Pan Marthin Richard Bessenyi nám napsal z vězení. Má velký dar na psaní a rád by se podělil o své texty s druhými. Soubor svých textů pojmenoval Různopisy naděje. V tomto textu Vám chce sdělit pěkné zamyšlení a na závěr Vás také poprosit o modlitbu.
Marthin Richard Bessenyi: Přímluva za Boží vedení
Zdvořilost je charakteristickým znakem Božího království. Když se Ježíš potýkal s ďáblem, mluvil pevně, ale s největším možným respektem. Neodpovídal na satanovo pokušení zlořečení. Nemluvil hrubě, neuctivě, ani potupně. Jednoduše citoval Písmo Svaté.
Naší zbraní má být meč Ducha, jímž je Boží Slovo. Útočme tedy proti zlu výhradně jím. Prosme Boha, aby naše víra neselhala. Když je naše důvěra v Boha podkopaná, Ježíš nemusí vždycky hned zasáhnout, aby nás předtím zlem ochránil, ale uprostřed našich zkoušek se za nás přimlouvá. Mám za to, že je to logický důsledek toho, že jsme od Boha obdrželi svobodnou vůli. Je tedy nutné uvědomit si a mít stále na zřeteli fakt, že nás Bůh nenechá na holičkách.
(Jozue 1,9: Buď silný a statečný, neboj se a nestrachuj, neboť Hospodin, tvůj Bůh, je s tebou kamkoli půjdeš.)
Přirozeně tedy Bohu předkládám své prosby. Dříve to byl dlouhý seznam všech mých potřeb, z nichž některé byly vyslyšeny. Trvalo mi prakticky až dosud (celý život), že s Bohem nemohu mluvit jako s automatem na kávu naplněným žetony. Abych sám mohl růst v modlitbě, učím se naslouchat Božím pokynům, pozorovat dění uvnitř sebe i ve svém okolí, abych dokázal pochopit a vnímat, jakým způsobem mě chce Bůh použít. A také se musím učit Boha uctívat. Sám dobře vím, jaké to je, když někomu věnuji čas, prostředky i energii a na konci schází to kouzelné slůvko: „Děkuji.“ A tak se učím děkovat za to, že mohu děkovat, a najednou mám v mysli tolik věcí a situací nabádajících k vděku, že je všechny ani nejde spočítat. Jsme vybízeni také k modlitbě za své nepřátele, možná bychom měli poděkovat i za nevyslyšené modlitby a případné ztráty. Copak my víme, jaký plán s námi Bůh má a proč to dopouští?
Vězeňský život je už sám o sobě bolestný. Může člověka zlomit a odvést od víry. Anebo naopak. Ztráta rodiny a blízkých, kteří jsou zklamaní a zranění situací, do které jsme se my (vězni) sami dostali, jejich pošlapaná pověst a nevyslyšené prosby, to není nic pozitivního. Pro nás, ani pro naše blízké. Mnohdy stagnujeme a necháme se vláčet životem, abychom po propuštění zjistili, že jsme zůstali úplně sami. Potřebujeme blízkost a taky řád, na který jsme ve vězení navykli.. Často však potkáme stejně zbloudilé ovce, jako jsme my sami, a život běží dál ve svém pokušení drog, alkoholu, sexu a zábavy, kde pro Boha nezbývá místo.
Tyhle vyhlídky už nechci vždycky vedou zpět k sebezničení. Jak ale prosit Boha, aby pro mě našel vhodné bydlení, přátele posilující víru, práci...? Jaký je ten skrytý Boží záměr? Kde je to uzdravení rozervané duše? Bůh za nás může vyřešit všechno. Myslím, ale, že chce, abychom se i my snažili a on se postará o zbytek. Proto se modlím a očekávám neočekávané. Rád bych poprosil o modlitby za moje úmysly: najít domov, práci a přátele, s nimiž mohu růst ve víře, abych znovu neunikl Bohu v hluku světa. Když jsi mě Bůh znovu našel za mřížemi vězení, je možné, že mě z něj chce vysvobodit a ukázat, že život je krásný, když se prožije s Ním. Nevím, jak to zvládnu bez jasné vidiny, bez prostředků..., a proto přikládám ještě prosbu k andělu strážnému, aby se spolu s Duchem Svatým ujali mého vedení. Bůh ať je s Vámi moji milí.
M. R. B.
P. S. Bože, dej ať ze sebe nedělám oběť, ale s důvěrou se ti odevzdám.
