Souhrn: Problematika přirozenosti i působení padlých andělů patří k nejtajemnějším oblastem Pokladu víry, o které nám apoštolové nezanechali velké množství informací. Základním pramenem našich znalostí o démonech je Písmo svaté, které nám Církev vykládá prostřednictvím svého Magisteria, jakož i zkušenosti exorcistů, kteří z pověření a pod vedením církevní hierarchii vykonávají službu osvobozování zpod vlivu těchto zlých duchů.
1.1 Andělé v Bibli
V době osvícenství a zejména ve druhé polovině 20. století se existence andělů začala výrazně zpochybňovat. Jejich výskyt v bibli se začal označovat jako literární personifikace samotné Boží činnosti, nebo se zjevení andělů vysvětlovaly jako různé způsoby zjevení se Krista v dějinách. Některé biblické výklady odmítly existenci andělů jako mýtus, od kterého je třeba bibli očistit.[2]
Na takové pokusy Církev odpovídá jasným prohlášením v novém katechismu:
„
Existnce duchových, netělesných bytostí, které Písmo svaté obvykle nazývá anděly, je pravda víry. Svědectví Písma je tak jasné, jako jednomyslnost tradice.“ (
KKC 328 ).
Přestože izraelské náboženství do babylonského zajetí stále ohrožoval blud polyteismu, přece se alespoň jednou za čas zmiňují ve Starém zákoně andělé. Jsou přítomni při stvoření světa (srov. Job 38,7), střeží vchod do ráje (srov. Gn 3,24), anděl doprovází Izraelity do zaslíbené země (srov. Ex 23,20-23), zvěstuje narození Samsona (srov. Sdc 13,3), povolává soudce Gedeona (srov. Sdc 6,11),
posluhuje proroku (srov. 1Kr 19,5). Anděl Rafael doprovází Tobiáše během celého jeho příběhu a Pánův anděl zachraňuje tři mládence z ohnivé pece (srov. Dan 3,49–50).
Spíše vizionářským způsobem se objevují andělé, když je potká Jakub při svém putování od Labana domů (srov. Gn 32,1-2) a Izajáš vidí Serafíny u Božího trůnu a zpívat trojsvatou píseň (srov. Iz 6,1-3).
Ve Starém zákoně se zformovalo poznání tří nejvyšších andělských chórů:
Prvními jsou
andělé, kteří stojí před Boží tváří a je jich sedm. Rafael z Tobiášovy knihy se označuje za jednoho z nich (srov. Tob 12,15).
Cherubíni (od akádského karabu – modlit se, blahoslavit).[3] Písmo jim připisuje úkol držet Boží trůn (srov. Ž 99,1) střeží vchod do ráje (srov. Gn 3,24). Ze samotného jejich názvu vyplývá, že to mají být andělé, kteří se modlí, prosí a orodují. Zpočátku byli vyobrazováni se dvěma křídly (srov. Ex 25,18-22), později je Ezechiel popsal jako lesklé bytosti, které mají čtyři křídla a čtyři tváře: tvář člověka, lva, býka a orla (srov. Ez 1,4-14).
Serafíni (hebrejský šaraf – hořící). [4] Písmo jim připisuje úkol očišťovat stvoření, která předstupují před Boha. Byl to serafin, který uhlíkem od oltáře očišťoval Izaiášovy rty (srov. Iz 6,1-6). Izaiáš je popisuje se šesti křídly. Dvěma si zakrývají tvář, dvěma nohy a dvěma létají (srov. Iz 6,2).
Ve Starém zákoně se objevují i tři konkrétní jména andělů:
Michael (hebr. mika-el - Kdo je jako Bůh) je označován za archanděla, ochraňuje Izrael (srov. Dan 10,13-20), a Nový zákon ho staví do pozice vůdce boje proti ďáblovi (srov. Zj 12,7-9).
Gabriel (hebr. gabri-el – Boží moc nebo Boží muž). [5] Gabriel se zjevuje, aby ohlašoval a vysvětloval proroctví (srov. Dan 8,16;9,21). V Novém zákoně zvěstuje narození Jana Křtitele (srov. Lk 1,19) i samotného mesiáše (srov. Lk 1,26-33).
Nakonec Rafael (hebr. refa-el – Bůh uzdravuje, zachraňuje). [6] Doprovází Tobiáše po jeho cestách, pomáhá mu a poučuje ho.
Stejně jako ve Starém i v Novém zákoně se setkáváme s působením andělů. Gabriel zvěstuje narození Jana Křtitele (srov. Lk 1,5-20) i Mesiáše (srov. Lk 1,26-38), andělé zvěstují narození Spasitele pastýřům (srov. Lk 2,8-15), slouží Kristu na poušti (srov. Mk 1,13)
a posilují ho v Getsemanské zahradě (srov. Lk 22,43) a když by Kristus chtěl, andělské vojsko by za něj bojovalo (srov. Mt 26,53). Andělé zvěstují Kristovo zmrtvýchvstání (srov. Mt 28,3-7), oznamují apoštolům jeho druhý příchod při Kristově nanebevstoupení (srov. Sk 1,10-11) a pomáhají Kristu při jeho druhém příchodu (srov. Mt 13,40-42).
Andělé však neprovázejí jen Krista, ale slouží také Církvi. Anděl posílá Filipa křtít Etiopana (srov. Sk 8,26-29), říká pohanovi Kornéliovi o apoštolu Petrovi (srov. Sk 10,3-7) a vysvobozuje apoštoly z nebezpečí a z vězení (srov. Sk 5,19-20; 12,7-11). Lze říci, že andělé slouží Kristu historickému i Kristu jako jeho mystickému tělu, kterým je Církev. [7]
V listech apoštola Pavla se setkáváme s anděly, kteří jsou téměř vždy negativními postavami. Knížectví, mocnosti a síly jsou bytosti, které z duchovního hlediska ohrožují člověka a Kristus je poráží (srov. 1Kor 15,24; Kol 2,15). Asi jen na čtyřech místech Pavel mluví o duchovních bytostech ne v negativním smyslu, ale jen v jakémsi „neutrálním“ – srov. Ef 1,20–21; 3,10; Kol 1,16; 2,10. Pavel dokonce jde až tak daleko, že prohlašuje uctívání andělů za smrtelný hřích: „
Ať vás nikdo nepřipraví o vítěznou cenu samolibou ponížeností, uctíváním andělů“ (Kol 2,18). Proč v Pavlově učení došlo k takovému posunu v pohledu na anděly? Je zřejmé, že apoštol Pavel, jako apoštol pohanských národů, vyvedl evangelium za hranice Izraele, ve kterém byl monoteismus hluboce zakořeněn. U pohanských národů bylo třeba čelit polyteismu a nauka o úctě k andělům byla do určité míry nebezpečná, dokud se neupevnila nauka o jediném Bohu. Zároveň pohanské národy byly často spoutány magií, pověrami a různými kouzelnickými praktikami (srov. Sk 19,19). Pavel potřeboval ohlásit pohanům především působení padlých andělů, kteří svádějí lidi, Kristus nad nimi zvítězil a sloužit takovýmto duchům znamená odmítat Boha a přidat se ke vzbouřencům, kteří svůj boj proti Bohu již prohráli. Uctívání démonů je samozřejmě smrtelným hříchem. Z Pavlova učení však jasně vyplývá, že všichni andělé nejsou špatní, jak jsme to již výše uvedli.
Nový zákon neodmítá k andělům uctivý vztah ze strany lidí. Pisatel listu Židům říká: „
Nezapomínejte na pohostinnost, neboť někteří takto přijali jako hosty anděly, a ani o tom nevěděli“ (Žid 13,2). K víře Církve patří, že andělům lidé mají projevovat kult úcty, protože spolupracují na díle našeho vykoupení. Tento kult úcty se samozřejmě podstatně liší od kultu klanění, který patří výlučně Bohu. Kult úcty se projevuje oslavováním, modlitbami a slavením liturgických svátků. [8] Anděly jako hodné úcty jmenuje i Druhý nicejský koncil a prohlašuje, že i jejich zobrazení jsou předmětem kultu podle nauky svatých Otců a Tradice církve (srov. DS 600).
Působení andělů během celých dějin Církve vykresluje celá kniha Zjevení apoštola Jana.
Z bible je zřejmé, že není jen jeden anděl, ale je jich mnoho. Jejich přesný počet však Boží slovo neuvádí. V bibli se obecně konstatuje, že andělů je obrovské množství. List Židům hovoří o myriádách andělů (srov.Žid 12,22) a Apokalypsa hovoří o myriádách myriád a tisících tisíců (srov. Zj 5,11). Znamená to, že „andělský svět“ má obrovské množství svých obyvatel.
1.2 Přirozenost a poslání andělů
Anděl je bytí, které je stvořené, duchovní, osobní a nadpřirozené ve vztahu k člověku. [9]
Gnostici považovali anděly za spolustvořitele světa, a tedy že mají božskou podstatu, i když nižšího řádu. Proto už otcové prvotní Církve, jako Irenej a ostatní, potvrzovali stvoření andělů a tím podstatnou odlišnost od Boha. Rovněž popírali učení, že andělé jsou emanací z Boží podstaty. [10]
Stvoření andělů potvrdil dogmatem Čtvrtý lateránský koncil (r. 1215), když prohlásil, že „(…)
On (Bůh) svou všemohoucí mocí na počátku času stejným způsobem stvořil obě stvoření z ničeho, duchovní a tělesná, totiž andělská a pozemská (…)“.
Byli to opět především gnostici, kteří se pokoušeli tvrdit, že andělé mají materiální povahu. Navzdory tomu, že Písmo dost jasně připisuje andělům duchovní povahu („
Což nejsou všichni (andělé) jen duchové, poslaní k tomu, aby sloužili těm, kdo mají jako dědictví dostat spásu?“ – Žid 1,14), ještě do 4. století se v Církvi objevovala rozličná mínění, podle kterých bylo andělům
připisováno jakési světlisté, či éterické tělo [11] Teprve Otcové 4. století se jasně vrátili k tvrzení Písma, podle kterého andělé jsou čiří duchové.
Andělé jsou bytostmi jednoduchými, ale ne v tom smyslu, jako je jednoduchý Bůh. Ačkoli andělé nemají materiální složení, skládají se z podstaty a akcidentů, z uskutečnění a možnosti, z podstaty a existence. [12]
Je známo i ze samotné bible, že andělé za určitých okolností berou na sebe nějakou viditelnou podobu. Nejde však o zjevení jejich skutečného těla. Nelze přesně určit, jak to andělé dělají. V každém případě však takovou moc mají.
Anděly nelze považovat za jakési neosobní energie. Andělé jsou obdarováni rozumem a svobodnou vůlí (srov.
KKC 330).
Každý anděl je kompletní, jedinečná rozumná, tedy osobní bytost. Je nositelem své podstaty a rozumným subjektem své činnosti. [13]
Nadpřirozenost andělů vyplývá z jejich čiře duchovní podstaty. Jako duchové jsou v oblastech poznání a různých jiných schopností na vyšší úrovni než lidé. Obsahem jejich života je poznávání Boha a požívání jeho lásky. Je to také láska k Bohu ak jiným rozumným bytostem, radování se a prožívání štěstí. [14]
Andělé jsou vybaveni rozličnými dary. Jejich poznání je mnohem dokonalejší než lidské. Anděl poznává intuitivně, bez učení. [15] Neví však všechno. Nezná všechna Boží tajemství (srov. 1Kor 2,11), nepozná ani všechna tajemství lidského srdce (srov. 1Kr 8,39). Je důležité, že neumí s jistotou předvídat budoucí věci (srov. Iz 46,9n). Tak jako člověk dokáže do určité míry a na základě některých informací odhadovat budoucí věci (např. předpovídat počasí), tak to umí určitě i anděl. Ba umí to předpovídat dokonaleji a spolehlivěji, protože jeho inteligence je vyšší než lidská. Ale je to pořád jen předpoklad, který může být mylný. Zároveň je třeba brát v úvahu, že čas, ve kterém žijí andělé, není tentýž čas, v jehož rámci žijí lidé. Jak jsou tyto „časy“ propojeny a zda běží v nějakém smyslu paralelně vedle sebe, o tom se můžeme jen dohadovat. Co ze svého času anděl vnímá v našem čase, to nevíme. Určitě však lze říci, že andělé nevnímají lidský čas celý najednou od začátku do konce tak jako Bůh, který je ve věčnosti. Pokud by tomu tak bylo, Kristus by nemohl prohlásit, že andělé nevědí, kdy přijde konec světa (srov. Mt 24,36).
Andělé mají vynikající svobodnou vůli. Svoboda jejich vůle spočívá v tom, že jsou schopni zhřešit a rozhodovat se pro konání různých skutků. Síla jejich vůle je dokonce tak mocná, že jsou jí schopni ovlivňovat i hmotu. Příkladem toho je vysvobození apoštola Petra z vězení jeho strážným andělem (srov. Sk 12,7).
Andělé jsou schopni „číst myšlenky“. Jinak by nebylo možné, aby rozuměli našim modlitbám a zároveň by nebylo možné, aby se mezi sebou dorozumívali. Jako duchovní bytosti se mohou dorozumívat jedině způsobem, že vnímají své myšlenky. [16]
Aby mohli andělé vykonávat své poslání, mají schopnost zasahovat do dějin, zjevovat se lidem, mluvit s nimi (srov. Mt 1,20), případně vnukat jim myšlenky (srov. Lk 22,3).
Andělé nemají rozměry, a tudíž nemají prostorovost. Nejsou všudypřítomní ani nesmírní. Jsou přítomni jen v tom prostoru, ve kterém účinkují. Anděl je však v prostoru přítomen na „duchovní způsob“, to znamená, že je přítomen celou svou podstatou v každém bodě tohoto prostoru. V každém bodě je celý. [17]
Je zjevné, že andělé nemohou zemřít v takovém smyslu, jako lidé. Jejich duchovní podstata nesestává z materiálních částek, takže se nemůže na částky rozložit a tak zaniknout. K jejich přirozenosti tedy nepatří smrtelnost.
Bůh by samozřejmě mohl anděla zničit, neboť i když není složen z materiálních částek, přece je složen z podstaty a existence. Tak jako při stvoření Bůh podstatu anděla s jeho existencí spojil, tak by mohl tyto dvě složky od sebe oddělit a anděl by zanikl. Bůh však sám potvrzuje, že nesmrtelnost, kterou andělům daroval k jejich přirozenosti nemíní násilně rušit. Sám říká, že andělé zkrátka zemřít nemohou (srov. Lk 20,36).
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/
