29. ledna letošního roku by se moje vnučka Dianka Dučáková dožila 6 let. Jenže 29. leden 2019 byl nejen dnem jejího narození, ale také dnem její smrti. Přežila na tomto světě jen pár hodin. Navzdory velkému úsilí personálu nemocnice se život dítěte nepodařilo zachránit. Když jsem se o tom dozvěděl, nemohl jsem se ubránit slzám.
I později, kdykoli jsem o tom uvažoval, tlačily se mi slzy do očí. Představoval jsem si to ubohé děťátko, které zápasí se smrtí, ale nakonec svůj boj po několika hodinách prohrává. Cítil jsem bolest a žal. Jsou pochopitelné pocity soucitu a smutku nad dítětem, které žije na tomto světě tak krátce a poté zemře.
Dnes je situace jiná a můj syn Karol s manželkou Marianou mají dvě zdravé živé děti, syna Karola ve věku 4 a půl roku a dceru Elisu, které před pár měsíci minuly tři roky. A se mnou, tedy se svým dědečkem, jsou velcí kamarádi ...
Jenže Dianka byla první dítě, které se jim narodilo. Velmi se těšili na své dítě, jenže jejich radost trvala krátce, protože Dianka krátce po narození skonala. Jenže když tak nad tím medituji, musím konstatovat, že i v tom bylo vyšší Boží řízení.
Smrt mé vnučky pomohla jejím rodičům přiblížit se k Bohu. Se svým žalem se můj syn a jeho manželka obrátili na řeckokatolického faráře z jejich farnosti, který žije s manželkou a dětmi v početné rodině, a zjistili, že ten řeckokatolický kněz prožil podobné trápení, když jeho manželce zemřelo jedno z dětí v jejím lůně ještě před porodem. Díky tomu měl zmíněný kněz pro mého syna a jeho manželku velké pochopení a svou duchovní útěchou je nasměroval na Pána Boha.
V každém případě je pro nás, pro všechny pozůstalé mé vnučky Dianky, mimořádným Božím požehnáním skutečnost, že máme v nebi svatou, ke které se můžeme utíkat. Dianka je jedním z Božích svatých neviňátek, která svou čistotou zvelebují Boží majestát. Bylo jí dopřáno tak málo pozemského života, ale na druhé straně ji nikdy netrápily světské starosti, existenční problémy a co je nejdůležitější, ona sama nestihla spáchat ani jediný hřích. Její dědičný hřích smyl křest, který je zapsán v matrice. Její duše je čistá jako to nejčistší bílé plátno a ona žije v nebi blaženým věčným životem v kruhu svatých a v Boží blízkosti. Její duše je dokonce zářivější než duše mnoha svatých, které Katolická církev oficiálně kanonizovala. Mnozí svatí už během svého života se slzami konali pokání a odčiňovali své hříchy, její duše však žádným osobním hříchem nebyla pošpiněna. Je svatá, i když nebyla oficiálně kanonizována Kristovou katolickou církví. Vždyť ne všichni svatí v nebi byli oficiálně kanonizováni po své smrti.
Kdo je vlastně svatý? Slovo svatý má svůj původ v pojmu oddělený, odčleněný. Svatý je oddělen, odčleněn od materiálního světa a přičleněn k Bohu. Patří Bohu a nepatří tomuto světu, tedy světskému způsobu života a sekulárnímu smýšlení. My všichni jsme povoláni ke svatosti, jak vyplývá z Prvního listu sv. Petra:
„
Jste-li poslušné děti, nepřizpůsobujte se (špatným) vášním z minulého života, kdy jste ještě neměli poznání. Ale v celém svém chování buďte svatí, jako je svatý ten, který vás povolal. Stojí přece v Písmu: ‘Buďte svatí, neboť já jsem svatý’.“ (1 Pt 1,14-16)
O svatých se hodně píše v Písmu svatém. V listu Římanům apoštol Pavel píše:
„
Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.“ (Řím 1, 7)
V listu Efezanům apoštol národů píše:
„
Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího (vzoru) jako skutečně spravedlivý a svatý.“ (Ef 4, 23-24)
V listě Kolosanům čteme:
„
Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost.“ (Kol 3, 12)
A takto bychom mohli pokračovat i dál. Ve smyslu textu Písma svatého jsme oprávněni konstatovat, že svatí nejsou jen ti jedinci, kteří byli oficiálně kanonizovaní Katolickou církví, ale také nesmírné masy jiných lidí, kteří byli „odčleněni“ od světa a „přičleněni“ ke Kristu. Ti žijící svatí mají nutně i materiální potřeby, ale oni žijí ne pro tento svět, ale pro Krista.
Máme vlastně dvě kategorie svatých. První tvoří svatí, kteří byli Katolickou církví oficiálně kanonizováni po své smrti. Jak uvádí konstituce Druhého vatikánského koncilu
Lumen gentium,
„
Církev vždycky věřila, že Kristovi apoštolové a mučedníci, kteří prolitím krve vydali nejvyšší svědectví víry a lásky, jsou s námi v Kristu těsněji spojeni, uctívala je zároveň s blahoslavenou Pannou Marií a svatými anděly zvláštní úctou
((Srov. Gelasius I., Decretalis De libris recipiendis 3: PL 59, 160: Denz. 165 (353).))
a zbožně si vyprošovala jejich přímluvu. K nim byli brzo připojeni také jiní, kteří dokonaleji následovali Kristovo panictví a chudobu,
((Srov. sv. Methodius, Symposion VII, 3: GCS (Bonwetsch) 74.))
a konečně další, které vynikající uskutečňování křesťanských ctností
((Srov. Benedikt XV., Decretum approbationis virtutum in Causa beatificationis et canonizationis Servi Dei Ioannis Nepomuceni Neumann: AAS 14 (1922), 23; četné proslovy Pia XI., o svatých: Inviti all’eroismo: Discorsi e Radiomessagi, sv. I-III, 1941-42, porůznu; Pius XII., Discorsi e Radiomessagi, sv. X, 1949, 37-43.))
a božská charizmata doporučovaly zbožné úctě a následování věřících.
((Srov. Pius XII., enc. Mediator Dei, 20.11.1947: AAS 39 (1947), 581.))“
(
Lumen gentium, 50)
Martyrologium Romanum (Římské martyrologium) jako oficiální seznam mučedníků, blahoslavených a svatých Katolické církve sehrálo v dějinách Katolické církve důležitou roli, protože zkoumáním života svatých, těchto „
věrných následovníků Krista, dostává se nám nového povzbuzení, abychom hledali budoucí vlast (srov. Žid 13,14 a 11,10).
Zároveň poznáváme nejbezpečnější cestu, po které v tomto proměnlivém světě budeme moci – přiměřeně stavu a podmínkám každého jednotlivce – dospět k dokonalému spojení s Kristem, ke svatosti.
((Srov. Žid 13,7; Sir 44-50; Žid 11,3-40. Srov. také Pius XII., enc. Mediator Dei: AAS 39 (1947), 582-583.))
V životě těch, kteří jsou sice lidé jako my, ale kteří se dokonaleji přetvářejí podle Kristova obrazu (srov. 2 Kor 3,18), ukazuje Bůh lidem živě svou přítomnost a tvář... Památku nebešťanů však ctíme nejen pro jejich příklad, nýbrž ještě více proto, aby se jednota celé církve posilovala v Duchu uskutečňováním bratrské lásky (srov. Ef 4,1-6).“
(
Lumen gentium, 50)
Významné místo ve společenství svatých však tvoří také druhá kategorie svatých a to jsou ti, kteří nebyli oficiálně kanonizováni Katolickou církví. To jsou ti, kdo si oblékli Krista, žijí Krista svým každodenním životem a jsou ve stavu posvěcující milosti. Nebyli sice kanonizovaní, ale jsou to svatí každodenního života. K této kategorii patří i svatá neviňátka, která v životě nestihla udělat nic mimořádného, ale přece září neposkvrněnou čistotou a jsou ozdobou nebe.
My, žijící, oplakáváme smrt svatých neviňátek, která nás opustila krátce po svém narození, jenže ve skutečnosti by ony měly oplakávat nás při pohledu na to množství hříchů a selhání v našich životech. Na jedné straně je pochopitelný smutek při vzpomínce na děti, ze kterých jsme se mohli ve svém životě těšit jen tak krátce, ale zároveň bychom měli vedle smutku prožívat i velkou radost z toho, že tato neviňátka byla uchráněna od nástrah ďábla a dosáhla věčné spásy.
Mně samému se při vzpomínce na moji nebohou vnučku Dianku tlačí slzy do očí, protože Dianka mi, a nejen mně, velmi chybí, ale na druhé straně se těším, protože jí se stalo to nejlepší, co se člověku může stát. Ona ve skutečnosti žije ve věčné blaženosti v nebeském království, zatímco já, její nehodný dědeček, umírám na této zemi ve svých hříších a až po smrti zde, na zemi, budu moci začít žít ten skutečný, věčný život.
Svatá neviňátka, která jdou po smrti přímo do nebe, jsou velkým darem Všemohoucího pro lidstvo. Nestihla si užít tohoto světa, ale na druhé straně je v tom i velká Boží milost. Vždyť lidský život nepřináší jen radosti, ale také starosti, bolesti, choroby a, co je nejhorší, i hříchy. I když to přináší smutek, je velkým Božím darem pro celé lidstvo, že alespoň část lidí jde do nebe bez hříchu. Ta neviňátka vlastně výrazně přispívají k tomu, že se zvyšuje počet spasených a snižuje počet zatracených. Zajisté není možné, aby všichni lidé umírali ve věku nevinnosti, protože v tom případě by lidstvo vymřelo a to není Boží záměr, ale Boží neviňátka jsou velkým Božím darem pro celé lidstvo.
Znovu a znovu děkuji laskavému Bohu, že mám v nebi svatou, ke které se můžu utíkat. A tak promlouvám k mé vnučce:
„Drahá Dianko, oroduj u našeho Pána,
v jehož blízkosti se nacházíš v nebi,
za mě, svého hříšného dědečka, který každý den
umírá ve svých trápeních, bolestech a hříších.
Vroucně Tě prosím, drahá Dianko,
oroduj za své prarodiče,
za svého otce, mého syna Karola,
a jeho manželku, Tvou mamku Marianu.
Oroduj i za svého bratříčka Karola a sestřičku Elisu.
Oroduj za všechny své blízké i vzdálené příbuzné,
i za všechny lidi dobré vůle. Amen.“
Karol Dučák
