„
Není ryba jako ryba,“ říkal můj kamarád rybář. (Nevím, jak na tu moudrost přišel: nikdy jsem totiž neviděl, že by nějakou rybu ulovil). Jako Boží přátelé však musíme uznat, že to platí i o závažnosti našeho provinění. Není hřích jako hřích.
Proč je třeba je rozlišovat, je asi každému jasné – ve svátosti smíření je kajícník povinen vyznat všechny těžké hříchy. Ve stavu těžkého hříchu člověk nemůže přijímat Eucharistii. Ale
jak rozlišit těžký hřích od všedního? Na ryby stačí metr či váha, co však s hříchy?
Z určitého úhlu pohledu můžeme říci, že všechny hříchy jsou závažné. Ne pro jejich následky, ale ve své podstatě – všechny jsou totiž namířeny proti Bohu a ubližují našemu vztahu s ním. Jsou to skutky, kterými se podílíme na zlu prvotní vzpoury člověka, vzdalujeme se od Boží lásky a uzavíráme se před ní. Život však není černobílý. Mezi černou a bílou existuje nekonečné množství odstínů. Podobně je to i s hříchy. Některé se svou závažností přibližují ke skutečnému zlu vzpoury, zatímco jiné spíše hraničí s obyčejnou lidskou slabostí, se kterou má Ježíš Kristus velký soucit, jak píše autor Listu Židům (srov. 4, 15).
Mnozí se při posuzování svého hříchu řídí jen svým citem. Když jejich svědomí kouše slabě, bude to všední hřích, a pokud moc, půjde spíše o hřích těžký. Tento způsob rozlišování je rychlý a snadný – člověk si s tím nemusí lámat hlavu. Je však dobré vědět, že
řídit se jen svými pocity má i jistá úskalí. Vtipně o tom píše Marek Vácha: mezi studenty se často setkává s takovými, kteří „
příliš neřeší pravoúhlou objektivitu Desatera, za důležité považují to, že z něčeho neměli dobrý pocit“.
Zkusme rozvinout příběh o Jožkovi, který v obchodě ukradl čokoládu (viz kapitola Hryzie a hryzie…). Náš malý křesťan začíná přemýšlet o svém jednání: Tak, a teď mám hřích. Ukradl jsem čokoládu. Když se to někdo dozví, bude z toho pořádný výprask. A navíc je to hřích přímo proti Desateru. Nepokradeš! To je tedy opravdu malér…
Hřích najednou vnímá v celé jeho tragičnosti, až ho nakonec výčitky doženou ke zpovědi. Když se na to podíváme z nadhledu, je Jožkův čin skutečně těžkým hříchem? On sám ho tak vnímá a určitě bych mu doporučil vyznat ho při zpovědi. Tím své svědomí naučí, že krást je nesprávné. (A měl bys to zafixovat, zejména pokud by se chtěl v budoucnu věnovat politice nebo podnikání.) Z objektivního pohledu však o těžký hřích nejde.
Co je tedy těžký hřích,
který jistě patří do zpovědi?
Jak tedy rozlišíme závažnost hříchu? Vhodnou definici najdeme přímo v
Katechismu Katolické církve: „
Těžký (smrtelný) hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího řádu ve vážné věci“ (srov.
KKC 57
). Má-li tedy být nějaký skutek těžkým hříchem, musí splňovat všechny čtyři podmínky (aspekty).
Za prvé,
těžký hřích je vědomé přestoupení Božího řádu. Není to jako se skrytými policejními radary, které číhají, kdy řidiči překročí předepsanou rychlost. Případného „závodníka“ nasnímají a za pár dní ho ve schránce bude čekat doporučený dopis s fotografií a poštovní poukázkou… Problém samozřejmě není v radarech, ale v nedisciplinovanosti řidičů, případně v jejich nepozornosti vůči tachometru nebo ve sklonu k hazardování. Řidič však může přehlédnout značku o omezení rychlosti i neúmyslně, ale při těžkém hříchu si je člověk vědom toho, že se dopouští špatného jednání.
Za druhé,
nezbytným aspektem těžkého hříchu je dobrovolnost. Je-li nějaký skutek nedobrovolný či nutkavý, nemůže být těžkým hříchem. Birmovancům nebo katechumenům občas uvádím krutý, ale výstižný příklad.
Když skočím z dvoumetrové zídky, pod kterou se rozprostírá krásný pěstěný trávník, nemělo by se stát nic zlého (tedy v případě, že nejsem úplné nemehlo. Ale co když se tam v té chvíli nečekaně objeví nějaký domácí mazlíček? Nechci nikoho zatěžovat detaily, ale pravděpodobnost, že například kotě přežije dopad téměř stokilogramového člověka z výšky dvou metrů, je poměrně malá…
Ať by šlo o jakkoli nepěknou scénu, úraz nebo smrt koťátka by nebyly mou vinou ani hříchem, protože od chvíle odrazu bych už nedokázal ovlivnit gravitaci a zabránit jistým nežádoucím následkům…
Dramatičtější příklad můžeme vidět v legendárním westernu Tehdy na Západě. Jednoduše,
aby byl nějaký skutek těžkým hříchem, musí být z mé strany dobrovolný, a tedy chtěný.
Za třetí,
musí být splněna podmínka přestoupení Božího řádu, jinými slovy Božího zákona nebo přikázání. Myslím si však, že Boží řád (či zákonitost), který Bůh vložil do stvoření, je mnohem vhodnější a širší pojem (přinejmenším nám nepřipomíná karikaturu Boha, který nám stále něco přikazuje nebo zakazuje).
A konečně je zde
aspekt závažnosti. Uznávám, že zde vzniká prostor pro dost subjektivní a individuální posuzování, protože člověk si nemusí uvědomovat všechny rozměry a důsledky svého jednání. Setkáváme se se dvěma extrémními přístupy: na jedné straně je názor, že všechno je těžkým hříchem (včetně výslovných banalit), na druhé straně je zase postoj:
to je v pořádku, vždyť to tak dělají všichni, aplikován na skutečně závažné činy.
Oba extrémy jsou nesprávné; první vede ke skrupulantství (přecitlivělé svědomí a chorobné vrtání se ve svém nitru), zatímco druhý svědomí otupuje. Aby člověk dokázal správně posoudit závažnost svého jednání, musí být zralý, mít určité zkušenosti a zejména dobře formované svědomí, které mu jasně ukazuje závažnost a důsledky konkrétního skutku.
Tento úryvek pochází z knihy
Dobrá spoveď nad zlato, kterou si můžete zakoupit na Zachej.sk.
Převzato z
www.verim.sk/,
článek naleznete
zde.
NOVINKA z vydavatelství Zachej.sk s názvem
Dobrá zpověď nad zlato krok za krokem vysvětluje význam a důležitost svátosti smíření. Výklad je oživen autorovým nadhledem, sympatickým humorem a empatií, díky čemuž ji budeme moci vidět v nových souvislostech - z pohledu kněze i kajícníka.
Kniha nám pomůže překonat naše často zbytečné obavy ze zpovědi a směle vykročit vstříc nesmírnému Božímu daru odpuštění.
Monika z našeho vydavatelství o knize napsala:
„Už trošku odlehčený název knihy
Dobrá zpověď nad zlato od římskokatolického kněze může napovědět, že nepůjde o náročnou teologickou studii. Naopak, autor velmi jednoduchým a v některých částech i vtipným způsobem ozřejmuje a odpovídá na (nevyslovené) otázky mnoha lidí ohledně zpovědi. Tento sympatický kněz v knize
přibližuje pozitivní účinky svátosti smíření a zároveň z ní strhává masku strašáka, ze kterého mají mnozí obavy. Nabízí pohled na zpověď ze strany kněze i kajícníka, což knize dodává komplexnost a jedinečnost. Díky ní překonáte zbytečné obavy ze zpovědi a místo nepříjemné povinné jízdy ji začnete
vnímat a prožívat jako přijímání svátosti a setkání se s milujícím a odpouštějícím Bohem prostřednictvím kněze.“
facebook - Zachej.sk
