Odborná zdravotní péče pro masy v Evropě má svůj původ v řeholních středověkých organizacích. Ty začaly na masové bázi ošetřovat a léčit ve špitálech nemocné, kteří si nemohli jinak léčbu zaplatit. Celý tento systém špitálů byl založen na křesťanském étosu, ze kterého vyplývaly dva primární postoje: obětování se a nezištnost.
Na to, aby něco takového vůbec mohlo vzniknout, musel se zřetězit tento sled příčin a následků:
1) Transformace mentality z egoistické na altruistickou, neboli taková změna mentality, kterou přineslo křesťanství a která pod příslibem spásy a věčné blaženosti v Království Nebeském vnitřně motivovala ty nejzapálenější věřící, aby se obětovali pro druhé, i ty nejchudší, a to nejen materiálně, ale i morálně nejbídnější.
2) Celospolečenský konsensus, který preferuje takovou mentalitu, přičemž ta je státem podporována, propagována a uctívána.
3) Dlouhodobá kontinuita takové mentální transformace, která umožnila vliv křesťanské víry na celá staletí a dosáhla tak postupné změny, která nemohla proběhnout okamžitě.
4) Vnímání ziskuchtivosti, chamtivosti, hedonismu, lakomství a nemilosrdnosti jako negativních vlastností, které jsou v rozporu s křesťanským étosem a z toho vyplývající rezignace na tzv. „úspěšnost“, čili sebeprosazení se v tomto životě, dnes tak adorovanou.
Na konci zřetězení těchto základních příčin a následků stály pak takové zjevy, jako svatý František Xaverský, který když šel ošetřovat do špitálu (on, z významného šlechtického rodu) ty nejsmradlavější, nejšpinavější a nejodpornější nemocné žebráky, dostal výčitky svědomí, ale ne proto, že by je odmítl ošetřovat (čili začal stávkovat), ale proto, že pocítil vůči jejich smradu a špíně v duši hnus. Jak vyřešil tento svůj přirozený „prohřešek“? Sklonil se k nejodpornějšímu žebrákovi, který měl na noze děsivý hnisavý vřed, a aby se potrestal za nedostatek lásky k Bohu a utrpení Našeho Pána, které se před ním zjevilo v osobě žebráka – vlastními ústy vysál jeho vřed a hnis v něm!
To je samozřejmě jen ukázka té nejradikálnější transformace duše, která je výjimečná, dokonce i pro mnohé světce. Avšak jako finální podoba určité tendence v uvažování je dobrým dokladem, který nám umožní
rozpoznat propastný rozdíl mezi současnou – liberálně hedonistickou a novopohanskou tendencí v mentalitě společnosti a mentalitou křesťanskou.
Nedávná pandemická opatření nám zřetelně ukázala, jak jsme se po všech stránkách vzdálili od toho morálního zdroje, který umožnil, aby se něco takového jako veřejné masové zdravotnictví vůbec mohlo uskutečnit. Stačí letmé srovnání chování ošetřovatelů – zdravotníků během křesťanské éry, po úspěšné transformaci mentality v Evropě, od cca 12. po 19. století a chování zdravotníků současných. Připomeňme si jen některé zajímavé zjevy během covidové hysterie:
– v některých zemích západní Evropy ošetřovatelé opustili hospice a ponechali staré a opuštěné lidi napospas, ne však mediálně nafouknuté pandemii, ale stařecké bezmocnosti a reálným chorobám;
– zdravotníci odmítali kontakt s nakaženými, odmítali ordinovat, komunikovali po telefonu;
– kněží (!), ošetřovatelé duší a kdysi reálně i fyzicky nemocných, se zamykali na farách a odmítali poskytovat svátosti;
– elementární výkon zdravotní služby byl motivován zapojením se do covidového byznysu: znásobení mezd zdravotníků, boj nemocnic o dotace na covid-pacienty, obchodování s testy a vakcínami.
Představa, že s takovou morální výbavou někdo bude obětavě, protože jinak to zkrátka nejde, jelikož jde o oběť, ošetřovat nepříjemné nemocné lidi, je krajně naivní. Nepomůže zde ani deset diplomů z prestižních univerzit, vždyť ty mají pravděpodobně všichni, kteří jsou dnes zapleteni do vedení farmaceutického a zdravotnického byznysu.
Celé liberální vnímání zdravotnictví jako obchodu a chamtivého hromadění zisků, není jen z křesťanského hlediska obrazem té nejúbožejší nízkosti, ale je (jako celý liberalismus) fatální neznalostí základů lidské povahy, od které liberalismus očekává paradoxně hedonismus i altruismus zároveň. Lidská povaha, po „osvobození se“ od křesťanských předsudků a skrupulí, uvažuje v takovémto řetězci:
1) Bůh neexistuje, nebo Ho alespoň není možné dokázat. Ergo, takzvaná Boží přikázání jsou jen fikcí.
2) Žiji zde na světě a po smrti nic není.
3) Mám rád to, co mi je příjemné a nesnáším to, co se mi protiví. Ergo, chci maximalizovat to, co je mi přirozeně příjemné a minimalizovat to, co je mi přirozeně nepříjemné.
4) Lidé vždy umírají, je jich mnoho, většinu neznám.
S takovým základním mentálním nastavením, které dominuje momentálně v euroatlantické společnosti, se dokáže zdravotnický pracovník v rámci byznysu ještě chvíli přetvařovat, avšak jakmile přijde na lámání chleba, jako například při pandemickém cvičení, nebo když jde o materiální stránku jeho vlastního zabezpečení, masky padají a hedonistická mentalita se neúprosně dere na povrch.
Lidí s tímto nastavením zkrátka vnitřně nic nemotivuje, aby se obětovali kvůli smradlavému dědkovi, který vylučuje pod sebe a bábě se zapáchajícími proleženinami. Proč by také mělo? Hledíc kolem sebe se ptají: Proč já nemůžu sedět v pěkné kanceláři u počítače a dívat se tajně na nový katalog parfémů, tak jako moje sestřenice? Co já mám z toho, že tady utírám starým lidem zadky? Tu žebračenku?
Avšak kde končí „žebračenka“ a začíná skutečná satisfakce, při výkonu povolání, které je vykonavateli protivné? Kolik by musel dostat, aby si při srovnání s těmi, kteří vykonávají povolání pěkné a voňavé brzy opět nestěžoval? Kolik by musel dostat, aby se s agnostickým liberálním nastavením nechtěl celého problému nějak - zbavit?
A tím se už blížíme do civilizačního finále.
Cílem moderního zdravotnického byznysu (jako každého byznysu) je maximalizace zisků a minimalizace nákladů. Zkrátka, větší efektivnost. Zatím ještě, aby se obyvatelstvo příliš nenaplašilo, pod staletou maskou charity. Avšak tato maska charitativního rázu ve zdravotnickém byznysu je s každým rokem děravější a děravější. Nad jeho argumenty a výkazy se vznáší neodbytná otázka efektivity: Co s těmi všemi lidmi budeme dělat?
Zdravotníků máme stále méně. Jak by taky ne, vždyť kdo by chtěl dělat takové nepříjemné věci za žebračenku?
Naslibovali jsme lidem, že budou „mladí“ a vitální do pozdního věku, vzali jsme od nich za tuto vizi peníze. Na Nebeské Království se už netěší, protože to už neexistuje. Co s nimi budeme dělat?
Na scénu proto přichází
eutanazie – milosrdná smrt, tak jak ji predikovali Robert Hugh Benson v
Pánu světa a Aldous Huxley v
Krásném novém světě.
Nač se trápit na tomto světě, když se dá odejít ještě zachovalý, relativně pěkný, obklopený příjemným a usmívajícím se kolektivem? To bude resp. už je,
finále evropské civilizace.
Mezitím, na pozadí této velké mentální transformace, můžeme sledovat různé žabomyší války kolem zdravotnického byznysu, nově opět i na Slovensku. Není zde čas ani prostor pro důkladnou analýzu všech paradoxů, které zejména mladé generaci unikají, vzhledem k tomu, že tzv. reforma zdravotnictví probíhá vlastně už téměř 30 let a ona si nemůže vůbec pamatovat její začátky a peripetie. Dnes se opět dozvídáme, po tolika letech neustálých reforem, že
zdravotnictví je před kolapsem.
Kdo si už teď vzpomene na to, jak se před více než dvaceti lety mělo to naše zdravotnictví úspěšně transformovat a reformovat:
https://domov.sme.sk/c/566159/reformatorom-zdravotnictva-2002-sa-stal-rudolf-zajac.html
Čas letí, vlády a ministři se střídají, vzájemně se obviňují a ten co ještě před dvěma lety seděl na reformním tátošovi a ozdravoval zdravotnický sektor s předvolebním heslem: S kvalitním programem a týmem odborníků umíme zdravotnictví nejen zachránit, ale také ho posunout vpřed, nyní vyčítá novému ministrovi, že zdravotnictví je v dezolátním stavu:
https://www.sas.sk/clen/518/mudr-tomas-szalay-phd/zivotopis
https://www.hpi.sk/2013/04/szalay-tomas/
Tak jak? Nebylo ani posunutí vpřed a dokonce ani ta záchrana? Najednou se dozvídáme o kolapsu?
Je však zbytečné se rozčilovat a divit se, jak je to všechno možné. Příčina marasmu celé civilizace, nejen Slovenska, byla uvedena výše. Rovněž je zbytečné se dohadovat, zda byla dostupnost zdravotní péče lepší za socialismu nebo dnes.
Ve společnosti, která nemá u svých obyvatel vnitřní pudění k obětavosti a altruismu, jakož i očekávání, že se jimi člověk zalíbí a zavděčí Bohu, je logické, že totalita dokáže lépe donutit zdravotnický kolektiv ke službě a dokázal to i socialismus. Na co se budeme přetvařovat.
Rovněž je zbytečné se divit, že stát chce autoritativně nutit zdravotníky (kteří mimochodem studovali zdarma, za peníze daňových poplatníků) do obětavosti. On je totiž nemá jak jinak motivovat. Nemůže apelovat na jejich vnitřní náboženské přesvědčení, protože ho jako liberální a hedonistický stát neustále popírá, sabotuje a chce zničit. Musí tuto přechodnou fázi, mezi hrou na demokracii a obnovením efektivní totality nějak přečkat.
Postupně na to přijdou všechny státy, tak jak se budou postupně
transformovat do totalitních technicko-efektivních režimů. A je v podstatě jedno, zda se tato totalita bude tvářit jako totalita státu, nebo gigantických „soukromých“ korporací a koncernů.
Vize altruistické společnosti, bez vnitřního přesvědčení o potřebě obětavosti a odříkání pro finální spásu v Království Nebeském, je parodií, která musí časem tak jako tak skončit.
To, co ze současné křečovité snahy o liberální kvadraturu kruhu přetrvá, je snaha o efektivnost, která se, ať už ve státo-totalitní nebo korporativně-totalitní soustředí na to podstatné, co je předmětem zájmu vládců a zdravotnických koncernů a korporací i dnes –
jak udržet při efektivní výkonnosti co největší počet lidí do relativně vysokého věku, jak je efektivně využít a jak se jich pak efektivně zbavit.
Branislav Michalka
Převzato z
https://christianitas.sk/,
článek z 21. 12. 2024 naleznete
zde.
