Obraz slunce se výborně hodí k Eucharistii, protože hostie je Ježíš, Boží Beránek a Slunce vycházející z výsosti. Toto srovnání podporuje i skutečnost, že již staletí má hostie tvar bílé, kulaté oplatky.
Víme velmi dobře, jak důležité je slunce pro přírodu. Stejně tak eucharistické Slunce hraje nepostradatelnou roli pro duchovní život člověka: rozjasňuje duši, osvěcuje svědomí, zahřívá srdce, umožňuje, aby člověk rostl směrem k Bohu.
Kniha proroka Malachiáše hovoří i o další velmi důležité úloze: „
Vám však, kteří se bojíte mého jména, vyjde slunce spravedlnosti, které má na křídlech uzdravení“ (3, 20). Takže paprsky „
Slunce spravedlnosti“ přinášejí s sebou především zdraví pro duši, tělo i srdce.
Ježíš to zřetelně řekl svaté Gertrudě: „
Tady, v Eucharistii, ve štědré dobrotě mého srdce, uzdravuji rány každého člověka: duchovně povzbuzuji hříšníka, duchovní chudobu obohacuji darem ctností a každého potěšuji v jeho utrpení.“
Svatý Jan Zlatoústý hluboce věřil v uzdravující sílu Eucharistie, o které říkal věřícím: „
Když přistupujete k Eucharistii, přijďte všichni se svými chorobami, protože zde můžete získat i tělesné uzdravení.“
Známe mnoho svědectví o zázračných uzdraveních v paprscích Eucharistie, takže další zázraky na nás už nedělají hlubší dojem.
Někdy to více překvapuje lidi, kteří jsou daleko od Církve, jakým byl např.
Voltaire, který v období francouzského osvícenství použil všechnu svou inteligenci k boji proti křesťanství. V dopise jisté dámě vyznává – ne bez emocí, ba přímo s dojetím –, že byl očitým svědkem zázraku, který se udál 31. května 1725 v pařížské Farnosti svaté Markéty.
Obyvatelka Paříže, Anna Lafosseová, trpěla dvacet let na krvotek. Kvůli vyčerpání už téměř nevstávala z lůžka. Na slavnost Kristova těla a krve se rozhodla prosit o uzdravení, ale když se procesí s Nejsvětější Svátostí blížilo k její ulici, zaplavily ji pochybnosti a strach.
Právě v tu chvíli k ní přišla přítelkyně, protestantka, která nevěřila ve skutečnou přítomnost Krista v hostii. Avšak při pohledu na utrpení a obavy nemocné ji začala povzbuzovat, aby vložila veškerou důvěru do zmrtvýchvstalého Krista, jehož moc v nebi není o nic menší než moc, se kterou uzdravoval během svého pozemského života.
Anna přijala toto povzbuzení jako znamení z nebe. Požádala, aby ji v křesle vynesli na ulici, kudy mělo projít procesí.
Když byla monstrance nejblíže, padla na kolena a začala křičet: „
Pane, chceš-li, můžeš mě uzdravit. Věřím, že v hostii jsi tentýž, který vešel do Jeruzaléma. Odpusť mi mé hříchy a budu zdravá!“
Lidé se ji snažili odsunout z cesty, protože si mysleli, že je psychicky narušená. Ale ona šla za monstrancí, nejdříve po kolenou a později zpříma. Síly jí přibývaly, přestože cestou ztratila hodně krve. Po procesí se konala pobožnost, během které byla zcela uzdravena.
Biskup po uznání, že šlo o nadpřirozený zázrak, nařídil, aby tento příběh sepsali a spis umístili v kostele.
Podle archivních spisů se mezi lety 1725 a 1789 událo přes sedmdesát zázračných uzdravení během procesí na slavnost Božího těla.
A co Voltaire? Co se stalo s jeho vírou?“ Mezi jeho ateistickými vyjádřeními zní trochu zázračně nebo alespoň překvapivě takové vyznání: „
Tato událost ve mně vyvolala jemný záchvěv zbožnosti – ve mně, který Bohu sloužím stejně ledabyle jako ďáblovi“.
Sestra Briege McKenna, irská řeholnice, která již více než pětadvacet let vykonává službu ohlašování a modlitby promluvy mezi kněžími na celém světě, napsala knihu, ve které uvádí konkrétní příklady uzdravující moci Eucharistie.
„
Jednou,“ píše řeholnice, „
jsem se po skončení liturgie modlila spolu s otcem Kevinem za uzdravení. Mezi přítomnými bylo dítě s rodiči, které mělo těžkou mozkovou chorobu. Při pozdvižení Nejsvětější svátosti dítě zvedlo hlavu a natáhlo ruce směrem k Eucharistii. Druhý den ho nemoc zcela opustila. Na téže pobožnosti byla dívka, která patřila k mormonům. Mluvila jsem o reálné přítomnosti zmrtvýchvstalého Pána v Eucharistii a všechny jsem horlivě povzbuzovala, aby se dívali na Něho, přítomného v hostii. Dívku přivedli ke mně, abych se s ní pomodlila. Měla ochrnuté ruce. Když pozvedli hostii, dívka vztáhla své zdeformované ruce a vnímala, že se s ní děje něco mimořádného. Skutečně, její ruce se úplně uzdravily.“
To ale neznamená, že se v nás nic neděje, když nevidíme podobná viditelná uzdravení. Paprsky slunce Eucharistie vždy přinášejí do duše světlo a teplo lásky, přestože rozum si to často neuvědomuje.
Odehrává se v nás přeměna, která není na první pohled zjevná, podobně jako ovoce nedozrává ve slunečních paprscích hned, ale postupně. Tak i naše zrání pro věčnost ve světle Eucharistie probíhá pomalu, ale zato důkladně.
Když si to uvědomíme, pochopíme, že
při adoraci potřebujeme především trpělivost a vytrvalost.
Belgický král Baudouin raději odstoupil, než by měl podepsat interrupční zákon. Trávil dlouhé hodiny před Nejsvětější Svátostí a takto popsal svou zkušenost modlitby:
„
Téměř vždy bylo pro mě náročné nehybně kontemplovat Boha v tichu suché víry. Přesto vím, že duši je třeba vystavit působení Slunce a nebát se, že takto ztrácíme čas v kapli, dokonce ani tehdy, když nic necítíme. Musíme dát Slunci čas, aby nás mohlo opálit. Vyžaduje to trochu trpělivosti.“
Během trpělivé adorace Boha přítomného v hostii nás proměňují paprsky, které očima nevidíme. Pán některým lidem dovoluje vnímat tuto duchovní skutečnost, aby nás svým svědectvím posílili v vytrvalé víře.
V tomto duchu
svatá Faustyna popisuje následující zážitek:
„
Ve stejný den, kdy jsem byla v kostele, a čekala na zpověď, spatřila jsem tytéž paprsky, jak vycházely z monstrance a rozbíhaly se po celém kostele. Trvalo to během celé pobožnosti. Po požehnání se rozešly na obě strany a potom nazpět do monstrance. Byly jasné a průzračné jako křišťál. Prosila jsem Ježíše, aby ráčil zapálit oheň své lásky ve všech lhostejných duších. Pod těmi paprsky se rozehřeje srdce, ačkoli by bylo studené jako kus ledu, ačkoli by bylo tvrdé jako skála, rozdrobí se na prach“ (Deníček 370).
Sestra Maria-Terese Dubouché, zakladatelka Institutu odprošující poklony, nadšeně volala: „
Existuje snad stvoření, které by se vystavilo působení tohoto Slunce, a nezakusilo by jeho zahřívající a oživující působení? Kterou duši, nacházející se pod dohledem eucharistického Ježíše, by mohla obejít jeho péče? Tajemstvím adorace v duchu a v pravdě, která spočívá v dobrovolné účasti na adoraci (pokloně), jakou jedná Ježíš před Otcem, je mlčky se nechat opálit a pohltit do propasti Ježíšovy lásky.“
Eucharistie září zvláštním světlem zvlášť v hodinách tmy, když hasnou všechna ostatní světla lidské naděje a síly.
V Deníčku sestry Faustiny najdeme zvláštní slova: „
Dnes jsem viděla, jak se vykonávala svatá tajemství bez liturgického roucha a po soukromých domech, pro chvilkovou bouři. Viděla jsem slunce, které vyšlo z Nejsvětější svátosti, a ostatní světla zhasla, tedy byla zatemněna, a všichni měli oči obrácené k tomu světlu. Ale význam toho v této chvíli nechápu“ (991).
Sestra Faustina nepochopila toto vidění, protože srozumitelným se stalo až během válečného šílenství, které již nezažila. Její proroctví se však splnilo. Konečně utichly zločinecké ideologie a vyšlo „Slunce spravedlnosti“.
Eucharistie nepřestává svítit na nebi mučedníků Církve. Mnohé dokumenty z počátečního období křesťanství svědčí o spojení, jaké existuje mezi slavením Eucharistie a mučednictvím za víru. To druhé vyplývá z prvního: oběť křesťana čerpá sílu z Kristovy oběti; věrnost v lásce až do krajnosti se živí z lásky toho, který nás první miloval ve své Eucharistii. Tak to bylo v počátcích křesťanství a stejně to bylo i včera i dnes. V Číně, Afghánistánu, na východě i na západě… Desítky katolíků v Nigérii byly oběťmi masakru během slavení Vánoc.
V paprscích eucharistického Slunce nacházejí sílu křesťané, kteří odolávají totalitnímu a falešnému ideálu „moderní Evropy“.
Žádná pastorační iniciativa neoživí Církev tak účinně a úspěšně jako Eucharistie. Po období „revolučních“ změn ve francouzské církvi se mnohé kostely vyprázdnily. Kam se poděli lidé hledající Boha? Tam, kde ho opravdu mohou najít, kde ho přijímají jako pokrm a světlo.
Kostel, který patří mnišskému společenství Jeruzalém a který se nachází v centru Paříže, poskytuje během eucharistické liturgie pohled, který vyráží dech: modlí se tam obrovské množství lidí! Toto je jedno z míst skutečné obrody křesťanství v Paříži, jedno z mnoha ve Francii a na Západě, jedno z přemnoha...
Tajemství přitažlivosti těchto duchovních oáz tkví v ustavičné adoraci, ve věrném a odvážném otevření srdce na „Světlo světa“, na Krista , který je věrný slovu, které dal: „
Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmách, ale bude mít světlo života“ (Jan 8, 12).
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 23. 2. 2018 naleznete
zde.
