Americký viceprezident James David Vance ve svém proslovu na bezpečnostní konferenci v Mnichově 14. 2. 2025 varoval mimo jiné před zákony, které potírají svobodu svědomí, zmínil případ, kdy byl v Anglii odsouzen člověk za to, že se mlčky modlil za nenarozené dítě a také to, že vloni skotská vláda rozesílat dopisy občanům, a varovala je, že i soukromá modlitba v jejich vlastních domovech může znamenat porušení zákona. V závěru citoval slova Jana Pavla II.: "Nebojte se!" Přinášíme kompletní text řeči JD Vance v české překladu a také v anglickém originálu.

James David Vance: Řeč na bezpečnostní konferenci Mnichov 14. 2. 2025 (kompletní text)

Český překlad textu pořízený pomocí AI (ChatGPT o1):

Děkuji vám a děkuji všem shromážděným delegátům, osobnostem a novinářům. Zvláštní poděkování patří pořadateli Mnichovské bezpečnostní konference za to, že dokázal uspořádat takto mimořádnou akci. Samozřejmě jsme nadšeni, že tu můžeme být. Jsme rádi, že tu jsme.
Jedním z témat, o kterém bych dnes chtěl hovořit, jsou samozřejmě naše společné hodnoty. Je skvělé být znovu v Německu. Jak jste již slyšeli, byl jsem tu loni jako senátor Spojených států. Viděl jsem ministra zahraničí Davida Lammyho a v žertu jsme poznamenali, že oba jsme loni měli jiné pozice, než máme nyní.
Ale nyní nastal čas, aby všechny naše země, tedy my všichni, kdo jsme měli to štěstí a byli našimi národy pověřeni politickou mocí, tuto moc moudře využili – k tomu, abychom zlepšili jejich životy.
Rád bych řekl, že jsem měl to štěstí během svého pobytu tady strávit posledních 24 hodin i mimo zdi této konference. Byl jsem nesmírně ohromen pohostinností lidí, přestože se samozřejmě ještě vzpamatovávají z včerejšího hrozného útoku.
Poprvé jsem kdy navštívil Mnichov se svou ženou – která je dnes zde se mnou – na soukromé cestě. Vždy jsem miloval město Mnichov a vždy jsem miloval jeho obyvatele. Chci jen říci, že jsme tím hluboce otřeseni a že naše myšlenky a modlitby patří Mnichovu a všem, které zasáhlo to zlo spáchané na této krásné komunitě. Myslíme na vás, modlíme se za vás a v nadcházejících dnech a týdnech vám budeme rozhodně držet palce.
Doufám, že to není poslední potlesk, kterého se mi dostane.
Samozřejmě se na této konferenci scházíme, abychom diskutovali o bezpečnosti, a obvykle tím míníme hrozby pro naši vnější bezpečnost. Vidím zde dnes mnoho skvělých vojenských vůdců. Zatímco administrativa prezidenta Trumpa se velmi zajímá o bezpečnost Evropy a věří, že dokážeme dosáhnout rozumného urovnání mezi Ruskem a Ukrajinou, rovněž považujeme za důležité, aby Evropa v nadcházejících letech výrazně přispěla k zajištění vlastní obrany.
Nicméně hrozbou, která mě ohledně Evropy nejvíce znepokojuje, není Rusko. Není to Čína. Není to žádný jiný vnější aktér. To, čeho se obávám, je hrozba zevnitř – ústup Evropy od některých jejích nejzákladnějších hodnot, které sdílí se Spojenými státy americkými.
Zarazilo mě, že nedávno vystoupil v televizi jeden bývalý evropský komisař a vypadal potěšeně, že rumunská vláda právě zrušila celé volby. Varoval také, že pokud se věci nebudou vyvíjet podle plánu, totéž by se mohlo stát i v Německu.
Tyto lehkovážné výroky jsou pro americké uši šokující.
Po celá léta nám bylo řečeno, že vše, co financujeme a podporujeme, je ve jménu našich společných demokratických hodnot.
Všechno – od naší politiky vůči Ukrajině až po digitální cenzuru – je prezentováno jako obrana demokracie.
Když ale vidíme, jak evropské soudy ruší volby a vysoce postavení představitelé vyhrožují, že zruší další, měli bychom se ptát, zda na sebe klademe dostatečně vysoké nároky.
A říkám „na sebe“, protože jsem hluboce přesvědčen, že jsme v jednom týmu. Musíme dělat víc než jen hovořit o demokratických hodnotách. Musíme je žít.
V živé paměti mnoha z vás v této místnosti studená válka postavila obránce demokracie proti tyranským silám na tomto kontinentu.
Představte si tu stranu, která v onom konfliktu cenzurovala disidenty, zavírala kostely a rušila volby. Byla to ta dobrá strana?
Rozhodně ne. A díky Bohu, že prohráli studenou válku. Prohráli, protože si necenili ani nerespektovali všechna neobyčejná požehnání svobody – svobodu překvapovat, dělat chyby, objevovat, budovat.
Ukazuje se, že inovace ani kreativitu nelze nařídit, stejně jako nelze lidem vnucovat, co si mají myslet, co mají cítit nebo v co mají věřit.
Věříme, že tyto věci jsou jistě propojené. Bohužel, když se dnes podívám na Evropu, někdy není tak jasné, co se stalo s některými vítězi studené války. Dívám se na Brusel, kde komisaři EU varují občany, že mají v úmyslu vypnout sociální média v době občanských nepokojů, jakmile zaznamenají to, co považují za „nenávistný obsah“.
Nebo na tuto zemi, kde policie provedla razie proti občanům podezřelým ze zveřejňování antifeministických komentářů online, v rámci akce „Boj proti misogynii na internetu: Den zásahu“.
Dívám se do Švédska, kde před dvěma týdny vláda odsoudila křesťanského aktivistu za to, že se podílel na pálení koránu, které vedlo k vraždě jeho přítele. A jak soudce v jeho případu mrazivě poznamenal, švédské zákony, které údajně chrání svobodu projevu, ve skutečnosti neposkytují volnou vstupenku k tomu říkat nebo dělat cokoli, aniž by člověk riskoval, že urazí tu skupinu, která onu víru zastává.
A možná nejvíc znepokojivé je, když se podívám na naše velmi drahé přátele ve Spojeném království, kde ústup od práv svědomí postavil základní svobody náboženské Británie do hledáčku.
Před něco málo více než dvěma lety britská vláda obvinila Adama Smith-Connora, jednapadesátiletého fyzioterapeuta a válečného veterána, z ohavného zločinu: že stál 50 metrů od potratové kliniky a tři minuty se tiše modlil.
Nikoho neblokoval. S nikým nekomunikoval. Jen se tiše modlil sám pro sebe. Poté, co ho britští policisté spatřili a dožadovali se vysvětlení, za co se modlil, Adam jednoduše odpověděl: „Bylo to za nenarozeného syna, jehož jsme se svým bývalým děvčetem před lety nechali potratit.“
Policisty to však neobměkčilo.
Adam byl uznán vinným z porušení nového vládního zákona o „pásmu ochrany“, který kriminalizuje tichou modlitbu a další činnosti, jež by mohly ovlivnit rozhodnutí člověka v okruhu 200 metrů od potratového zařízení.
Byl odsouzen k zaplacení tisíců liber v rámci soudních nákladů žalobě.
Nyní bych si přál, abych mohl říci, že to byl omyl – ojedinělý bláznivý případ špatně napsaného zákona, který byl uplatněn proti jedné osobě.
Ale není tomu tak.
Vloni v říjnu, tedy před několika málo měsíci, začala skotská vláda rozesílat dopisy občanům, jejichž domy se nacházejí v takzvaných zónách bezpečného přístupu, a varovala je, že i soukromá modlitba v jejich vlastních domovech může znamenat porušení zákona.
Samozřejmě vláda vyzývala čtenáře, aby nahlásili jakéhokoli spoluobčana podezřelého z myšlenkového zločinu.
Obávám se, že ve Spojeném království i po celé Evropě je svoboda slova na ústupu.
A v zájmu vzájemné slušnosti, moji přátelé, ale také v zájmu pravdy, přiznám, že někdy ty nejhlasitější hlasy volající po cenzuře nepocházejí z Evropy, ale z mé vlastní země, kde předchozí administrativa vyhrožovala a zastrašovala společnosti provozující sociální sítě, aby cenzurovaly takzvané dezinformace.
Dezinformace, jako třeba myšlenku, že koronavirus pravděpodobně unikl z laboratoře v Číně.
Naše vlastní vláda povzbuzovala soukromé společnosti, aby umlčely lidi, kteří se odvážili vyslovit něco, co se nakonec ukázalo jako zřejmá pravda.
Takže dnes nepřicházím jen s jedním postřehem, ale i s nabídkou.
A stejně jako se Bidenova administrativa zdála zoufale snažit umlčet lidi za to, že projevovali své názory, bude administrativa prezidenta Trumpa dělat přesný opak.
A doufám, že v tom můžeme spolupracovat.
Ve Washingtonu je nový šerif a pod vedením Donalda Trumpa se s vámi můžeme rozcházet v názorech, ale budeme bojovat za to, abyste měli právo je přednést na veřejném fóru, ať už s nimi souhlasíme, či nikoli.
Teď jsme samozřejmě v situaci, kdy to zašlo tak daleko, že Rumunsko letos v prosinci prostě zrušilo výsledky prezidentských voleb na základě chatrných podezření jedné zpravodajské služby a obrovského tlaku od svých kontinentálních sousedů.
Pokud to chápu správně, argumentem bylo, že rumunské volby byly infikovány ruskými dezinformacemi.
Ale rád bych své evropské přátele požádal, aby si zachovali jistou perspektivu.
Můžete věřit, že je špatné, když se Rusko snaží kupovat reklamy na sociálních sítích, aby ovlivnilo vaše volby.
My rozhodně věříme, že je to špatné.
Můžete to dokonce odsoudit na světové scéně.
Ale pokud vaši demokracii dokáže zničit pár stovek dolarů vynaložených na digitální reklamu z cizí země, pak nebyla od počátku příliš silná.
Dobrou zprávou je, že si o vašich demokraciích myslím, že jsou podstatně méně křehké, než se mnozí lidé zřejmě obávají.
A skutečně věřím, že tím, že svým občanům dovolíme projevit vlastní názory, je ještě více posílíme.
Což nás samozřejmě vrací zpátky do Mnichova, kde organizátoři této konference zakázali účast zákonodárcům, kteří zastupují populistické strany, jak zleva, tak zprava, aby se mohli zapojit do těchto debat.
Opět – nemusíme souhlasit se vším – nebo vlastně s ničím – co tito lidé říkají.
Ale když političtí představitelé zastupují významnou skupinu voličů, je na nás, abychom s nimi alespoň vedli dialog.
Mnoha z nás na druhé straně Atlantiku to stále více připadá jako staré, zakořeněné zájmy, které se schovávají za ošklivá slova ze sovětské éry, jako jsou „dezinformace“ nebo „misinformace“, a kterým se jednoduše nelíbí představa, že někdo s odlišným názorem by mohl vyjádřit jiný postoj nebo, nedej Bože, hlasovat jinak – anebo dokonce, což je ještě horší, vyhrát volby.
Je to ovšem bezpečnostní konference a jsem si jist, že jste sem všichni přišli připraveni hovořit o tom, jak přesně hodláte zvýšit výdaje na obranu v příštích několika letech, v souladu s nějakým novým cílem.
A to je skvělé.
Protože, jak prezident Trump jasně uvedl, věří, že naši evropští přátelé musejí hrát v budoucnosti tohoto kontinentu větší roli.
Nemyslíme si – můžete slyšet termín „sdílení břemene“ – ale myslíme si, že je důležitou součástí toho být v jedné spojenecké alianci, aby se Evropané angažovali, zatímco se Amerika zaměří na oblasti světa, které jsou ve velkém ohrožení.
Ale dovolte mi se také zeptat – jak vůbec začnete promýšlet otázky rozpočtu, když ani nevíme, co vlastně v první řadě bráníme?
V rámci svých rozhovorů jsem toho už hodně slyšel a měl jsem spoustu skvělých debat s mnoha lidmi shromážděnými zde v této místnosti. Slyšel jsem hodně o tom, před čím se potřebujete bránit, a to je samozřejmě důležité.
Ale to, co je pro mě a myslím, že i pro mnoho evropských občanů, méně jasné, je, za co se vlastně bráníte. Jaká je ta pozitivní vize, která oživuje tuto sdílenou bezpečnostní dohodu, o které všichni věříme, že je tak důležitá?
Pečlivě věřím, že neexistuje žádná bezpečnost, pokud se bojíte hlasů, názorů a svědomí vlastních lidí.
Evropa čelí mnoha výzvám, ale krize, které tento kontinent čelí právě teď, krize, které podle mého názoru čelíme všichni společně, je způsobená námi samými.
Pokud utíkáte ze strachu před vlastními voliči, Amerika pro vás nemůže nic udělat.
A stejně tak vy nemůžete nic udělat pro americký lid, který mě zvolil a zvolil prezidenta Trumpa.
Potřebujete demokratické mandáty, abyste v příštích letech dosáhli čehokoli hodnotného. Neponaučili jsme se, že slabé mandáty přinášejí nestabilní výsledky? Ale existuje tolik věcí hodnoty, jichž lze dosáhnout s takovým druhem demokratického mandátu, který, jak věřím, přijde, když budete lépe reagovat na hlasy svých občanů.
Pokud chcete mít konkurenceschopné ekonomiky, cenově dostupnou energii a bezpečné dodavatelské řetězce, pak potřebujete mandáty k vládnutí – protože musíte činit obtížná rozhodnutí, abyste všech těchto věcí dosáhli. A to samozřejmě v Americe velmi dobře víme. Nelze získat demokratický mandát tím, že budete cenzurovat své oponenty nebo je posílat do vězení. Ať už jde o vůdce opozice, skromného křesťana modlícího se ve svém vlastním domě, nebo novináře, který se snaží informovat o událostech. Stejně tak ho nemůžete získat tím, že budete ignorovat své základní voliče v otázkách, jako je to, kdo má být součástí naší společné společnosti.
Ze všech naléhavých problémů, jimž čelí státy zde zastoupené, se domnívám, že není nic naléhavějšího než masová migrace. Dnes se téměř jeden z pěti obyvatel této země přistěhoval ze zahraničí. To je samozřejmě historicky nejvyšší číslo. Mimochodem, podobné číslo je i ve Spojených státech – také historicky nejvyšší. Počet přistěhovalců, kteří se do EU dostali ze zemí mimo EU, se jen mezi lety 2021 a 2022 zdvojnásobil. A samozřejmě od té doby ještě vzrostl. A víme – tato situace nevznikla ve vakuu.
Je to výsledek série vědomých rozhodnutí, která politici po celém kontinentě, ale i jinde ve světě, učinili během poslední dekády. Hrůzy, které tato rozhodnutí způsobila, jsme včera viděli v tomto samotném městě.
A samozřejmě to nemohu znovu zmiňovat, aniž bych myslel na hrozné oběti – kterým zkazil krásný zimní den v Mnichově.
Naše myšlenky a modlitby jsou s nimi a zůstanou s nimi. Ale proč se to vlastně stalo? Je to strašný příběh, ale příliš mnohokrát jsme ho slyšeli v Evropě a bohužel také příliš mnohokrát ve Spojených státech. Žadatel o azyl, často mladý muž okolo pětadvaceti let, již známý policii, najede autem do davu a rozvrátí tak komunitu.
Kolikrát ještě musíme trpět těmito děsivými ranami, než změníme kurs a nasměrujeme naši společnou civilizaci novým směrem?
Žádný volič na tomto kontinentě nešel k volebním urnám s úmyslem otevřít stavidla milionům neprověřených přistěhovalců.
Ale víte, pro co voliči hlasovali? V Anglii hlasovali pro brexit. Ať už s tím souhlasíte, či ne, hlasovali pro to. A stále častěji po celé Evropě lidé volí politické představitele, kteří slibují skoncovat s nekontrolovanou migrací. Shodou okolností s mnoha těmito obavami souhlasím, ale nemusíte se mnou souhlasit. Myslím si jen, že lidem záleží na jejich domovech. Záleží jim na jejich snech. Záleží jim na jejich bezpečí a na schopnosti uživit sebe a své děti. A jsou chytří. To je podle mého soudu jedna z nejdůležitějších věcí, kterou jsem se za svou krátkou dobu v politice naučil.
Na rozdíl od toho, co možná slyšíte o pár kopců dál v Davosu, se občané všech našich zemí obvykle nepovažují za vzdělaná zvířata nebo zaměnitelné součástky globální ekonomiky.
A není překvapivé, že nechtějí být přehazováni sem a tam nebo neustále přehlíženi svými představiteli. A právě v demokracii se tyto velké otázky rozhodují u volebních uren.
Věřím, že přehlížet lidi, ignorovat jejich obavy nebo, ještě hůře, vypínat média, rušit volby nebo vyřazovat lidi z politického procesu, nic nechrání.
Ve skutečnosti je to nejsnazší cesta ke zničení demokracie.
A mluvit nahlas a vyjadřovat názory není zasahováním do voleb, ani když lidé vyjadřují názory mimo vaši vlastní zemi, a ani když jsou tito lidé velmi vlivní.
A věřte mi, říkám to s humorem – pokud americká demokracie přežila deset let kárání Grety Thunbergové, vy, přátelé, dokážete přežít pár měsíců Elona Muska.
Ale to, co německá demokracie – a žádná demokracie, ať už americká, německá nebo evropská – nepřežije, je, že řekne milionům voličů, že jejich myšlenky a obavy, jejich touhy a jejich prosby o pomoc jsou neplatné nebo nestojí ani za zvážení.
Demokracie spočívá na posvátném principu, že hlas lidu má význam. Není tu prostor pro jakékoli zábrany. Buď tento princip uznáváte, nebo ne. Evropané – lidé – mají hlas. Evropští lídři mají volbu. A já jsem pevně přesvědčen, že se nemusíme bát budoucnosti.
Můžete přijmout to, co vám lidé říkají, i když je to překvapivé, i když s tím nesouhlasíte. A když to uděláte, můžete se budoucnosti postavit s jistotou a sebedůvěrou, s vědomím, že za vámi národ stojí.
A to je podle mě to velké kouzlo demokracie. Nespočívá v těchto kamenných budovách ani v krásných hotelích. Dokonce ani v těch velkých institucích, které jsme společně jako jedna společnost vybudovali. Věřit v demokracii znamená pochopit, že každý náš občan má moudrost a má svůj hlas.
A pokud tomuto hlasu odmítneme naslouchat, i ty naše nejúspěšnější zápasy toho zajistí jen velmi málo. Jak jednou řekl papež Jan Pavel II., podle mého názoru jeden z nejpozoruhodnějších obhájců demokracie na tomto i jiném kontinentu:
„Nebojte se.“
Neměli bychom se bát svých lidí, ani když vyjadřují názory, které nesouhlasí s tím, co zastává jejich vedení.

Anglický originál textu:

Zdroj:
https://www.realclearpolitics.com/video/2025/02/14/full_speech_vice_president_jd_vance_addresses_munich_security_conference.html)


Well, thank you, and thanks to all the gathered delegates, luminaries, and media professionals. Thanks especially to the host of the Munich Security Conference for being able to put on such an incredible event. We're, of course, thrilled to be here. We're happy to be here.

One of the things that I wanted to talk about today is, of course, our shared values. It’s great to be back in Germany. As you heard earlier, I was here last year as a United States senator. I saw Foreign Secretary David Lammy and joked that both of us last year had different jobs than we have now.

But now it’s time for all of our countries, for all of us who have been fortunate enough to be given political power by our respective peoples, to use it wisely—to improve their lives.

I want to say that I was fortunate, in my time here, to spend some time outside the walls of this conference over the last 24 hours. I’ve been so impressed by the hospitality of the people, even as they are, of course, reeling from yesterday’s horrendous attack.

The first time I was ever in Munich was with my wife—who’s here with me today—on a personal trip. I’ve always loved the city of Munich, and I’ve always loved its people. I just want to say that we are very moved, and our thoughts and prayers are with Munich and everybody affected by the evil inflicted on this beautiful community. We’re thinking about you, we’re praying for you, and we will certainly be rooting for you in the days and weeks to come.

Now, I hope that’s not the last bit of applause that I get.

We gather at this conference, of course, to discuss security, and normally, we mean threats to our external security. I see many great military leaders gathered here today. While the Trump administration is very concerned with European security and believes that we can come to a reasonable settlement between Russia and Ukraine, we also believe that it’s important, in the coming years, for Europe to step up in a big way to provide for its own defense.

However, the threat that I worry most about for Europe is not Russia. It’s not China. It’s not any other external actor. What I worry about is the threat from within—the retreat of Europe from some of its most fundamental values, values that are shared with the United States of America.

I was struck that a former European commissioner went on television recently and sounded delighted that the Romanian government had just annulled an entire election. He warned that if things don’t go to plan, the very same thing could happen in Germany too.

Now, these cavalier statements are shocking to American ears.

For years, we’ve been told that everything we fund and support is in the name of our shared democratic values.

Everything—from our Ukraine policy to digital censorship—is billed as a defense of democracy.

But when we see European courts canceling elections, and senior officials threatening to cancel others, we ought to ask whether we’re holding ourselves to an appropriately high standard.

And I say “ourselves” because I fundamentally believe that we are on the same team. We must do more than talk about democratic values. We must live them.

Within living memory of many of you in this room, the Cold War positioned defenders of democracy against tyrannical forces on this continent.

Consider the side in that fight that censored dissidents, closed churches, and canceled elections. Were they the good guys?

Certainly not. And thank God they lost the Cold War. They lost because they neither valued nor respected all of the extraordinary blessings of liberty—the freedom to surprise, to make mistakes, to invent, to build.

As it turns out, you can’t mandate innovation or creativity, just as you can’t force people what to think, what to feel, or what to believe.

We believe those things are certainly connected. Unfortunately, when I look at Europe today, it’s sometimes not so clear what happened to some of the Cold War’s winners. I look to Brussels, where EU commissars warn citizens that they intend to shut down social media during times of civil unrest, the moment they spot what they’ve judged to be “hateful content.”

Or to this very country, where police have carried out raids against citizens suspected of posting anti-feminist comments online, as part of "Combating Misogyny on the Internet: A Day of Action."

I look to Sweden, where two weeks ago, the government convicted a Christian activist for participating in Quran burnings that resulted in his friend’s murder. And as the judge in his case chillingly noted, Sweden’s laws to supposedly protect free expression do not, in fact, grant a free pass to do or say anything without risking offending the group that holds that belief.

And perhaps most concerningly, I look to our very dear friends, the United Kingdom, where the backslide away from conscience rights has placed the basic liberties of religious Britain in the crosshairs.

A little over two years ago, the British government charged Adam Smith-Connor, a 51-year-old physiotherapist and army veteran, with the heinous crime of standing 50 meters from an abortion clinic and silently praying for three minutes.

Not obstructing anyone. Not interacting with anyone. Just silently praying on his own. After British law enforcement spotted him and demanded to know what he was praying for, Adam replied simply: “It was on behalf of the unborn son he and his former girlfriend had aborted years before.”

Now, the officers were not moved.

Adam was found guilty of breaking the government’s new “buffer zone” law, which criminalizes silent prayer and other actions that could influence a person’s decision within 200 meters of an abortion facility.

He was sentenced to pay thousands of pounds in legal costs to the prosecution.

Now, I wish I could say that this was a fluke—a one-off crazy example of a badly written law being enacted against a single person.

But no.

This last October, just a few months ago, the Scottish government began distributing letters to citizens whose houses lay within so-called Safe Access Zones, warning them that even private prayer within their own homes may amount to breaking the law.

Naturally, the government urged readers to report any fellow citizen suspected guilty of thought crime.

In Britain and across Europe, free speech, I fear, is in retreat.

And in the interest of comity, my friends, but also in the interest of truth, I will admit that sometimes the loudest voices for censorship have come not from within Europe, but from within my own country, where the prior administration threatened and bullied social media companies to censor so-called misinformation.

Misinformation like, for example, the idea that coronavirus had likely leaked from a laboratory in China.

Our own government encouraged private companies to silence people who dared to utter what turned out to be an obvious truth.

So, I come here today not just with an observation, but with an offer.

And just as the Biden administration seemed desperate to silence people for speaking their minds, so the Trump administration will do precisely the opposite.

And I hope that we can work together on that.

In Washington, there is a new sheriff in town, and under Donald Trump’s leadership, we may disagree with your views, but we will fight to defend your right to offer them in the public square, agree or disagree.

Now, we’re at the point, of course, where the situation has gotten so bad that, this December, Romania straight up canceled the results of a presidential election based on the flimsy suspicions of an intelligence agency and enormous pressure from its continental neighbors.

Now, as I understand it, the argument was that Russian disinformation had infected the Romanian elections.

But I’d ask my European friends to have some perspective.

You can believe it’s wrong for Russia to buy social media advertisements to influence your elections.

We certainly do.

You can condemn it on the world stage, even.

But if your democracy can be destroyed with a few hundred dollars of digital advertising from a foreign country, then it wasn’t very strong to begin with.

Now, the good news is that I happen to think your democracies are substantially less brittle than many people apparently fear.

And I really do believe that allowing our citizens to speak their minds will make them stronger still.

Which, of course, brings us back to Munich, where the organizers of this very conference have banned lawmakers representing populist parties on both the left and the right from participating in these conversations.

Now again, we don’t have to agree with everything—or anything—that people say.

But when political leaders represent an important constituency, it is incumbent upon us to at least participate in dialogue with them.

To many of us on the other side of the Atlantic, it looks more and more like old, entrenched interests hiding behind ugly, Soviet-era words like misinformation and disinformation, who simply don’t like the idea that somebody with an alternative viewpoint might express a different opinion, or, God forbid, vote a different way—or even worse, win an election.

Now, this is a security conference, and I’m sure you all came here prepared to talk about how exactly you intend to increase defense spending over the next few years, in line with some new target.

And that’s great.

Because as President Trump has made abundantly clear, he believes that our European friends must play a bigger role in the future of this continent.

We don’t think—you hear this term “burden sharing”—but we think it’s an important part of being in a shared alliance together, that the Europeans step up while America focuses on areas of the world that are in great danger.

But let me also ask you—how will you even begin to think through the kinds of budgeting questions if we don’t know what it is that we are defending in the first place?

I’ve heard a lot already in my conversations, and I’ve had many, many great conversations with many people gathered here in this room. I’ve heard a lot about what you need to defend yourselves from, and of course, that’s important.

But what has seemed a little bit less clear to me, and certainly, I think, to many of the citizens of Europe, is what exactly it is that you’re defending yourselves for. What is the positive vision that animates this shared security compact that we all believe is so important?

And I believe deeply that there is no security if you are afraid of the voices, the opinions, and the conscience that guide your very own people.

Europe faces many challenges, but the crisis this continent faces right now, the crisis I believe we all face together, is one of our own making.

If you are running in fear of your own voters, there is nothing America can do for you.

Nor, for that matter, is there anything that you can do for the American people who elected me and elected President Trump.

You need democratic mandates to accomplish anything of value in the coming years. Have we learned nothing—that thin mandates produce unstable results? But there is so much of value that can be accomplished with the kind of democratic mandate that I think will come from being more responsive to the voices of your citizens.

If you’re going to enjoy competitive economies, if you’re going to enjoy affordable energy and secure supply chains, then you need mandates to govern—because you have to make difficult choices to enjoy all of these things. And of course, we know that very well in America. You cannot win a democratic mandate by censoring your opponents or putting them in jail. Whether that’s the leader of the opposition, a humble Christian praying in her own home, or a journalist trying to report the news. Nor can you win one by disregarding your basic electorate on questions like who gets to be a part of our shared society.

Of all the pressing challenges that the nations represented here face, I believe there is nothing more urgent than mass migration. Today, almost one in five people living in this country moved here from abroad. That is, of course, an all-time high. It’s a similar number, by the way, in the United States—also an all-time high. The number of immigrants who entered the EU from non-EU countries doubled between 2021 and 2022 alone. And, of course, it’s gotten much higher since. And we know—the situation didn’t materialize in a vacuum.

It’s the result of a series of conscious decisions made by politicians all over the continent, and others across the world, over the span of a decade. We saw the horrors wrought by these decisions yesterday, in this very city.

And, of course, I can’t bring it up again without thinking about the terrible victims—who had a beautiful winter day in Munich ruined.

Our thoughts and prayers are with them, and will remain with them. But why did this happen in the first place? It’s a terrible story, but it’s one we’ve heard way too many times in Europe, and unfortunately, too many times in the United States as well. An asylum seeker, often a young man in his mid-20s, already known to police, rams a car into a crowd and shatters a community.

How many times must we suffer these appalling setbacks before we change course and take our shared civilization in a new direction?

No voter on this continent went to the ballot box to open the floodgates to millions of unvetted immigrants.

But you know what they did vote for? In England, they voted for Brexit. And, agree or disagree, they voted for it. And more and more, all over Europe, they’re voting for political leaders who promise to put an end to out-of-control migration. Now, I happen to agree with a lot of these concerns, but you don’t have to agree with me. I just think that people care about their homes. They care about their dreams. They care about their safety and their capacity to provide for themselves and their children. And they’re smart. I think this is one of the most important things I’ve learned in my brief time in politics.

Contrary to what you might hear a couple mountains over in Davos, the citizens of all of our nations don’t generally think of themselves as educated animals or as interchangeable cogs of a global economy.

And it’s hardly surprising that they don’t want to be shuffled about or relentlessly ignored by their leaders. And it is the business of democracy to adjudicate these big questions at the ballot box.

I believe that dismissing people, dismissing their concerns, or, worse yet, shutting down media, shutting down elections, or shutting people out of the political process, protects nothing.

In fact, it is the most surefire way to destroy democracy.

And speaking up and expressing opinions isn’t election interference, even when people express views outside your own country, and even when those people are very influential.

And trust me, I say this with all humor—if American democracy can survive 10 years of Greta Thunberg’s scolding, you guys can survive a few months of Elon Musk.

But what German democracy—what no democracy, American, German, or European—will survive is telling millions of voters that their thoughts and concerns, their aspirations, their pleas for relief are invalid or unworthy of even being considered.

Democracy rests on the sacred principle that the voice of the people matters. There’s no room for firewalls. You either uphold the principle, or you don’t. Europeans—the people—have a voice. European leaders have a choice. And my strong belief is that we do not need to be afraid of the future.

You can embrace what your people tell you, even when it’s surprising, even when you don’t agree. And if you do so, you can face the future with certainty and with confidence, knowing that the nation stands behind each of you.

And that, to me, is the great magic of democracy. It’s not in these stone buildings or beautiful hotels. It’s not even in the great institutions that we have built together as a shared society. To believe in democracy is to understand that each of our citizens has wisdom and has a voice.

And if we refuse to listen to that voice, even our most successful fights will secure very little. As Pope John Paul II, in my view, one of the most extraordinary champions of democracy on this continent or any other, once said:

“Do not be afraid.”

We shouldn’t be afraid of our people, even when they express views that disagree with their leadership.