Zamyšlení nad evangeliem 3. neděle v mezidobí - cyklus C
V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví obětních zvířat. Řekl jim na to: "Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete." Vypravoval pak toto podobenství: "Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: `Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?' On mu však odpověděl: `Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.'" (Lk 13,1-9)
Je někdy na čase, sestry a bratři, mluvit o čase.
Čas se těžko dá něčím nahradit – je to velký dar.
Říká se, že největším zločinem je ten čas zabíjet. Čas je šance, příležitost k obrácení. V dnešním evangeliu vlastně vidíme, že Bůh ji dává.
Na podobenství o fíkovníku pozorujeme, že se nám zdá, jako by nám ten čas utekl. Přesto
Bůh dává, ukazuje svoji shovívavost. Musíme si přiznat, že všechno má své hranice. Není možné bezděčně
zneužívat Boží dobrotu.
Bůh je láska – píše sv. Jan, ale ta láska musí být opětována. Vypráví se ze života Alexandra Velikého.
Když obléhal nějaké město, měl zvyk, že dal postavit před hradbami dobře viditelnou svítilnu, která hořela dnem i nocí. Obléhaným dodal zprávu, že dokud lucerna svítí, mají čas, aby se vzdali. Jakmile však lucerna zhasne, začne útok, při kterém nebude nikdo ušetřen. Tak se stalo. Jakmile olej v lampě zhasl, dal velitel rozkaz k útoku, který pak skončil celkovým zničením města a jeho obyvatel. Čas milosti pro ně vypršel.
Tím světlem, tou lampou je náš život. Dokud žijeme, dá se leccos změnit. Až se potom lidské tělo octne na márách, je pozdě.
Sami dobře víte, že svátost nemocných se uděluje za života. Nikdy se neuděluje po smrti. Proč? Protože pro matanou – obrácení člověk potřebuje tělo, člověk je totiž jednota těla a duše. A když je duše mimo tělo, už pomůže jedině modlitba druhých.
Američané říkají, že čas jsou peníze. Berme to v tomto smyslu.
Čas je šance – k našemu obrácení – od sebe k Bohu, od sobectví k lásce. Neodkládejme to na zítřek, či na pozítří – začněme teď!!!
