Bl. Ján Havlík se chtěl stát knězem. Ale jako třiadvacetiletý skončil v komunistických pracovních táborech. To bylo jeho misijní působiště...



Převzato z časopisu Milujte se! č. 71 – všechna dosud vydaná čísla časopisu najdete v online archivu na www.milujte.se. Sdílej s přáteli.

Mladý světec ze Slovenska,

který se osvědčil především v Čechách

Bylo mu dvacet tři let, když byl 29. října 1951 spolu s dalšími pěti spolubratry zatčen. Doposud se Janko snažil i přes nepřízeň vnějších okolností v tehdejším komunistickém Československu připravovat se na kněžství v misijní řeholní kongregaci vincentinů (lazaristů), do které patřil. Nyní nastal v jeho životě zlom – i když vlastně v tom nejpodstatnějším pokračoval dál…

Jednali s ním jako se zločincem…

Ján Havlík (narozený 12. 2. 1928 ve slovenských Dubovcích, necelých patnáct kilometrů od Hodonína) měl už za sebou první důležité kroky ke kněžství a k řeholnímu životu. Ale nástup totality v podobě proticírkevně zaměřené komunistické mašinérie mu opakovaně vše komplikoval. Nejen nucené propuštění z řeholní formace, ale nyní i znemožnění pokračovat v tajném studiu při práci. Před svým zatčením totiž dál studoval ve společenství spolubratří v ilegálním semináři.

Blahoslavený Ján Havlík na policejním snímku

Přestože byl zcela nevinný, byl považován za těžkého zločince – nepřítele lidově demokratického zřízení – jen proto, že se snažil přes všechny překážky stát knězem. A jako takový musí být přiměřeně potrestán a převychován! Kdybychom se ocitli v podobné situaci my, je otázkou, zda by nejeden z nás nezmalomyslněl, nezradil, anebo nepropadl nenávisti vůči těm, kdo mu nespravedlivě ubližovali. U Janka se tak nestalo.

Měl jasno

Jeho jedenáctiletá cesta po komunistických věznicích a pracovních táborech byla spojena s obrovskou nespravedlností, ponižováním, mučením, psychickým terorem a mnoha dalšími nepříjemnostmi. Důležité však bylo, že on sám si v tom hned od začátku udělal v srdci jasno – a toho se držel. Věděl, že je bohoslovec – že se připravuje na kněžství. Věděl, komu slouží: Ježíši Kristu. Bylo mu jasné, že i toto nelidské prostředí potřebuje mi-sionáře a že neexistuje žádné místo, kde by nemohl být s Bohem a posvěcovat se. A tak jak je to vincentinům vlastní, rozpoznal, že právě mezi spoluvězni je jeho misijní působiště, kam ho posílá Pán Ježíš. Nezatrpkl a ani se nikdy nesnížil k tomu, že by na někoho nadával anebo si stěžoval, a ani sám sebe nelitoval. Bral vše tak, jak to přicházelo. Čím víc utrpení prožíval, tím víc si byl paradoxně vědom, že je to důvod k vnitřní radosti, protože takto má co nabídnout a obětovat Bohu.

Rozpoznal, že právě mezi spoluvězni je jeho misijní působiště, kam ho posílá Pán.

Odsouzení

I když jeho utrpení začalo na Slovensku, kde si v Bratislavě prošel vazbou s tvrdými výslechy, nejvíc se osvědčil v kriminálech na území dnešního Česka. U soudu mu vyměřili čtrnáct roků odnětí svobody. Odvolal se, ale dřív než proběhl odvolací soud, byl už poslán do jáchymovských uranových dolů. To bylo i podle tehdejších platných komunistických norem protiprávní. Odvolací soud mu sice trest o čtyři roky zkrátil, ale později za misijní činnost mezi trestanci mu napařili ještě rok navíc.

V jáchymovských uranových dolech

Muklové měli jedno společné

Jáchymovské lágry byly vybudované podle vzoru sovětských gulagů a jednalo se o téměř dokonale uzavřený, ostře střežený systém zhruba patnácti věznic a koncentračních táborů. V každém lágru se tísnilo 1500 až 3000 vězňů – novodobých otroků s příznačnou přezdívkou mukl: muž určený k likvidaci. Podle toho se s mukly i zacházelo. Namísto jména číslo. Mukl měl cenu jen tehdy, pokud byl schopen podávat výkon. Lidský život zde neměl v očích dozorců žádnou hodnotu. Šlo o co nejrychlejší a nejlacinější získání drahocenného uranu pro Sovětský svaz. Jen ze Slovenska sem státní moc postupně eskortovala sto sedmdesát tisíc mužů. A ani z území Čech nebyl přísun nových muklů slabší. Mezi skutečnými zločinci a vrahy zde byli generálové, profesoři, osobnosti ze všech oborů, ale i obyčejní zemědělci, kteří předtím tvrdě pracovali na svých polích zděděných po rodičích a prarodičích (komunisté je nazývali „kulaci“ nebo „vesničtí boháči“), dělníci a spořádaní otcové rodin. A také mnoho kněží a řeholníků. Všichni měli jedno společné – znelíbili se komunistům…

Komunistický kriminál

Tábor Rovnost, kam se záhy dostal i Janko Havlík, se od ostatních lágrů, kterými prošel v dalších letech svého mnohaletého muklovského života, moc nelišil: nízké dřevěné baráky, strážní věže, koridory z ostnatého drátu, hlavně kulometů, ostřelovací pásma, reflektory. Velký „apelplac“ pro nástupy až tří tisíc mužů, v zimě mráz, chlad, stále hlad, bachaři, špiclové, udavači, otrocká dřina, šikanování, časté „filcunky“ (osobní prohlídky věcí). K tomu tresty, výslechy, samotky, pracovní úrazy, práce s radioaktivním materiálem bez jakýchkoli ochranných pomůcek… A navíc snaha o vyvolání stálého pocitu nejistoty a bezvýchodnosti. To vše měnilo poměrně brzy statné chlapy v nemocné, vykořeněné trosky s podlomeným zdravím.

Jako ryba ve vodě

Janko Havlík se těžké práce v hlubokém podzemí nebál. Normy plnil a často je překračoval i třeba na 170 procent. Pro svou milou, přátelskou povahu se stal mezi spoluvězni velmi oblíbeným. Tím se mu rozšiřovalo pole působnosti. Nenechal si ujít žádnou příležitost odpovědět na dotazy ohledně víry a být nablízku těm, kdo potřebovali duchovně povzbudit. Sám tajně organizoval i různé společné modlitby a pobožnosti.

V hloubce až tisíc metrů pod zemí zažíval něco z vytoužené svobody. Modlil se, opisoval knihy…

Jeho apoštolát neunikl pozornosti těch, kdo na něj donášeli. Důvodů k prodloužení trestu v jeho záznamech přibývalo… Zatím se v tomto směru jakoby nic nedělo. Vyčkávali, až toho bude na něj ještě víc, ale bylo jasné, že tato „hrozná protistátní činnost“, kterou zde ve vězení „páchal“, musí být opravdu přísně potrestána…

Kousek svobody pod zemí

V hloubce až tisíc metrů pod zemí zažíval něco z vytoužené svobody. Sem s mukly dozorci nesjížděli – ti se báli. Byly tam časté závaly, úrazy. A co kdyby se náhodou zde proti nim vězni vzbouřili – pod zemí by byli muklové v přesile.
Když Janko splnil při těžké práci normy za sebe a mnohdy i za někoho slabšího s podlomeným zdravím, zbyla mu chvilka, aby se v tmavé boční štole chvíli věnoval modlitbě: soukromé nebo společné, kterou často sám organizoval. Nebo dokonce ručně přepisoval teologické knihy přes několik kopíráků. Tyto opsané listy se pak mezi vězni tajně šířily jako velká vzácnost.
Občas když byl mezi odsouzenci přítomný kněz, bývala sloužena i tajná mše svatá a také se zpovídalo. Někdy v boční chodbě v podzemí, jindy v rohu ubytovacího baráku. Vždy to bylo spojeno s rizikem. Bylo potřeba odvést pozornost jak špiclů, kteří se mezi vězni vyskytovali, tak i dozorců. Za každý prohřešek – a účast na mši svaté nebo její sloužení nebylo v očích věznitelů žádným malým přečinem – následoval tvrdý trest. Ani Janko se mu nevyhnul.

Na člověku nezáleží – hlavní je výkon

V zimě se stávalo, že udření muklové v mokrých gumácích vyfárali v třeskutých mrazech z dolů a pak po dlouhém pochodu do lágru pod dozorem ozbrojených dozorců následoval ještě nekonečný nástup na apelplace – někdy i s víc než hodinovým sčítáním. Není divu, že i na Jankovi se to vše podepsalo. Do vězení přišel jako zdatný mladík se sportovní postavou – měl víc než 190 centimetrů. Následkem nelidského zacházení zhubl o několik desítek kilo, projevila se srdeční nemoc a hlásily se i další obtíže. I když vězeňský lékař zdravotní problémy správně diagnostikoval – nikdo z vedení lágru na to nebral ani nejmenší ohled. Janka měli za osvědčeného výkonného pracovníka a bylo jim zcela jedno, že ho takto úplně zničí. Však přijdou další. Hlavně když se podávaly výkony – o člověka zde vůbec nešlo.

Bylo jim zcela jedno, že jej takto úplně zničí. Však přijdou další. Hlavně když se podávaly výkony – o člověka zde vůbec nešlo.


Model jednoho z jáchymovských koncentráků v muzeu Královská mincovna

Srdíčko od Janka

Jankova o šestnáct let mladší sestra Mária dodnes uchovává jako nejvzácnější památku na Janka malý přívěsek: plíšek ve tvaru srdíčka zalitý v plexiskle. Bratr jí ho tajně předal při návštěvě, když ho mohla s maminkou kratičce, za velmi přísného dozoru, navštívit. Na jedné straně je vyrytý křížek a na druhé její monogram MH (více viz krátké svědectví na konci článku).

Komunisté měli strach

Janko psal z různých vězení, kde pobýval, celou řadu žádostí o propuštění. Po kázeňské a pracovní stránce mu nemohli nic vytknout, ale přesto vždy obdržel odpověď NE. V očích těch, kdo tehdy byli u moci, byl nepřevychovatelný a tedy pro ně velmi nebezpečný. Před léty mi to vysvětlil Mons. Bohuslav Brabec z Radostína, kněz, který sám také prošel komunistickým vězením. Řekl mi: „Víš, proč to všechno komunisté dělali? Oni se totiž báli!“ Ano, báli se těch, kdo stáli na straně pravdy a spravedlnosti, báli se, že přijdou o svou moc. A tak v této souvislosti chápeme, že se museli bát i Janka Havlíka, který byl nezlomný, věrný Kristu, vždy připravený se o pravdu víry podělit a pro Krista s tichou vnitřní radostí snést i jakoukoli oběť. Takoví lidé byli pro ně nepoužitelní a vlastně krajně nebezpeční.

Poslední tři roky

Když byl konečně po odpykání celého trestu v říjnu 1962 propuštěn na svobodu, měl již zdraví pobytem ve vězeních tak vážně podlomené, že nebyl schopen jakékoliv práce. Jako invalidovi mu byl přiznán důchod 407 korun – i ten mu pak ale snížili na 300 korun, protože odsouzením pozbyl i občanská práva na deset let a lhůta se začala počítat až po propuštění. Pro představu: průměrný plat byl tehdy asi 1350 korun, byl tedy závislý na pomoci rodičů.

„Láska ke Spasiteli ať je mojí hybnou pákou, životodárným pramenem.“
blahoslavený Ján Havlík

Zbývaly mu už jen poslední tři roky pozemského života. Ty prožil u svých rodičů. Často se musel podrobit léčení. Přesto se však radoval z pokojných chvil strávených mezi příbuznými. Věnoval se duchovním záležitostem, překládal různé texty a připravoval děti na první svaté přijímání. Zemřel ve věku 37 let na svátek svého křestního patrona sv. Jana Evangelisty 27. prosince 1965 cestou do kostela. Našli ho umírajícího na ulici ve Skalici, vyčerpaný se opíral o popelnici…

V roce 2013 byl zahájen proces jeho blahořečení. Za blahoslaveného vyhlásil Jána Havlíka papežský legát Marcello kardinál Semeraro při slavnostní bohoslužbě v Šaštíně 31. srpna 2024.

P. Marek Dunda

Prameny:
Sláviková, Helena. Hrdinské svedectvo mladosti. LÚČ: Bratislava, 2013.
Luscoň, Jozef. Janko Havlík celkem milý. A.M.I.M.S.: Vranov nad Dyjí, 2024.
Sláviková, Helena. Zomrel postojačky: nové skutočnosti zo života mučeníka za vieru Janka Havlíka, CM. Vydavateľstvo Michala Vaška: Prešov, 2010.

Svědectví

Srdíčko z Jáchymova mám taky!

Jozef Luscoň v životopise Janka Havlíka barvitě popisuje, jak Janko velmi riskantním způsobem propašoval a předal své malé sestře přívěsek: srdíčko zalité v plexiskle s jejím monogramem MH. Stalo se to při návštěvě, kterou povolili jeho mamince a sestře v Jáchymově. Pod stálým dohledem dozorců mohli spolu chvíli mluvit.
Když tuto knihu četla moje maminka, s dojetím mi přišla říci, že i ona má takové srdíčko od tatínka – mého dědečka. Také je z Jáchymova! Můj dědeček, který byl také v Jáchymově vězněn, odtud propašoval hned čtyři srdíčka – pro mou maminku, tehdy svou malou dcerku, s nápisem „Jiřince táta“, pro její dva bratry a pro svou manželku, mou babičku Jiřinu, s nápisem „Věrné milování“. Povedlo se mu je tajně poslat po jednom spolehlivém civilním zaměstnanci, který tehdy v dolech pracoval. Děda byl v té době zavřený jako politický vězeň v Jáchymově v lágru Rovnost – v tom stejném, ve kterém byl i Janko Havlík. Zřejmě zde některý z vězňů uměl takováto srdíčka vyrobit – nebo že by on sám? Maminka mi to srdíčko věnovala. A tak mám o důvod víc se těšit do nebe. A pokud se tam dostanu, pak se dozvím, zda se tam v Jáchymově můj děda s Jankem potkal, anebo zda dokonce ta srdíčka tajně nevyráběli společně…

P. Marek Dunda


Ta srdíčka tajně vyráběli společně?


Přívěsek ve tvaru srdíčka od autorova dědečka vězněného v Jáchymově

Přívěsek ve tvaru srdíčka od autorova dědečka vězněného v Jáchymově

Převzato z časopisu Milujte se! č. 71 – všechna dosud vydaná čísla časopisu najdete v online archivu na www.milujte.se. Sdílej s přáteli.

Licence použitých obrázků najdete v PDF časopisu na výše uvedeném odkazu.