítkem pro naše jednání vůči bližnímu.
Ježíš nám ukázal a vlastním životem předvedl, jak musí právě odpuštění vypadat. Věděl: vina vždycky bolí. Ten, kdo chybil, je dostatečně potrestán. Nechtěl zbitého ještě jednou udeřit, zhanobeného ještě více pohanět. Ježíš odpustil tak, že se k člověku sklonil. Nemyslel nejprve na stanovení nějakých podmínek, zřekl se všech záruk. Ucházel se o lásku těch, kdo selhali! Byl tu například Šimon Petr. Zapřel Pána před služkou. Pán na něj s láskou pohlédl a to Petrem tak otřáslo, že vyšel ven a hořce se rozplakal. Petr pochopil: Pán mi odpustil. Má mě stále ještě rád, i když jsem se dopustil něčeho takového.
Nebo tu byl i lotr po pravici. Nejdříve nadával se svým kolegou vlevo. Pak se ale vzpamatoval, nalezl správná slova, a už se k němu Ježíš obrátil: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Ježíšova laskavost z něj udělala ne-li světce, tedy alespoň budoucího obyvatele ráje.
Není pod důstojnost člověka smířit se s druhým – a udělat přitom dokonce první krok! Naopak: jen ten, kdo je schopen bližnímu odpustit, je také způsobilý ho milovat. Dá se to vyjádřit slovy Martina Luthera Kinga, černošského pastora z Atlanty: Kdo není schopen odpuštění, není schopen ani lásky.
Svět bude jistě lidštějští, živo šťastnější, budou-li se lidé stále znovu snažit, aby odstranili spory a vzájemně se smířili. Bez vzájemného odpuštění není spořádané soužití možné, neexistuje mezi lidmi mír – ani doma, ani ve světě.