Přestože ne každý to chce slyšet, závist se týká každého z nás (což jsme si dokazovali
v první části
). V této části si ukážeme, jak je možné, že nám může být i milostí, co jí pomáhá v nás žít a růst, s kým se jí dobře bydlí a jak ji ničí sebepoznání, sebepřijetí či usilovnost.
V závěru článku najdete i několik citátů k zamyšlení o vděčnosti, o které jsem již psal, jak dokáže likvidovat závist v nás.
Čím déle žije, tím těžší ji zabít
„
Nechci kráčet s ničící závistí, neboť ona není společníkem moudrosti.“ (Mdr 6,23). Když jsme mohli lépe poznat ošklivost ničící závisti, tak je potřeba, abychom s ní začali zápasit co nejdříve, protože jak říká
sv. Jan Maria Vianney: „
Čím déle někdo setrvá v nepravosti, tím silnější bude nepravost a tím těžší obrácení.“
*******************************************
Tak kázalal Vianney
- deset kázání svatého faráře arského
Editor: Marek Dunda
A dále hovoří i konkrétně o závisti: „
Tento hřích stahuje do stále hlubší propasti, vzdaluje od Boha, zaslepuje a zatvrzuje stále více – proto obrácení závistivého je každým dnem obtížnější. Ach, drazí bratři, s jakou horlivostí je třeba se starat, aby se tato slepá vášeň nezakořenila v našem srdci! Neboť když jednou pronikne duši, není snadné ji odtud odstranit!“
Proto i v tomto případě
opravdu nemáme prostor ztrácet čas, ale čím dříve se dát na pokání, dokud ten čas ještě máme, abychom mohli být společníky moudrosti.
Spojenci závisti
Závist nezápasí sama, ale má další spojence. My zmíníme alespoň některé z nich. Prvním je
pýcha. Ta je kořenem všech hříchů, ale zároveň je i všechny podporuje. Jinak to není ani u závisti. Pýcha nám totiž brání si vůbec přiznat, že máme problém se závistí nebo jsme jejími otroky a když si to i přiznáme, tak na počátku bojů a při jejich vytrvání jí přichází na pomoc další spojenec -
lenost. To ona v nás zapaluje nechuť, oslabuje nás a odrazuje od jakéhokoli boje. Alfonso Aguilo ve své knize
Citová výchova píše:
„
Neměli bychom zapomínat ani na to, že lenost – se vší vnitřní zátěží, kterou může působit na náš život – se nás snaží vést k zákonu nejmenšího úsilí. Proto, když pociťujeme nechuť čelit úloze, která se nám zdá náročná, musíme jasně identifikovat její zdroj a rozpoznat, co to je: skutečná únava, která vyžaduje odpočinek, nebo lenost, kterou musíme překonat. Nechuť si však nesmíme vysvětlit mylně jako nedostatek schopností, ani obyčejné těžkosti jako nahromadění neštěstí nebo zlomyslné spiknutí proti nám, protože to by byla smutná forma sebeklamu.“
Co nás následně vede k nalézání výmluv nejrůznějšího druhu: „
Protože hledat výmluvy, když se nechceme podívat do svého nitra, je ta nejjednodušší věc na světě. Vždy můžeme hodit vinu na vnější příčiny, a proto vyžaduje určitou odvahu přijmout, že vina či zodpovědnost je možná na naší straně, nebo alespoň její velká část.“
A pak, když se nad tím hlouběji zamyslíme, tak tady můžeme najít přece i jeden užitek, který závistivému či žárlivému člověku přináší závist – nemusí převzít zodpovědnost za svůj život, ale stále může všechno „házet“ na druhé lidi, na okolnosti, či dokonce na ďábla nebo na Boha a to je často velmi pohodlné, protože to od nás opravdu nic nevyžaduje.
Nemusíme nic dělat a vina je stejně na každém jiném jen ne na nás.
Tato možnost házení všeho na jiné je skrytým, ale velmi důležitým spojencem závisti. Takže si dejte pozor a hlavně nepřebírejte zodpovědnost za svůj život, neboť tím byste závažně uškodili závisti. Ale teď vážně. Právě tento bod nás přivádí k něčemu velmi důležitému.
Převzetí odpovědnosti za svůj život a sebepoznání
Místo, kde se pravděpodobně bude lámat náš boj se závistí, je právě převzetí zodpovědnosti za svůj život. Už víme, že
sebelítost (nebo
melancholie) je jeden z následků závisti. A ta podle Alfonse Aguila „
vede lidi ke sklíčenosti, společenské izolaci a trápení pod tíhou osamělosti nebo bezmocnosti, je však krutý a zraňující pocit, který se musíme naučit překonat.“
V pozadí je však právě
neochota převzít zodpovědnost, protože to
vyžaduje odvahu, úsilí, pokoru, vytrvalost, přijímání reality a to není pohodlné.
Opět Alfonso Aguilo podotýká, že „
existuje mnoho způsobů, jak se vyhnout realitě, a skoro vždy se to děje tak, že si to hlavní hrdina téměř neuvědomuje.“ Ale zároveň dodává: „
Je pravda, že okolnosti jiných lidí nám vždy mohou pomoci vyřešit a překonat naše problémy (pozn. aut.: nebo i uškodit),
ale neměli bychom popírat, že za většinu toho, co se nám v životě stane, máme poměrně velkou zodpovědnost.“
Opět zde máme
nastavené zrcadlo reality, ale nebojme se do něj dívat, protože
v něm můžeme najít i cestu ke svobodě a skutečnému obrácení, protože nám otevírá dveře k sebepoznání, které „
je bránou k pravdě o sobě samém. Když chybí, nemůžeme být k sobě upřímní, bez ohledu na to, jak moc to chceme. Rozhodující je chtít vidět, co se s námi děje - a chtít to opravdu, s plnou upřímností. Pokud se to nepodaří, můžeme žít jakoby zahalení v mlze, kterou možná naše vlastní představivost maskuje skutečnosti, které nás trápí.“ Opět výstižně uvádí Alfonso Aguilo.
Nezbytně proto potřebujeme poznávat sebe samé, co v nás opravdu je a také v našich životech a pak mít odvahu to i přijímat, tedy
přijímat sebe, takové, jací opravdu jsme. Jinými slovy to znamená
reálně poznávat svou hříšnost a to pořádně pokořuje, to pořádně dráždí naše ego či hříšnou přirozenost, která se tomu všemožně brání. Rozhodně to ovšem stojí za to.
Závist nebo sebelítost jako milost
Tento nadpis se na první pohled zdá jako oxymoron. Tedy něco nespojitelného jako například chudý boháč. Avšak pojďme opět hlouběji.
Každý hřích přináší trest. Ale Bůh nás trestá jen pro naše dobro. Když nechceme přebírat zodpovědnost za svůj život, tak se dostáváme do
područí stěžování a závisti. Když se dostáváme do područí závisti, tak přichází
sebelítost.
Když si však toto všechno uvědomíme a přijmeme, že trpíme spravedlivě, ba dokonce začneme děkovat Bohu, že je spravedlivý, že kdyby nebylo takových následků, tak bychom možná nikdy nedokázali opustit hřích, tak nám to rázem dává jinou perspektivu. Vždyť červ výčitek svědomí, sžírání sebelítostí a závistí je jen dočasné a slouží nám k tomu, abychom poznali ohavnost toho a mohli se tak zachránit před věčným stavem v takových trápeních.
Opět k vděčnosti
Pokud si však nenecháme zastřít mysl a začneme se dívat na naši hříšnost a život z Boží perspektivy, tak mu můžeme za toto všechno děkovat a chválit Boha podobně jako tři mládenci v ohnivé peci, kteří byli schopni vidět zodpovědnost i u sebe. Přečtěte si 3. kapitolu z knihy proroka Daniela. Osvojení si takového smýšlení nám může přinést skutečnou změnu života.
Citáty
k rozjímání
o vděčnosti
Na závěr ještě připojuji v úvodu slíbené citáty k rozjímání:
„
Navykni si vzdávat díků za každý dar. Pozorně pozoruj všechno, čeho se ti dostává, abys nenechal bez příslušného díkůvzdávání žádný dar Boží, ať už je malý, střední nebo velký. Vždyť se nám přikazuje i drobečky sbírat, aby nezahynuly, to jest, ani na nejmenší dobrodiní nemáme zapomínat.“
Svatý Bernard
„
I nejmenší dar pokládej za něco velkého, a budeš hodný, abys přijal dary větší.“
Svatý Bonaventura
„
Vděčnost se dívá do minulosti a láska na současnost; strach, lakota, chlípnost a ambice se dívají dopředu.“
Clive Staples Lewis, křesťanský spisovatel
„
Moudrý je ten, kdo není smutný pro to, co nemá, ale raduje se z toho, co má.“
Epiktétos, starořecký filozof
„
Přijetí a vděčnost jsou klíče k vyrovnanosti. Popírání a strach jsou klíče k trápení. Dobrá zpráva zní: Vybírám si já.“
(neznámý autor)
A na úplný závěr ještě jedno Boží slovo skrze sv. Pavla apoštola o tom, že i apoštolové či první křesťané museli bojovat se závistí, ale dovolili, aby v nich mohla zvítězit Boží milost:
Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní,
neposlušní, bloudili jsme, byli jsme otroky
všelijakých žádostí a rozkoší,
žili jsme ve zlobě a závisti,
byli jsme hodni opovržení
a nenáviděli jsme se navzájem.
Ale pak se projevila dobrota Boha,
našeho spasitele, a jeho láska k lidem;
ne (snad proto), že my jsme
vykonali něco dobrého,
ale ze svého milosrdenství nás spasil
v koupeli znovuzrození
a obnovení Duchem svatým.
Toho na nás vylil v hojnosti
skrze našeho spasitele Ježíše Krista,
abychom ‒ ospravedlněni jeho milostí
‒ dostali jako dědictví vytoužený věčný život.
(Tit 3,3–7)
Kéž i každý z nás se započítá mezi ty, ve kterých zvítězila Boží milost.
Jakub Tužinský
Převzato z
https://christianitas.sk/,
článek ze 4. 3. 2025 naleznete
zde.
