Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)

BURIAN BOHUMIL *25.11. 1904 Drnovice +29.4. 1958 Velké Meziříčí
Pocházel z Boskovicka, z obce Drnovice, ležící 5 km jižně od Kunštátu. Otec Antonín Burian (1869-1939), sedlář, varhaník a správce zdejšího kostela Nejsvětější Trojice, dvakrát ovdověl a v dubnu 1904 se jeho třetí manželkou stala Marie Řehůřková (1880-1940). Jako první dítě z tohoto manželství se narodil Bohumil, vyrůstající však v početné rodině se sedmi sourozenci. Po absolvování gymnázia v Boskovicích nějaký čas uvažoval o lékařské profesi. V roce 1925, však vstoupil do kněžského semináře v Brně, kde na diecézním teologickém učilišti absolvoval svá bohoslovecká studia. Dne 5. července 1929 přijal v brněnské katedrále sv. Petra a Pavla kněžské svěcení.

Novokněz, P. Bohumil Burian nastoupil na místo kooperátora (kaplana) v Lysicích, v obci sousedící s rodnými Drnovicemi. Po třech měsících prezenční vojenské služby (říjen –prosinec1929) byl k 1.2.1930 jmenován administrátorem v Černé Hoře (poblíž Blanska) a poté od počátku června 1930 působil tři měsíce jako administrátor v Obyčtově u Žďáru nad Sázavou. Počátkem září 1930 se stal kaplanem v Netíně (u Velkého Meziříčí) a po roce přišel k 1.9. 1931 na kaplanské místo do Velkého Meziříčí; v roce 1933 byl přitom čtyři měsíce administrátorem v Jemnici. V letech 1935-1937 působil jako kooperátor v Kunštátu, odkud v roce 1936 krátce spravoval excurrendo farnost v Sebranicích u Boskovic.

Počátkem července 1937 se P. Burian vrátil do Velkého Meziříčí, kde nejprve sloužil jako kaplan, od března 1939 farnost krátce spravoval jako administrátor a k 1.8. 1939 se stal zdejším farářem.



Týdeník Velkomeziříčsko píše 15.7. 1939 P. Burian si jako kaplan získal pro své osobní vlastnosti i jako výborný kazatel oblibu farníků, kteří jistě s radostí vzali na vědomí jeho jmenování v důležitém úřadě. Působil také jako pokladník charitativního spolku Ludmila a v Okresní péči o mládež. Podporoval finančně místní protinacistický odboj a rodiny zatčených odborářů.

Když 21.6. 1943 vizitoval velkomeziříčské školy kolaborantský ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec, farář Bohumil Burian odmítl účast na společném obědě. V samém závěru druhé světové války poznamenaly Velké Meziříčí počátkem května 1945 dvě tragické události. V odvetu za odbojové aktivity a vyhlášení povstání německé ozbrojené složky 7. a 8.5. popravily a zavraždily na šedesát českých vlastenců z města a blízkého okolí. Při následném bombardování Velkého Meziříčí letectvem Rudé armády zahynulo 9.5. dalších třicet sedm osob. P. Burian umírající zaopatřoval a 13.5. vedl hromadný pohřeb většiny obětí. Hned po válce opět duchovně působil mezi zajatými Němci a kolaboranty, internovanými ve staré synagoze. Sloužil pro ně mši svatou ve špitálním kostelíku sv. Kříže a poskytoval jim zpověď. Sám o tom píše, že zařídil v trestnici bohoslužby, které byli sice pro duchovní správu přítěží, ale velkou duchovní posilou pro trestance.

P. Bohumil Burian byl člověkem širokého rozhledu, zabýval se regionální historií, fotografoval, navštěvoval kino, rád chodil na fotbalová utkání, miloval hudbu, výtvarné umění (fotografové a výtvarníci jej rádi obdarovávali svými díly). Ústřední místo v jeho životě však měla literatura, v níž nacházel inspiraci pro svá kázání, pastorační promluvy i pro živý vhled do teologických problémů a náboženských otázek.



Mezi jeho přátele, které jako velkorysý mecenáš podporoval, patřil především básník a kněz Jakub Deml (1878-1961). O jejich vztahu vypověděla Marie Rosa Junová –Vodičková: Páter Burian byl šlechetný člověk. Demlovi půjčoval a nejednou i dal větší finanční obnos, držel ho nad vodou. Byl jeho dobrým andělem. Přátelství pojilo patera Buriana také s řadou dalších katolických básníků, esejistů a výtvarníků (Klemen Bochořák, Jiří Blažek, Jiří Marek aj.) Blízký vztah měl se svým kněžským kolegou, uhřinovským farářem, básníkem a překladatelem Janem Dokulilem (1910-1974).

Velkomeziříčská fara se za působení P. Buriana, za války i po únoru 1948, stala důležitým místem setkávání intelektuálů, umělců a demokraticky smýšlejících politiků. Alois Plícha, právník a spisovatel, vzpomíná: Všichni jsme se scházeli po nedělním obědě o jedné hodině na faře v Burianově kanceláři – na kafe. Tam přicházeli i někteří velkomezeříčtí profesoři, učitelé, notáři, lékaři a zastavovali se tam rádi i takoví, kteří městem nad Oslavou jen projížděli, jako byl ministr Hála nebo dr. Šrámek. Jednou či dvakrát tam byl i skladatel Křička; violoncellista Miloš Sádlo býval zván na koncerty častěji a přijížděl s pianistou Holečkem. Vysedávali mezi námi kaplani, katecheti a profesoři náboženství. P. Burian společně s Aloisem Plichtou napsal knížku Kostely a kaple farnosti velkomeziříčské (1947) a v témže roce také drobnou publikaci Modlitbičky pro děti.

Uchopení moci komunistickou stranou v únoru 1948 znamenalo také přelom pro život a kněžské působení P. Bohumila Buriana. Pevně a s rozvahou odolával tlaku komunistických funkcionářů ve Velké Meziříčí a v rozhodujících chvílích vždy zachoval věrnost svému Pánu, církvi i svému svědomí. Když byla 10.6. 1949 založena režimní Katolická akce, biskupové reagovali vydáním dvou ostře nesouhlasných pastýřských listů, které měli duchovní číst při nedělních bohoslužbách. Přestože i farář Burian byl místními funkcionáři varován, oba listy 19. a 26.6. přečetl. Po předvolání na okresní výbor prohlásil, „že se necítí vinen, poněvadž musí být poslušen svých nadřízených.“ Následně byl potrestán pokutou 5 000 Kčs. Osobně byl vystaven především šikanám okresního církevního tajemníka Antonína Přibyla, který ho hodnotil jako „vysloveně reakční živel“. V posudcích komunistického vedení ONV ve Velkém Meziříčí můžeme o činnosti Bohumila Buriana číst: Účast na krajských poradách: k těmto není ho možné získat, vymlouvá se na velké pracovní zatížení. (…) Povahy je mírné, veselé, ve věcech náboženských však neústupný. Na veřejnosti nezná žádných třídních rozdílů, na faráře se však stýká s příslušníky strany lidové reakčního zaměření. Jeho vliv na věřící a mládež hlavně z venkova je velký. Má kladný postoj i církevní hierarchii a často cestu k brněnskému biskupovi. Naprostá neochota k nějakému zapojení do lidosprávy nebo masových organizací.



V době narůstající perzekuce katolické církve na počátku padesátých let se farář Burian nezříkal jasných gest a slov. Podobně jako za nacistické okupace v případě Emanuela Moravce se v květnu 1950 odmítl účastnit slavnostního otevření Domu zdraví ve Velkém Meziříčí za účasti tehdejšího ministra zdravotnictví a kolaborantského kněze Josefa Plojhara.

Když P. Jan Dokulil v červenci 1950 při zatýkání státní bezpečnosti unikl a sedm let se skrýval i ilegalitě, Bohumil Burian jej tajně podporoval. Stejně tak pomohl rodině vězněného básníka Jana Zahradníčka (1905-1960), žijící tehdy v nuzných podmínkách v Uhřínově. Navzdory velmi obtížné době a politickému a materiálnímu omezování farář Burian v roce 1954 uskutečnil úpravu historicky cenného vstupního portálu farního chrámu sv. Mikuláše. O jeho charakteru a postojích svědčí jasná slova z kázání z padesátých let: A už vůbec se nedivím tomu, že je-li dnes i ta obyčejná lidská pravda tak bolným způsobem políčkována a pohlavkována, že je i tolik zloby a nenávisti proti Pravdě věčné, proti Bohu, proti Kristu, neboť ukrutný král Herodes mně dává k tomu vysvětlení: Herodesové, nepřátelé Krista Pravdy, se rodí podnes.

P. Bohumil Burian zemřel na srdeční infarkt 29.4.1958 na velkomeziříčské faře bezprostředně po návratu z jednání u okresního církevního tajemníka Antonína Přibyla, který na něho vyvíjel tvrdý nátlak. Burianův pohřeb, bojkotovaný ze strany státních orgánů, se za účasti tisíců občanů stal tichou protikomunistickou manifestací.