Adorace se často přirovnává k opalování. Přestože sluneční paprsky nevidíme, lidská pokožka po delším pobytu na slunci ztmavne. Podobně je tomu i při adoraci. Když se vystavíme působení eucharistického Ježíše, neviditelné paprsky milosti promění naši duši.
Člověk, který se chce opálit, dovolí slunci působit a moc dobře ví, že nekoná on, ale slunce. Proto se musí nějakou dobu vystavovat slunečnímu záření. A tak první podmínkou vstupu do vyzařování Eucharistie je ticho.
Svatý Jan Maria Vianney v této souvislosti napsal:
„
Vzpomínám si na muže, který se vždy zastavil v kostele, když šel kolem. Ráno, když šel do práce, a večer, když se vracel domů, položil lopatu a motyku ke dveřím, a potom dlouho adoroval Nejsvětější svátost. […] Jednoho dne jsem se ho zeptal, co řekl Pánu Ježíši během těchto dlouhých setkání s Ním. A víš co mi odpověděl? ,,Otče, nic neříkám. Dívám se na Něho a On na mě.“
Pán Ježíš stále čeká na každého z nás – skutečný, byť skrytý v tichu Nejsvětější Svátosti. Čeká, aby nás přivinul ke svému Eucharistickému Srdci. Chce nám dát svou lásku a všechny milosti, které potřebujeme.
Když se k Němu obrátíme celým svým srdcem, On začne v našich životech dělat úžasné zázraky! To však vyžaduje „
málo nebo jen jednu věc“: víru!
Text a obrázek připravil: Mikuláš Maria Lipták – Rytíř Neposkvrněné
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/,
článek ze 16 1. 2025 naleznete
zde.
