Na první pohled jde možná o oblasti, kde nemusí být zásadní propojení hned viditelné. Když se však opět podíváme hlouběji, tak uvidíme, že tyto oblasti nejsou jen blízké, ale navzájem se ovlivňují. Už v předešlé části jsem poukázal na to, že závidíme a žárlíme, protože je pohodlné a nevyžadující od nás žádnou změnu svalit vinu na všechno možné (prostředí, okolnosti, lidi i Boha), jen ne na sebe. Co se však začne dít, když se rozhodneme převzít zodpovědnost za svůj život?
O závisti (1. část): Chcete se, co nejvěrněji, podobat ďáblovi? Oddávejte se závisti. Že vás se závist netýká? Inu…
O závisti (2. část): Může být i milostí? Co jí pomáhá v nás žít a růst, proč její vykořeňování chce čas a úsilí a co ji ničí?
Účinky přijetí odpovědnosti za svůj život
Přestaneme postupně závidět, neboť se změní naše perspektiva. V podstatě se nám změní celý život. Zasadíme těžký úder nejen závisti, ale také lenosti a snad i všem sedmi hlavním hříchům. Získáme jiný pohled na celý svůj život, na jeho minulost, současnost i budoucnost. Začneme přijímat Boží vůli v našem životě. Budeme klidnější a šťastnější. Začneme dokonce dělat více dobrých skutků. Začneme si všeho více vážit a budeme vděčnější. A seznam by mohl dále pokračovat.
V podstatě uděláme rozhodný krok k našemu skutečnému vnitřnímu obrácení. A právě k tomu nás období velkého půstu, i skrze proroka Joela, zvláště vyzývá. Čteme tam:
„
Proto nyní – praví Hospodin – obraťte se ke mně celým svým srdcem, v postu, nářku a pláči!
Roztrhněte svá srdce, a ne pouze šaty, a obraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí."
(Joel 2,12–13).
Prorokova slova o půstu, obrácení celým srdcem, kajícím nářkem (nikoli sebelítostivým) či roztržení srdce velmi závisí právě na přijetí této odpovědnosti.
Nejde však o žádný levný esoterický všelék nebo něco, co funguje jen na chvilku, sťaby nějaká droga. Jde zde životní krok a životní nastavení.
Co to v praxi znamená?
Jde především o přijetí odpovědnosti za svou minulost a její následky na současnost i budoucnost. Celé si to můžeme ukázat třeba na příkladu čtyřicetiletého houslisty, který má se svou manželkou čtyři děti. Jde o houslistu, který kvůli krátkým požitkům prošustroval svůj talent, mnohé finance a opustila ho rodina, které se nikdy pořádně nevěnoval. Za všechno však vinil své rodiče (výchova), manželku, děti, učitele, přátele, nástroje, osud, konstelaci hvězd, neštěstí a seznam by (opět) ještě mohl dlouho pokračovat.
Výčitky svědomí, které léta zaháněl do pozadí mu však nedají klid a tak začne prosit Boha o pomoc a hlouběji přemýšlet nad tím, jak a proč se to všechno stalo. Trvalo to nějaký čas, ale nakonec poznal, že on je hlavním strůjcem svého selhání, že byl líný, neplnil své povinnosti a mnoho důležitých věcí zanedbával a tak přijal zásadní díl své odpovědnosti.
Už v tomto bodě šlo o velkou milost. Pochopil, že v mnoha situacích šlo o jeho vlastní rozhodnutí, že i když neměl takovou podporu, jakou očekával,
nikdo mu nebránil rozvíjet svůj talent, ale lenost, slabá disciplína a požitkářství byly silnější než on. Kvůli tomu se nevěnoval rodině, která především jeho vinou chřadla. Nebyl ani manželem, ani otcem, jakým by měl a jakým vždy chtěl být.
Doslechl se také o lidech, kteří zažili mnohem větší utrpení než on a dokonce nikomu nezlořečili, nezáviděli druhým, ale dobrořečili Bohu a Bůh se skrze ně nesmírně oslavil (jako například sv. Petr Damiáni, nebo sv Josefina).
Přiznal si, že rodiče mu přece nemohli dát to, co sami nedostali a že mnohé, co mu i předávali, on odmítal, protože si myslel, že to ví lépe a takto se mu vyjevovaly mnohé jiné souvislosti.
Toto velké
uvědomění bylo počátečním bodem uspořádání jeho života. Umožnilo mu to začít litovat svých hříchů, tak začalo měknout i jeho roky zatvrdlé srdce a začal toužit po změně. Ne však už po změně chvilkové, jakých do té doby zažil mnoho, ale po změně skutečné. Začal si postupně uvědomovat nejen to, že sám je svým hlavním škůdcem, ale také to, kolika lidem v době své zaslepenosti ublížil. Začal být schopen cítit lítost nad bolestí druhých, nejen nad sebou a tak se v něm začala obnovovat také láska k jeho rodině a vědomí, že on měl v první řadě sloužit jim a ne oni jemu. Následně začal vidět své povrchní soudy a prázdné povyšování se.
Bůh mu při jeho hledání udělil další milost, kdy poznal zásadní pravdu, že všechno, co se událo v jeho životě, se událo proto, že Bohu se to tak líbilo.
Pochopil, že všechny následky jsou spravedlivé tresty za jeho počínání, které musí nést a jsou jen pro jeho dobro. To otevřelo jeho srdce vděčnosti a začal být vděčný za celou tuto životní krizi. Uviděl, jak se vlastně protivil Boží vůli, když reptal na svůj život a uvědomil si, že Boží slovo „
Bůh pyšným protiví“ (Jk 4,6; 1Pt 5,5) na něho spravedlivě dopadlo.
Postupně přestal závidět druhým, protože toto pochopení a vděčnost bouraly důvody k závisti. Přestal se také srovnávat s druhými, protože pochopil, že svým časem a úsilím už nechce takto plýtvat, ale raději bude usilovat o změnu svého života. Proto přestal nečinně bědovat nad štěstím jiných. A také si uvědomil, že ono je tu stále ještě i pro něj, neboť Bůh „
pokorným dává milost“ (tamtéž) a ta se s jeho měknoucím srdcem otevírá i pro něj.
Toto všechno v něm vytvořilo přesvědčení, že stále ještě není všechno ztraceno (jak si to mnohokrát myslel ve svých chabých a povrchních pokusech v minulosti), že ještě hodně se toho dá změnit, že na housle ještě může hrát, finance ještě může vydělat a že Bůh má moc dát i jeho rodinu opět dohromady. Navíc „
objevil“, jak marné byly ty pozemské požitky, za kterými se hnal a také kde se má shromažďovat pravý poklad (Mt 6,20).
Když četl životní příběhy sv. Augustina, sv. Ignáce z Loyoly a dalších, tak ho začala naplňovat naděje, že i jeho život se může opravdu změnit, ba dokonce se v něm i Bůh může oslavit.
Rychle také pochopil, že to není jednorázová záležitost, ale že je proto třeba se rozhodovat každý nový den, znovu a znovu a zodpovědnost má přijímat i za současné a nové věci, nejen ty minulé. Věděl však, že už na to není sám a že když v tom vytrvá, tak jednou bude moci být nápomocný lidem v podobných situacích a tak bude moci sloužit Bohu, kterého na konci dne zanedbával nejvíc ze všech, přestože navenek žil jako katolík.
A čím to všechno začalo? Tím, že přijal zodpovědnost za svou minulost a její následky na současnost i budoucnost.
Tolik ilustrační příklad. Nezahrnuje všechny aspekty a okolnosti života, věřím však, že vám pomohl pochopit, jak velká Boží milost se ukrývá v přijetí zodpovědnosti se svůj život…
Dnešní svět
V dnešním světě to takhle běžně nefunguje. Lidé často nechtějí poznat pravdu, a když ji slyší, tak ji odmítají. Nechtějí si plnit své povinnosti, nechtějí převzít zodpovědnost a volí si tu lehčí, ale širokou cestu, která vede do záhuby (Mt 7,13). Znáte snad mnoho lidí, kteří jsou naučení skutečně převzít zodpovědnost? Pokud ano, tak díky Bohu a berte si z nich příklad. Ale kdyby ne, tak stále se takovými lidmi můžeme stát my sami. Ano, je to cesta úzká a trnitá, je třeba na ní hodně úsilí a odvahy, ale stojí to za to. Lepší je přece mít vzácnou růži, ačkoli má trny, než bezcenný plevel bez trnů.
Na závěr opět nevynechám Alonsa Aguila, který ve své knize
Citová výchova napsal následující slova:
„
Štěstí nespočívá v tom, že člověk dělá to, co chce, ale v tom, že chce dělat to, co musí…, jde o jeden z největších úspěchů skutečné svobody.“
Jakub Tužinský
Převzato z
https://christianitas.sk/,
článek z 11. 3. 2025 naleznete
zde.
