„
Naposledy jsem byl/a u zpovědi před x týdny. Od té doby jsem se dopustil/a těchto hříchů:…“ Stručně jmenuješ hříchy. A na závěr řekneš: „
Na více hříchů se už nepamatuji, hříchy lituji a prosím o rozhřešení.“ Nebo: „
Všech svých hříchů lituji a slibuji, že se polepším.“
Pokud jsme se v mladším školním věku připravovali na první svaté přijímání a na první zpověď, pravděpodobně jsme absolvovali podobné školení. Katechetky nebo pan farář věnovaly velké úsilí tomu, abychom se naučili tyto formulky, ideálně nazpaměť. Je to praktické. Kněz nemusí ztrácet čas zjišťováním, jestli dítě stihlo spáchat všechny ty hříchy za uplynulý měsíc nebo za celý rok. Je také zřejmé, že se ke zpovědi řádně připravilo a své hříchy lituje.
Omyl! Vlastně jsou v tom současně až tři či čtyři háčky.
První omyl: údaj o poslední svátosti smíření. Je pravda, že je užitečné vědět, kolik času uplynulo od poslední zpovědi. Kněz povede zpovědní rozhovor jinak s člověkem, který ke svátosti smíření přistupuje relativně pravidelně a s přiměřenou frekvencí, a jinak s někým, kdo se k ní odhodlal například po dvaceti letech. Kajícníci to většinou nemají napsané na čele a ze samotného vyznání se to dá rozpoznat jen v případě, že kněz kajícníka osobně zná.
Jednou jsem zpovídal muže, který vyznal jen pár všedních hříchů - pokud to vůbec hříchy byly. Na otázku, kdy byl naposledy u zpovědi, mi suše odpověděl, že asi před svatbou (cca 30 let!), ale prý je to v pohodě, protože stejně žádné hříchy nemá… Spíš bych předpokládal, že po takové době měl už pořádně rezavé svědomí, ale to by bylo na jinou kapitolu.
Samotný údaj, kdy člověk naposledy přistoupil ke svátosti smíření, o něm moc neprozrazuje (pokud se pohybujeme v rozmezí několika týdnů či měsíců). Když nás kněz nezná, měli bychom ho na začátku informovat i o svém rodinném stavu, případně povolání. A na to neexistuje žádná předem připravená formulka.
Když například přijde ke zpovědi člověk ve středním věku a vyznává, že se naposledy zpovídal před dvěma měsíci a od té doby nebyl ani na jedné nedělní mši svaté, příčinou může být i to, že je lékař nebo řidič MHD, který měl službu. Případně jde o matku početné rodiny, ve které byly postupně všechny děti nemocné. Nebo nám snad kajícník zatajil, že je řeholníkem? To už by bylo něco docela jiného… Když se nad tím zamyslíme, podobných příkladů můžeme najít hodně. Časový údaj má sám o sobě jen malou nebo žádnou výpovědní hodnotu. Samozřejmě, uvést další důležité informace není povinné, ale je to dobrá investice do zpovědního rozhovoru, aby mohl být pro konkrétního člověka smysluplný.
Druhý omyl nastává ve chvíli, kdy člověk prohlásí, že se od poslední zpovědi dopustil takových a takových hříchů. To přece vůbec neznamená, že se dopustil pouze jmenovaných provinění. Ani to, že se na svátost smíření poctivě připravoval a uvažoval, co se mu od poslední zpovědi (ne)podařilo.
Spíš to prozrazuje, že se kdysi naučil zmiňovanou formulku. Její znění již předem naznačuje, že po ní bude následovat nějaký seznam. Ale
považovat zpověď jen za výpočet jednotlivých hříchů není nejideálnější. To je také důvod, proč velká část lidí vnímá svátost smíření jako „svátost sebeobviňování“.
To už bychom se rovnou mohli zpovídat takto: „
Tak, pane faráři, přestoupil jsem tato přikázání: první téměř denně, druhé občas, třetí jednou, páté trošku…“ Jmenování hříchů bude připomínat nákup v potravinách z dob, kdy ještě neexistovaly samoobsluhy: „
Pět housek, jedno máslo, dvacet dekagramů šunky a dvě piva.“ To bych však nepovažoval za osobní vyznání a už vůbec ne za setkání s odpouštějícím Otcem.
Třetí omyl se týká lítosti. Když ji člověk vysloví, ještě to neznamená, že svých hříchů opravdu lituje. Není to ani důkaz jeho schopnosti chápat, že
lítost nad vlastními hříchy je nezbytnou podmínkou jejich odpuštění. Tuto formulku, ba vlastně všechny ty naučené věty může kajícník používat, aniž by si uvědomoval, co vlastně říká.
V paměti mi utkvěla jedna příhoda. Byl jsem teprve jáhenem, když jsem slyšel (tehdy ještě mimo svátosti smíření) jednu takovou formulku: „
Slibuji, že se polepším.“ Byl jsem zvědavý, jestli takto zakončené vyznání hříchů obsahovalo i případné porušení tohoto slibu od předchozí zpovědi… Nebo to dotyčný říkal jen tak, a nemyslel to vážně? Jak by však mohl Bohu něco slibovat s tak velkou lehkovážností? A není obecně lidsky nedůstojné, když si nestojíme za slovem a řekneme něco, o čem vlastně víme, že to nemyslíme vážně? A ještě k tomu ve svátosti?
Čtvrtý omyl nebo háček se sice vyskytnout nemusí, ale může. S naučenými říkankami logicky přicházejí většinou lidé, kteří
zpověď prožívají spíše zvykově. Formální zpověď, to znamená na Vánoce a na Velikonoce? Aby měl člověk zase na chvíli pokoj? Jistě, je lepší přistoupit ke svátosti smíření z takové „zbožnosti“ (která s pravou zbožností nemá mnoho společného), než na zpověď nechodit vůbec.
Je to však skutečně to, k čemu nás Bůh zve? Má takový přístup ještě něco společného se vztahem ke Kristu? Zkusme si představit, že by otec rodiny přišel domů jen dvakrát ročně. Pozdravil by ženu a děti, řekl by jim, jak moc je má rád. Najedl by se, prohlédl by si poštu a účty a pak by na půl roku opět zmizel… Dalo by se to nazývat rodinou, manželstvím? Dá se to ještě nazývat křesťanstvím?
Bůh nás nezve k formálnímu vztahu s ním. On je živý Bůh, chce s námi žít v osobním vztahu a to je něco zcela jiného. Povolává nás k něčemu mnohem většímu, než je formálně platná zpověď. Bohu díky za to, že mu na nás tak moc záleží. On to s námi myslí vážně. Děkujme mu za to, že svou víru smíme prožívat naplno, na sto procent!
Formulky jsou užitečnými pomůckami pro děti. Prostřednictvím nich se učí, co je důležité. Jako když se naučí modlitbu Otče náš. Celý život pak mohou rozjímat nad tím, jak je hluboká, co všechno obsahuje a proč ji Ježíš naučil své učedníky. Je však smutné, že když někdo vyroste, modlí a zpovídá se stále dětským způsobem. Jeho víra zakrněla, nedospěla.
Nejsem si jist, jestli svým výkladem nedávám odpovědi na otázky, které si nikdo neklade… (To se nám farářům někdy stává.) Ale jak říká Jára Cimrman, ne vždy je důležité
vědět, kudy vede cesta; někdy potřebujeme vědět, kudy nevede! Možná by souhlasil, že
do této kategorie patří i všechny na pohled zbožné fráze, modlitby a říkanky, pokud je člověk vyslovuje jen formálně.
Tento úryvek pochází z knihy
Dobrá spoveď nad zlato, kterou si můžete zakoupit na Zachej.sk.
Převzato z
https://www.verim.sk/,
článek naleznete
zde.
NOVINKA z vydavatelství Zachej.sk s názvem
Dobrá zpověď nad zlato krok za krokem vysvětluje význam a důležitost svátosti smíření. Výklad je oživen autorovým nadhledem, sympatickým humorem a empatií, díky čemuž ji budeme moci vidět v nových souvislostech - z pohledu kněze i kajícníka.
Kniha nám pomůže překonat naše často zbytečné obavy ze zpovědi a směle vykročit vstříc nesmírnému Božímu daru odpuštění.
Monika z našeho vydavatelství o knize napsala:
„Už trošku odlehčený název knihy
Dobrá zpověď nad zlato od římskokatolického kněze může napovědět, že nepůjde o náročnou teologickou studii. Naopak, autor velmi jednoduchým a v některých částech i vtipným způsobem ozřejmuje a odpovídá na (nevyslovené) otázky mnoha lidí ohledně zpovědi. Tento sympatický kněz v knize
přibližuje pozitivní účinky svátosti smíření a zároveň z ní strhává masku strašáka, ze kterého mají mnozí obavy. Nabízí pohled na zpověď ze strany kněze i kajícníka, což knize dodává komplexnost a jedinečnost. Díky ní překonáte zbytečné obavy ze zpovědi a místo nepříjemné povinné jízdy ji začnete
vnímat a prožívat jako přijímání svátosti a setkání se s milujícím a odpouštějícím Bohem prostřednictvím kněze.“
facebook - Zachej.sk
