Pan Marthin Richard Bessenyi nám napsal z vězení. Má velký dar na psaní a rád by se podělil o své texty s druhými. Soubor svých textů pojmenoval Různopisy naděje. Všechny Různopisy-povídky mají reálný základ podložený skutečnými příběhy. Tady je další z jeho povídek. Tentokrát se jedná o příběh, ve kterém se velmi projeví Boží prozřetelnost.
úryvek z povídky: ...Pozorně si jej prohlédla a potom se zeptala: „Už jste slyšel něco o Boží prozřetelnosti?“ Zavrtěl jsem hlavou a ona řekla: „To je ten důvod žít.“...
Marthin Richard Bessenyi: Důvod žít (povídka)
Bloumám bezcílně sychravou Prahou. Sníh s deštěm nadělal v ulicích břečky. Bylo by fajn zalézt si do nějaké útulné kavárny a pozorovat tu slotu z příjemného prostředí zateplené místnosti. Nakonec zakotvím v malé cukrárně poblíž Vinohradského divadla. U stolečků posedávají postarší lidé, pojídají své moučníky a upíjejí preso... Nikomu se nechce sedět osaměle doma, tak proč si nepoklábosit s někým, kdo je na tom podobně?
Místo vedle mě je prázdné. Po chvíli pozorování se raději pouštím do čtení divadelního bulletinu.
Záhy do cukrárny vejde mladá žena. Odhaduji ji zhruba na třicet let, možná o rok nebo dva méně. Je středně vysoká a snad až příliš hubená. Usměvavé oči přelétnou místností. Vypadá to, že jediná volná židle zbývá u mého stolečku.
Zvolna ke mně přichází s otázkou, zda si smí přisednout. Souhlasím. Po chvilce nenuceně hovoříme. Andrea, jak se mi ta mladá dáma představila, má na hlavě slušivý šátek. Hovoří o sobě a mě její příběh zajímá...
Do Prahy se přistěhovala před léty z rodného Slovenska, aby zde vystudovala žurnalistiku na filozofické fakultě. V posledním ročníku se provdala, otěhotněla a...
Manželství s muslimským Achimem nevydrželo. Andrea porodila postižené dítě. Bylo jí odebráno a umístěno v Jedličkově ústavu. Pro arabského manžela to bylo něco nepředstavitelného. Začal se chovat divně. Přestal se svou ženou intimně žít, beze slova vysvětlení odcházel z domova a vracel se – mnohdy s cizím dámským doprovodem.
Andrea proplakala bezpočet dnů a nocí, nebyla schopná soustředit se na práci, chtěla skončit s životem a chřadla. Jednoho dne sebrala odvahu a oznámila Achimovi, že se chce nechat rozvést. Vlepil jí pár facek a odešel do pokoje. Andrea odjela na několik dnů za svými rodiči a když se vrátila zpátky, manželovy věci už v bytě nebyly. Odstěhoval se. Nevěděla, co se dál bude dít. Hlavou se jí honila varovná myšlenka: hypotéka.
Bylo třeba začít uvažovat racionálně. Rozhodla se prodat auto a začala si shánět zaměstnání… Je potřeba začít vydělávat peníze, a to hned. Podala si inzerát a brzy začala soukromě vyučovat angličtinu.
Uplynulo několik týdnů, když se ozval telefon. Nějaký cizí příjemný ženský hlas zval Andreu na pohovor. Byla přesvědčena, že se jedná o omyl. Šlo totiž o pracovní pohovor na jakousi pozici v sociálních službách v nějaké charitativní neziskovce. Přesto však na schůzku vyrazila. Až na místě vyšlo najevo, že při původním telefonickém pozvání došlo k záměně telefonního čísla.
Andrea však byla unesena příjemným kolektivem, profesionální organizací a dobrodružně se jevila i samotná práce s lidmi vyřazenými na okraji společnosti.
Bez váhání nastoupila a vůbec jí nevadilo, že to není práce v oboru, který vystudovala.
O půl roku později Andreino manželství s Achimem obvodní soud v Praze rozvedl.
Andrea trávila čím dál více času se svými spoluzaměstnanci a podařilo se jí díky kolegům nalézt cestu k Bohu.
Před dvěma lety našli lékaři Andree v hlavě nádor. Během velmi krátké doby jí vypadaly vlasy a rapidně zhubla. Po sérii chemoterapií se cítila vysílená, ale svým způsobem i šťastná. Odevzdala svoji nemoc do Božích rukou.
Nyní pracuje v jednom vydavatelství periodik a dobrovolně vypomáhá v charitě. Ukazuje těm, co jsou na okraji společnosti, že to, co je nemožné pro člověka, Bůh zvládne levou zadní. Přestože se Andrea nechystá znovu provdat a smířila se i s tím, že zřejmě už nikdy další dítě neporodí, je šťastná. Má kolem sebe přece tolik dětí různého věku, které končí na periferii společnosti, ve věznicích či útulcích pro nechtěné…
A ti to všichni přece potřebují Boží lásku.
Dopili jsme každý svůj šálek kávy a ona se na mě omluvně usmála. „Ani jsem Vás nepustila ke slovu. Řekl byste mi o sobě něco?“
„Ano, rád.“, řekl jsem této fascinující mladé ženě.
Nechali jsme to otevřené s ujištěním, že se oba - až nám zbude chvilka času a budeme poblíž - podíváme do cukrárny a jednou se v ní určitě potkáme...
Vyrazil jsem do plískanice a přemýšlel, co dál. Kam večer složím hlavu? Ještě včera jsem měl všechno: teplou postel, pravidelnou stravu, televizi i pár kamarádů.
A teď? Brouzdám do centra, potom zajíždím pár zastávek metrem, vystoupím a jdu k velké budově.
Znovu odcházím, abych se prošel po okolí. Asi po dvou hodinách se k domu vracím. Zazvoním a vcházím do vrátnice. V domě sociálních služeb mě uvítá Andrea.
„Jé, co Vy tady?“ Usmál jsem se. „Chtěl jsem Vás nejspíš zase brzy vidět.“ Vrátila mi úsměv. „A kde jste byl do teď?“ Beze slov jsem jí předložil propouštěcí list z vězení. Pozorně si jej prohlédla a potom se zeptala: „Už jste slyšel něco o Boží prozřetelnosti?“ Zavrtěl jsem hlavou a ona řekla: „To je ten důvod žít.“ Potom mi začala vyprávět cosi o tom, že náhody neexistují a objasnila mi, že i v našem neplánovaném setkání je možné spatřit Boží záměr. Zvláštní by se jistě mohla jevit i skutečnost, že právě toho dne dopoledne v domě sociálních služeb ukončil dlouhodobý azyl jeden zdejší klient. Uvolnilo se tak místo pro mě.
Začal jsem Andree pomáhat a zařadil se do rodiny vyvrženců, abych chvílemi vnímal, že láska, pravda a naděje opravdu dokáží vítězit nad lží a nenávistí. Že by Bůh skutečně existoval? Nabývám pocit, že pochyby jsou zbytečné...
