V tomto závěrečném díle se otec Paločko zamýšlí nad způsoby, kterými démoni působí, jak mohou škodit, co způsobit a jak těžké je rozeznat jejich působení od přirozených jevů. Také upozorňuje, že čím povrchněji žije člověk svůj duchovní život, tím snadněji ho může démon dostat do své moci. Vlastními silami nad ním člověk zvítězit nemůže...
Doc. ThDr. Štefan Paločko, PhD.:
Učení Církve o démonech, část 1
Doc. ThDr. Štefan Paločko, PhD.:
Učení Církve o démonech, část 2
Doc. ThDr. Štefan Paločko, PhD.:
Učení Církve o démonech, část 3
1.5 Působení démonů
Už při biblické nauce jsme sledovali, že ďábel působí na člověka způsobem, že ho pokouší ke zlému a že mu ubližuje nemocemi a smrtí. Taktéž
exorcisté potvrzují, že ďábel může škodit člověku i po psychické stránce: způsobuje pocit zoufalství, horečku, nechutenství, zatemnění mysli, ba až šílenství. Někdy bývá obtížné rozlišit, jestli se jedná o působení démona nebo psychickou poruchu.[ 28] Zejména pokud psychiatr nevěří v působení ďábla a za vším vidí „přirozené příčiny“, může dojít k tomu, že namísto potřebné vysvobozující modlitby či exorcismu, se postiženému člověku dostane akorát tak utlumení jeho tělesných projevů prostřednictvím sedativ, a tak pomalu spěje ke smrti ničený ďáblem bez možnosti vysvobodit se.
Je třeba zmínit působení ďábla i prostřednictvím darů, které ďábel dává jemu vědomě či nevědomě oddaným. Ze svědectví exorcistů je známo, že
ďábel uděluje člověku schopnosti jako jsou telepatie, schopnost určovat lékařské diagnózy, schopnost znát minulost živých či mrtvých lidí. [29]
Někdy se takové schopnosti připisují ještě pořádně neobjeveným schopnostem lidské psychiky, které se pokouší zkoumat věda (nebo pseudověda?) zvaná parapsychologie. Těžko říci, jestli se v některých případech může jednat o přirozené schopnosti duše. Taková představa může (i když nemusí) vyplývat z ideologické náklonnosti současné vědy vidět za vším přirozené, i když ne vždy objevené, příčiny.
S určitostí však lze říci, že v některých případech v souvislosti s těmito schopnostmi určitě působí ďábel. Proto je velmi nebezpečné zabývat se takovými schopnostmi a vyhledávat je, pokud se nejedná jen o charismata Ducha Svatého. Dary ďábla a charismata Sv. Ducha se dají někdy obtížně rozlišit, proto existují jistá
kritéria pro rozlišování duchů (srov. 1Kor 12,1-11). Nejzjevnější je, že
charismata, která jsou skutečně od Boha, budují Církev, nestaví se proti církevní vrchnosti a její autoritě a neslouží k soukromému obohacení toho, kdo takovými duchovními dary disponuje.
Vzpomeňme ještě jeden z darů ďábla, kterým je
jasnovidectví. Bible zmiňuje působení ďábla, který přes jistou dívku dokázal říci o člověku, kým je. Tak tato dívka rozhlašovala o apoštolu Pavlovi, že ohlašuje cestu spásy. Když to dělala několik dní, Pavel z ní věšteckého ducha vyhnal (srov. Sk 16,16-18). Je zjevné, že ďábel vidí lidi, co jednají a tak není pro něj problém sdělit věci minulé věštci. Také vidí do člověka a tak jistě dokáže popsat, jaké nemoci člověk má, ba dokonce i takové, o kterých neví. Dokáže však ďábel vidět do budoucnosti? Dokáže darovat takový dar, jehož prostřednictvím by člověk dokázal vyvěštit, co se stane?
Už jsme zmiňovali, že
anděl zcela jistě neví všechno a také nevidí čas od začátku do konce tak jako Bůh. Jelikož ďábel je svou přirozeností anděl, je jisté, že budoucnost úplně nezná.
Přicházejí v úvahu dvě možnosti.
Buď je čas, ve kterém žije ďábel tak propojený s lidským časem, že je schopen vidět alespoň určitý průběh našeho času najednou a v tom případě by věděl, co se odehraje v blízké budoucnosti,
nebo druhá, snad pravděpodobnější možnost by byla, že ďábel vůbec nevidí do budoucna, ale na základě informací, které má ze současnosti a minulosti umí s určitou
pravděpodobností předpokládat, co se asi v blízké budoucnosti může stát. Například vidí v člověku rozvíjející se rakovinu, kterou lékaři ještě nediagnostikovali, ale on ze zkušenosti a své inteligence umí se značnou pravděpodobností vypočítat, kdy tento člověk zemře.
Je třeba připomenout, že
ďáblovy předpovědi budou přesnější, než jak by se pokoušel odhadovat člověk, protože ďábel svým dokonalejším intelektem dokáže přesněji „zpracovat“ informace a dokáže se dostat k takovým informacím (různé tělesné nedostatky a faktory ovlivňující průběh nemoci, duševní rozpoložení, rodinné zázemí,
pracovní prostředí, duchovní život…), které například obyčejný lékař nemá jak zjistit.
Tak lze zjistit, proč některé věštby do budoucna skutečně vycházejí. Spoléhat na ně však nelze, protože s největší pravděpodobností jde jen o odhad a ten může být mylný.
Zároveň uchylovat se k věštění nebo jiným ďábelským praktikám znamená hledat pomoc ne u Boha ale u ďábla, čímž se člověk vzdává života v Božím království a otevírá se působení démona, který po ničem jiném netouží, jen zavraždit duši v pekle.
Také není třeba připomínat, že
člověk otevírající se působení ďábla se stává mnohem více ďáblem zranitelným i v tělesném a psychickém smyslu, což má za následek zmiňovaný nepokoj, zoufalství, stavy strachu a úzkosti ba až posednutí. Bůh vyhledávání věštců výslovně zakazuje (srov. Lv 19,31).
Exorcisté také zmiňují, že
ďábel může působit i přes prokleté věci. Podobně jako Bůh sesílá svou moc na požehnané a posvěcené věci, tak i ďábel může svou moc použít na prokletí některých věcí, jejichž prostřednictvím dochází k rozličnému trápení lidí. Jsou známá prokletí nejrůznějších věcí (například prokleté jídlo, které člověk sní, může působit na duševní i tělesný stav člověka a trápit ho,
přičemž lékařská vyšetření nevykazují žádnou poruchu). [30]
Je však třeba připomenout, že
Bůh je mocnější než ďábel. Ďábel už svůj boj prohrál a vítězí jen nad tím, kdo se vzdává Boha, a tak sám otevírá ďáblu dveře. [31]
Proto platí, že
čím má člověk užší a pravdivější vztah s Bohem, tím menší vliv na něj dokáže ďábel mít. Také to platí naopak.
Čím povrchněji žije člověk svůj duchovní život, čím více se oddává hříchu, nebo dokonce přímo spolupracuje-li s ďáblem, tím větší a mocnější vliv má na něj démon a tím snáze ho může dostat do své moci.
Zbývá zmínit ještě jeden zvláštní jev, který někteří lidé pozorují buď nechtěně, nebo takový jev úmyslně vyvolávají. Jde o
zjevování se zemřelých lidí, kteří vyjevují nějaká tajemství nebo předpovídají budoucnost, nebo prostě straší lidi.
Je třeba vědět, že duše zesnulých jdou hned po smrti do nebe, do pekla nebo do očistce. Tato pravda je dogmaticky potvrzena (srov. DS 1000 – 1002).
Žádné „bludné duše zemřelých“ neexistují.
Zemřelí, kteří se zjevují nebo duše zemřelých, které jsou přítomny v živých bytostech, aby je trápili, jsou ďáblové. Aby se mohl skutečně zjevit mrtvý člověk, musí mu to dovolit Bůh a musí mít k tomu spasitelný důvod. Nikdy to není kvůli tomu, aby mrtvý strašil lidi. Jde spíše o povzbuzování ve víře. [32]
Ďábel nevytrval ve věrnosti Bohu, odvrátil se od něho a tím navždy zpečetil svůj stav. Následovalo ho mnoho andělů, kterým patří věčné zatracení. Tento stav zlých duchů je hrozný a zoufalý. Nemají žádnou naději na to, že se jejich stav může někdy změnit, neexistuje nic, co by je motivovalo konat dobro. Jejich život je jen množství muk, které nikdy neskončí a není žádného způsobu, jak se jim vyhnout. Proto
činy ďáblů může motivovat jedině nenávist a závist vůči těm, kteří naději na věčnou blaženost mají a takové motivy je ženou ke konání stále nových a nových hříchů. Nijak se jim tím neuleví, ale nic jiného dělat neumí.
Pro nás lidi z toho vyplývá fakt, že
riskovat jakoukoli formou spojenectví s ďáblem je nanejvýš nerozumné. Zároveň člověk nemá šanci vlastními silami zvítězit nad démonem, nebo dokonce mít ho svou šikovností a inteligencí „pod kontrolou“. Ďábel je totiž mnohem inteligentnější než člověk.
Jediná možnost, jak zvítězit nad ďáblem, je přijmout do svého života spasitelné Kristovo dílo a nechat se vevést do Božího království.
1.6 Postava Antikrista
Určitým tajemným tématem v oblasti demonologie je problematika Antikrista. S názvem Antikrist se setkáváme ve spisech apoštola Jana a Pavla. Podle Jana jsou antikristy všichni, kdo se staví proti křesťanství a popírají, že Ježíš je Kristus, Spasitel světa: „
A jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak nyní vystoupilo mnoho antikristů (…). Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus!? To je antikrist, kdo popírá Otce i Syna“ (1Jan 2,18.22). Podle těchto slov je Antikristem každý heretik a velký hříšník.
U apoštola Pavla však lze spatřovat, že pod označením Antikrist nemyslí obecné označení heretiků, ba ani působení ďábla, které se objevuje v historii prostřednictvím konání těch největších pronásledovatelů Církve. Podle takového chápání by se totiž dalo říci, že každá doba má svého antikrista. Z Pavlova textu však vyplývá, že
se jedná o jednu jedinou konkrétní postavu v historii:
Bratři, pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy my se u něho shromáždíme, prosíme vás:
nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jako by ten den Páně měl už nastat.
Nedejte se žádným způsobem od nikoho oklamat. Napřed totiž musí nastat odpad a objevit se člověk skrz naskrz hříšný, propadlý záhubě,
protivník, který se povyšuje nade všecko, co nese jméno Boží nebo čemu se vzdává náboženská úcta. Posadí se dokonce v Božím chrámě a bude se prohlašovat za Boha.
Když jsem byl ještě u vás, říkával jsem vám to. Nevzpomínáte si?
Víte, co ho teď zdržuje, že se nemůže objevit před určeným časem.
Tajemství špatnosti však už pracuje; napřed ovšem musí ustoupit z cesty ten, který to dosud zdržuje.
A pak se objeví ten bezbožník, ale Pán Ježíš ho zahubí dechem svých úst a zničí svým slavným příchodem.
(Onen bezbožník) ‒ podporován satanem ‒ vystoupí s velikou mocí, s falešnými divy a zázraky
a všemi možnými bezbožnými pletichami (ke zkáze) těch, kdo jsou určeni k záhubě za to, že nepřijali lásku k pravdě, aby byli spaseni.
Proto na ně Bůh dopustí vliv bludu, že uvěří naukám lživým.
Tak propadnou trestu všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale dali přednost špatnosti.
(1Sol 2,1-12).
Tento text hovoří o působení ne rozličných lidí v rozličných úsecích historie Církve, ale
o někom konkrétním, kdo se má objevit těsně před historickým druhým Kristovým příchodem. Příchod Antikrista bude znamením, že Kristův příchod je blízko v lidském chápání času. Dokud totiž Antikrist nepřijde, Pavel tvrdí, že ani Kristus nepřijde, a proto se křesťané nemají plašit, že už nastává Pánův den.
Tato konkrétní postava Antikrista však zůstává tajemná a zřejmě až v budoucnosti čas ukáže, koho vlastně tento prorocký Pavlův text označuje.
Zdroj a použitá literatura:
https://vieralogicky.sk/ucenie-cirkvi-o-demonoch/
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/,
článek naleznete
zde.
