Ne každý dokáže velké věci. Ale každý se může stát svatým. Jaká je k tomu potřeba výbava, může být pro naše běžné myšlení překvapivé...
Převzato z časopisu
Milujte se! č. 71 – všechna dosud vydaná čísla časopisu najdete v
online v archivu na
www.milujte.se. Sdílej s přáteli.
Jak se vůl s oslem dostali do Betléma
Ne každý dokáže velké věci. Ale každý se může stát svatým. Jak říkávala svatá Matka Tereza z Kalkaty: „Svatost znamená dělat malé věci, ale s velkou láskou.“
Kdysi sám Bůh pověřil jednoho z andělů, aby vyhlásil výběrové řízení. Jeho cílem bylo najít nejvhodnější zvíře či zvířata, která by mohla pomáhat Svaté rodině, tedy Panně Marii a svatému Josefovi, v betlémské stáji, až se narodí malý Ježíš. Betlémský casting se mezi zvířecí veřejností setkal s tak velkým ohlasem, že se o to zajímala všechna zvířecí média. Přihlásila se ta zvířata, která si byla jistá nejen svou vhodností, ale přímo nepostradatelností k takovému úkolu.
Jako první přišel lev, který s jistotou, že na něj nikdo nemá, všechny bezohledně předběhl. Směrem k ostatním ve frontě jen tak mezi zuby procedil, ať se neztrapňují a jdou domů, protože stejně skončí maximálně jako betlémský zvířecí kompars a budou jen pro smích. Postavil se před anděla a suverénně zavrčel: „Jen král je hoden sloužit Králi světa. – Postavím se ke vchodu a každého, kdo by se chtěl k Ježíškovi přiblížit, roztrhám na kusy.“
Ale andělův verdikt zněl: „Jsi příliš hrubý!“ a odmítnutý lev se naštval a podrážděně odešel.
V tu chvíli se andělovi k nohám začala lísat liška. Nasadila ten nejnevinnější pohled a vychytrale ho přesvědčovala: „Vždyť jsem to věděla – nejvhodnější jsem přece já. Jen já jsem schopna každé ráno pro Božího syna ukrást nejlepší mléko a med. A pro Marii s Josefem mlaďoučkou slepici.“ Po těch slovech nasadila „bezelstný úsměv číslo jedna“.
„Kdepak ty. Jsi příliš nepoctivá,“ namítl anděl.
Po těch slovech před andělem roztáhl svůj nádherný ocas páv. Zatřepal duhovým peřím a prohlásil: „Se mnou se i obyčejná stáj změní v královský palác!“ Otočil hlavu o 180 stupňů a přestal vnímat cokoliv jiného než sebe.
„Ty jsi zase moc pyšný,“ reagoval anděl. A tak před anděla předstupovala zvířata – jedno po druhém – a vychvalovala své největší přednosti. Ale andělovi se nezamlouvalo ani jedno z nich.
Měl z toho těžkou hlavu, protože úkoly se mají plnit a čas kvapil. Vtom uviděl osla a vola. Ti přihlášeni nebyli. Pracovali na poli u vesničana, který dokonce bydlel nedaleko betlémské stáje. Anděl na ně zavolal: „A co můžete nabídnout vy?“
„Nic,“ odpověděl smutně osel a sklopil dlouhé uši. „V ničem nevynikám – snad jen v trpělivosti… My
tady s volem musíme všechno vydržet.“
Vůl, aniž by vzhlédl od země, dodal: „Snad bych jen mohl čas od času odhánět mouchy svým dlouhým ocasem…“
Anděl se konečně spokojeně usmál a řekl: „Právě vás by Ježíš potřeboval!“
• • •
Co si vzít z toho příběhu? Je toho víc…
Třeba to, že Bůh zcela překvapivě s námi počítá i tehdy, když o tom ani nevíme. On o nás ví, má nás rád a jsme pro něj důležití…
Nebo že důležité mohou být i drobné věci, když je Bohu nabídneme.
Podle povídky Bruna Ferrera (redakčně upraveno z webu www.biskupstvi.cz)
„Dej, Pane, abych byl vždy ochotný – a spokojený s tím, co se mnou uděláš!“
bl. Janko Havlík
Převzato z časopisu
Milujte se! č. 71 – všechna dosud vydaná čísla časopisu najdete v
online v archivu na
www.milujte.se. Sdílej s přáteli.
Licence použitých obrázků najdete v PDF časopisu na výše uvedeném odkazu.
