V tomto pokračování se z textu P. Paločka dočteme o zkoušce andělů a jejich pádu a také o vývoji chápaní démona v Písmu.
Doc. ThDr. Štefan Paločko, PhD.:
Učení Církve o démonech, část 1
Doc. ThDr. Štefan Paločko, PhD.:
Učení Církve o démonech, část 2
1.3 Zkouška andělů a jejich pád
Andělé byli stvořeni do „stavu putování“, to znamená, že byli postaveni před svobodnou volbu, zda budou sloužit Bohu, nebo se mu vzepřou. Měli se rozhodnout mezi dobrem a zlem. Tehdy se někteří andělé vzbouřili vůči Bohu, zatoužili po vlastní slávě nezávislé na Bohu a pro neodvolatelnost jejich rozhodnutí, která patří k jejich přirozenosti (podobně jako je tomu u člověka po smrti), již nemají možnost pokání a stali se na věky zlými.
O této události nejlépe pojednává stať z Apokalypsy: „
Na nebi se strhl boj: Michael a jeho andělé bojovali proti drakovi. Bojoval drak i jeho andělé, ale neobstáli a už nebylo pro ně místo v nebi. A velký drak, ten starý had, který se jmenuje ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen; svržen byl na zem a s ním byli svrženi jeho andělé“ (Zj 12,7-9).
Tato biblická stať nepopisuje jen jednorázovou událost, která se udála kdysi na začátku historie. Popisuje spíše stav, ve kterém se ďábel vůči Michaelovi, jeho vojsku a vůči nebi nachází po celou historii až do konce světa. [18] Zároveň tento text ukazuje, že byl nějaký původce vzpoury, který na svou stranu strhl několik dalších andělů.
Další zajímavé texty o pádu anděla jsou Iz 6,12–15 a Ez 28,11–19. V obou textech jde o Boží soud nad pohanským králem. V prvním případě jde o babylónského a ve druhém o tyrského krále. Ale texty ukazují jakoby tito králové buď nebyli obyčejnými lidmi, ale spíše symboly satana, nebo jsou to sice králové, avšak posedlí ďáblem, kterého Bůh soudí. Izajáš 6,12–15 resp. Iz 14,12–15 říká:
„
Jak jsi padla z nebe, zářivá zorničko! Sražen jsi k zemi, co jsi vládl nad národy. Vždyť v srdci sis říkal: „Do nebes vystoupím, až nad Boží hvězdy vyvýším svůj trůn, sídlit chci na hoře shromáždění, na stráních severu. Vystoupím do výšin oblak, přirovnám se Nejvyššímu. Jenže do podsvětí jsi svržen, na stráně propasti.“
Zajímavé je označení satana jako zářivé zorničky. Tato ranní hvězda se překládá do latiny jako Lucifer - Světlonoš, kterým se označuje ďábel - vůdce vzpoury proti Bohu.
Možná ještě zajímavější je text Ez 28,11-19:
Hospodin mě oslovil:
„Synu člověka, zazpívej žalozpěv na tyrského krále. Řekneš mu: Tak praví Pán, Hospodin: Byl jsi vzornou pečetí, plný moudrosti, dokonalé bezpečnosti.
Byl jsi v Edenu, Boží zahradě, pokrytý všemi druhy drahokamů: rubínem, topasem, diamantem, chrysolitem, onyxem, jaspisem, safírem, karbunklem a smaragdem: ze zlata byly zhotoveny tvé bubínky a flétny, připravené v den, kdy jsi byl stvořen.
Učinil jsem tě jasným, ochranným cherubem, byl jsi na svaté Boží hoře, mezi ohnivými kameny sis vykračoval.
Byl jsi dokonalý ve svém chování ode dne svého stvoření až do doby, kdy se v tobě našla nepravost.
Pro svůj velký obchod ses naplnil nespravedlností a zhřešil jsi; proto jsem tě svrhl s Boží hory, od ohnivých kamenů jsem tě vyhnal, ochranný cherube.
Pro tvou bezpečnost zpyšnělo tvé srdce, pro povýšené chování se zkazila tvá moudrost; svrhl jsem tě na zem, vydal jsem tě na podívanou králům.
Svou velkou nepravostí, nepoctivostí svého obchodu jsi znesvětil svou svatyni; proto jsem dal z tebe vyšlehnout ohni, a ten tě pohltil, změnil jsem tě v prach na zemi před očima všech, kdo na tebe hledí.
Zděsí se nad tebou všichni mezi národy, kdo tě znají, jsi plný hrůzy, navěky zničen!“
Tyto texty vedly církevní Otce k přesvědčení, že Lucifer patřil k nejvyššímu chóru andělů, ba dokonce že
to byl nejvyšší a nejinteligentnější anděl. [19]
V čem spočíval
první hřích ďábla, bible neříká přímo. Některá mínění hovoří o tom, že se mohlo jednat o nějaký Boží příkaz podobně jako u lidí, když měli zakázáno jíst ze stromu poznání dobra a zla, jiní usuzují, že mohlo jít o to, že Bůh zjevil andělům své plány stvořit lidi, kteří se stanou Božími dětmi a dokonce sám Bůh se stane člověkem, což vyvolalo u některých andělů závist. Všechno jsou to však jen úvahy a spekulace, na které Boží zjevení nedává jasnou odpověď. V každém případě však, ať byl ten hřích jakýkoli,
byl odmítnutím Boha jako vládce a byl pokusem svrhnout ho z trůnu. To je podstatou každého hříchu, proto se ďáblu velmi často připisují slova z Jeremjášova proroctví, která vystihují jeho hříchem pokřivenou osobnost: „
Nebudu sloužit“ (Jer 2,20).
Ve Písmu svatém se však nacházejí určitá místa, která by mohla vyznít tak, že žádná prvotní zkouška andělů, či jejich stav putování, nebyla. Někteří andělé byli od počátku zlými. Tímto problémem se zabýval sv. Augustin. Rozebírá citát Jn 5,44: „
On (ďábel) byl vrah od počátku a nesetrval v pravdě, neboť v něm pravdy není.“ Augustina zajímalo tvrzení, že ďábel je zlý „
od počátku“. Jak to dát do souladu s jinými tvrzeními Písma, kde se říká, že anděl se stal zlým, až když zhřešil (srov. Iz 14,12; Ez 28,14)? Augustin nakonec došel k vysvětlení, že výraz „
od počátku“, který Kristus použil, se nesmí chápat jako absolutní začátek, tedy bod stvoření, ale relativní začátek, tedy chvíli, od kdy se ďábel svým hříchem stal špatným. Kristova slova je tedy třeba interpretovat v tom smyslu, že ďábel je vrahem od té doby, co zhřešil. [20]
Toto trvání bible na faktu, že ďábel byl stvořen jako dobrý a sám se rozhodl pro zlo, jasně odmítá pohanskou dualistickou představu o dvou na sobě navzájem nezávislých božstvech, z nichž je jedno absolutně a od věčnosti dobré, ale druhé je absolutně od věčnosti špatné a vedou vzájemný boj. Ďábel v bibli vystupuje jako bytost stvořená, podřízená Bohu a od Boha nesrovnatelně nižší, takže nemůže být vůči Bohu rovnocenným protivníkem.
Nakonec pravdu, že ďábel byl stvořen jako dobrý, ale sám se stal zlým, potvrdil neomylným prohlášením Čtvrtý lateránský koncil: „
Ďábel totiž a jiní démoni byli co do své přirozenosti stvořeni Bohem jako dobří, ale špatnými se stali sami od sebe“ (DS 800)
1.4 Démoni v Bibli
Ve Starém zákoně lze pozorovat určitý vývoj v chápání démona. Můžeme tam najít texty, ve kterých vystupuje jakýsi anděl zla, který je však úplně podřízen Boží moci a vykonává Boží tresty na lidech. Je jakoby trestající Boží silou. Takovým textem je například 2Sam 24,16: „
Pán poslal anděla do Jeruzaléma, aby ho zničil.“ (podobně Sdc 9,23; 1Kr 22,21-23). V knize Jób vystupuje satan již oddělený od „Božího dvora“, není již Božím spolupracovníkem, ale autonomním bojovníkem proti lidskému štěstí. Jeho cílem je odtrhnout člověka od věrnosti Bohu (srov. Job 1,6-12; 2,1-7). [21]
V prvotních Jahvistických textech lze pozorovat vystupování a působení ďábla, ačkoli nenese ještě své jméno, ani není představován jako duchovní bytost, ale je znázorňován pod metaforou hada (srov. Gn 3,1-6). Podobný způsob vyjadřování se nachází i v textech jiných starých náboženství. Ďábel tam vystupuje pod podobou draka, lva nebo štíra. Tento způsob vyjadřování se nachází i v některých křesťanských spisech (srov. 1Pt 5,8; Zj 12,9).
V evangeliích vystupuje ďábel jako bojovník proti Božímu království a proti Mesiášovi. Kristus proto vystupuje jako bojovník proti ďáblovi, kterého nemá problém porazit. Znakem jeho vítězství je vyhánění ďáblů z posedlých lidí (srov. Mt 12,28).
V Novém zákoně vystupuje ďábel jako původce nemoci a uzdravování z nemocí je chápáno jako mesiášský prvek (srov. Mk 9,14-27). Tím, že Kristus uzdravuje, křísí, zdokonaluje lidskou přirozenost, jeví se jako „potomstvo ženy“, které rozšlape ďáblovi hlavu podle proroctví z Genesis 3,15: „
Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi tvým potomstvem a jejím potomstvem, ono ti rozšlape hlavu, a ty jemu zraníš patu."
V Novém zákoně vystupuje ďábel jako organizátor svého vlastního království, které je postaveno proti Božímu království (srov. Mt 12,26). Ďábel bojuje proti člověku nejen nemocemi a tělesnou smrtí, ale především duchovní smrtí, která znamená odtržení člověka od Boží vlády a tím věčné zatracení (srov. Žid 2,14; Mt 10,28). Ďábel dokonce v Novém zákoně vystupuje jako kníže tohoto světa (srov. Jan 12,31) a svět je v jeho moci (srov. 1J 5,19).
Mesiáš se svým královstvím v Novém zákoně vystupuje jako bojovník proti ďáblovi a jeho království. Drama tohoto boje se univerzálně uskutečnilo Kristovým působením na zemi, jeho smrtí a zmrtvýchvstáním: „
Knížata a mocnosti (pekla) odzbrojil, veřejně je vystavil potupě a křížem nad nimi triumfoval.“ (Kol 2,15). Ale zároveň se tento Kristův boj odehrává v jednotlivých lidských životech po celou historii světa až do jeho zakončení (srov. podobenství o koukoli mezi pšenicí Mt 13,24-30).
Ďábel bojuje způsobem pokoušení. Naplní srdce Jidáše, aby zradil Krista (srov. Lk 22,3), zatemní srdce Ananiáše, aby si nechal něco z majetku, který měl předat apoštolům, zkouší víru apoštolů (srov. Lk 22,31) a také překáží apoštolům v ohlašování Božího slova. (srov. Sol 2,18). Je však zjevné, že v tomto boji nemůže ďábel celkově zvítězit, neboť vítězem je Kristus (srov. Jan 12,31).
Zvláštní popis vítězství Krista a jeho Církve nad ďáblem se nachází v Lk 10,18-19: „
On jim řekl: „Viděl jsem satana padat z nebe jako blesk. Pohleď, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech i po vší síle nepřítele a nic vám neuškodí.“ Motiv blesku naznačuje, že jde o Lucifera (Světlonoše). Blesk také naznačuje náhlou ztrátu jeho hodnosti, ba možná i Boží hněv jako reakce na satanův hřích. [22]
Přesný počet démonů je neznámý. Bible ho nikde neuvádí. Z formulace „
ďábel a jeho andělé“ (Mt 25,41) je zjevné, že mezi zlými duchy je jeden vůdce, který vede určitý počet démonů. Židé věřili, že démoni tvoří celou armádu. [23] Podobně i Písmo potvrzuje, že v jednom člověku může být tolik ďáblů, kolik je v jedné legii vojáků (srov. Mk 5,9). Tehdejší římská legie měla 6000 pěšáků, 120 jezdců a ještě obsluhu spolu s určitými speciálními skupinami. [24] Samozřejmě, že svatopisec nemusel mít úmysl vyjádřit přesný počet ďáblů, kteří posedli člověka v Geraze. Určitě však takové vyjádření znamená, že démonů je mnoho.
Někteří církevní Otcové byli toho mínění, že ďáblů je méně než andělů. Dokonce se domnívali, že spasených lidí bude přesně tolik, kolik odpadlo andělů, aby po démonech, kteří museli opustit nebe, zaplnili spasení místo (Sv. Augustin, sv. Lev Veliký). Jsou to ovšem jen čirá mínění, které se nijak nedají ověřit.
Celý tento
způsob zobrazování ďábla v bibli nepřipouští žádnou možnost, že by byl ďábel jakousi neosobní zlou silou, či jakousi literární personifikací zla nebo dokonce mýtem, od kterého je třeba bibli očistit, aby se odhalilo její pravdivé jádro. Přesto zejména v průběhu 20. století se začala zamořovat dokonce i katolická teologie touto herezí. Mezi její šiřitele patří nechvalně známý Hans Küng, ale pomáhají tomu i teologové, jejichž vyjadřování je jakési mlhavé a nemají odvahu jasně vyjádřit, že
ďábel je reálnou zlou duchovní osobou. Mezi takové „nerozhodné“ teology patří H. U. von Balthasar, J. Werbick, W. Kasper nebo K. Rahner. [25]
Na takovou interpretaci dogmatické teologie byli nuceni reagovat papežové. Pavel VI. zdůrazňoval osobní charakter ďábla ve svých homiliích a Jan Pavel II. ve svém Apoštolském listu kněžím ze dne 25. března 1988. [26] A konečně osobní charakter ďábla jasně potvrzuje Katechismus katolické církve v bodech 391-395. Je proto nezbytné pro současné teology, aby se nenechali ovlivnit byť známými jmény teologů, ale propagujícími falešnou nauku v tak důležité oblasti. Známé je tvrzení teologů jako D. Zähringer či R. Lavatori, že největší lží satana je, že nám namluvil, že neexistuje. [27]
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/
