Sjednotit svůj kříž s Kristovým utrpením a stát se potom na lůžku dokonce misionářem, je velkou milostí.
To je pravda. Avšak tuto milost a nepopsatelnou vnitřní útěchu, která z ní vychází, chce darovat Bůh všem trpícím. P. Hernán Jiménez
z Mexika, který je dnes jedním z rektorů mezinárodního studijního centra Kristových legionářů v Římě, vypráví o kříži svého přítele Laura.
V roce 1991 jsem začal působit
v severní Itálii. V blízkosti města
Novara jsem navštívil 27letého
muže Laura. Byla to moje první zkušenost
s člověkem nemocným AIDS. Lauro byl
v minulosti drogově závislý. Každý, kdo se
nachází v posledním stadiu nemoci, zakusí
monotónnost hodin, které pomalu plynou
pod jařmem nezvratné skutečnosti, že ho
už nečeká nic jiného než jistá smrt. Lauro
přistoupil ke svaté zpovědi a po mnoha letech opět přijal svaté přijímání. Začal jsem
ho častěji navštěvovat. Role kněze navštívit nemocného se postupně změnila v návštěvu dobrého přítele. V krátkém čase se
ze mne stal přítel, který byl zároveň i knězem. A tak se stal zázrak.
Jednoho dne jsem se znovu vydal na
návštěvu za Laurem. Najednou mě napadlo: „Přijdeš tam, zůstaneš necelou hodinu, zažertuješ si s ním a vyzpovídáš ho.
Ale potom ho v jeho utrpení opět necháš
samotného a ty se vrátíš do svého světa.
Tomu však musí být konec! Takhle to dále
nejde!“ V podstatě jsem však nevěděl, co
jiného bych pro něho mohl udělat.
Najednou jsem v autě zaslechl hlas,
který ke mně promluvil tak jasně a zřetelně, až jsem se musel otočit, abych viděl,
kdo tam je. „Zastav se u nejbližšího kostela a vyžádej si kříž,“ uslyšel jsem opět hlas.
Pochopil jsem, že vychází z mého nitra.
Zastavil jsem u prvního kostela, který byl po cestě. Naštěstí jsem faráře znal.
Vstoupil jsem dovnitř a poprosil ho: „Potřeboval bych kříž.“ – „Kříž?“ zeptal se
kněz překvapeně. „Ano, mám jej přinést
nemocnému.“ Šli jsme spolu do sakristie,
kde mi podal zaprášený kříž. Poděkoval
jsem mu a vrátil se k autu. Do cíle mi scházela už jen půlhodina. Vypnul jsem autorádio, abych se mohl soustředit na to, co
mám vykonat.
Když jsem dorazil na místo, nechtěl
jsem jít do domu s křížem. Řekl jsem si:
„Pane, když mi neukážeš, co ode mne
chceš, nechám tě tu.“ Když jsem vystupoval z auta, ještě jednou jsem se otočil a v té
chvíli jsem viděl, jak dopadá sluneční paprsek na tělo Pána Ježíše na kříži. Okamžitě se mi rozbřesklo! Věděl jsem, co si Pán
přeje. Vzal jsem kříž a vstoupil do domu.
Jako vždy jsem se svým přítelem hovořil
o Bohu a o světě. Nakonec jsem však řekl: „Lauro, přinesl jsem ti dárek, ale záleží jen na tobě, zda jej chceš.“ – „Ano, otče!“ – „Bude to však pro tebe náročné,“
varoval jsem ho a zeptal se dále: „Chceš
se stát misionářem?“ Z vyhublé tváře nechápavě na mě hleděly Laurovy velké oči.
Tehdy jsem mu ukázal kříž:
„Podívej se dobře na kříž! Ježíš je jediný na této zemi, kdo tě zná do hloubky
a rozumí ti. Ty jsi připoután k posteli, on
ke kříži. Tebe bolí tvoje rány. Jemu hřeby
způsobují nevyslovná muka. Tobě se zdá,
že hodiny v noci neplynou a k tobě se vkrádá pokušení zoufalství. A on volal ke svému Otci: »Proč jsi mě opustil?«“
Viděl jsem nemocného chlapce upřímně hledět na Ježíše na kříži. Jako kněz jsem
pochopil, že se zde stal zázrak milosti a pokračoval jsem:
„Podívej se, Lauro, na tento rozdíl: On
je nevinný a obětoval se za nás. Tys oproti tomu vinen. Sám sis zavinil, co se ti stalo. Ale on to vzal za tebe na sebe, aby dal
smysl tvému utrpení. Lauro, ty máš moc
– vlastníš nekonečný poklad, který jsi ještě
nevyzdvihl. Jsou to tvoje bolesti, samota,
často také strach. Nepromarni jej! Když
přijmeš své těžké utrpení a nesnesitelné
bolesti a řekneš: »Ježíši na kříži, ty mi rozumíš. Obětuji ti všechno. Spolu s tebou
chci zachránit svět,« už tě potom nikdo
nezastaví. Staneš se bohatým na milost,
silným skrze milost. Rozumíš?“
Mlčky přikývl a se slzami v očích napřáhl ruku ke kříži.
„Lauro, ještě jsem ale neskončil. Chceš
mi pomoci v misii? Měl bys vědět, že mě
pověřili, abych už za šest měsíců otevřel
seminář. K tomu potřebuji dům, povolení, peníze a mladé muže s kněžským povoláním. Kromě toho se denně potkávám
s těžkými případy. Už nevím, jak to mám
všechno zvládnout. Proto tě prosím: Pomoz mi jako misionář! Když se budeme
muset postarat o těžké případy, zavolám
ti. Budeš se pak modlit a obětovat za tyto
mladé lidi i za budoucí seminář. Opravdu
nevím, Lauro, jak mám dále pokračovat,
kdybych měl být sám. Společně to však
zvládneme. Chceš mi pomoct?“ – „Jsem
ochoten. Jsem ochoten,“ souhlasil Lauro, přikyvuje hlavou. Tehdy jsem mu položil kříž na hruď. Vzal ho jednou rukou
a zavřel oči. Mlčky jsem opustil pokoj,
ale ještě jednou jsem se krátce otočil za
Laurem. Byl zcela s Ježíšem a vůbec mě
už nevnímal.
Od toho dne jsme spolu telefonovali nejméně dvakrát do týdne. „Otče, jak
se daří?“ zeptal se. Když jsem mu svěřil
nějaké problémy, Lauro mi odvětil: „Nedělej si starosti, otče. Právě mám strašné bolesti. Všechny je obětuji za tebe.
Ale i ty se musíš modlit! Já se obětuji,
ty se modlíš! Jsme přece tým, ne?“ V takových okamžicích jsem jasně chápal,
že on je misionář, že Lauro je silný. Postupem času těžkých případů přibývalo.
Když jsem navštívil svého přítele, vyprávěl jsem mu o úspěších, těžkostech, sdělil jsem mu jména. Zachytával každý detail, aby jej mohl položit na oltář svého
utrpení. A během tří měsíců přišla schválení, prvá povolání, materiální podpora,
dům i obrácení. V průběhu slavení mše
svaté při otevření a vysvěcení semináře
jsem myslel na Laura; a právě tehdy si ho
Bůh vzal k sobě. Laurova misie se splnila. Byl pochován se svým „misijním křížem“ na hrudi. Nemohl jsem se, žel, zúčastnit pohřebních obřadů.
Když jsem však potom navštívil jeho matku, sdělila mi několik podrobností z Laurova života. V posledních měsících ji vždy znovu a znovu prosil, aby mu
držela kříž před očima. Matka mu četla
seznam těžkých případů a on se hodiny
před křížem modlil. Když už byl vysílený, vždy ještě dodal: „Ještě jedno, mami!“
A tak mu přečetla další jméno. Laurova
matka však neznala celý příběh jeho misie. Když jsem vzpomněl kostel, z kterého jsem vzal kříž, rozplakala se: „Odkud
přesně jste vzal ten kříž?“ – „Z farnosti
Pernate,“ odpověděl jsem jí. Zavzlykala a hluboce dojatá mi prozradila: „Tam
jsme bydleli, když Lauro přišel na svět,
a v tomto kostele byl před třiatřiceti lety pokřtěn.“
Pramen: Thomas u. Valentin
Gögele LC, Das ganz normale Wunder,
100 Glaubenszeugnisse
von katholischen Priestern
Z Víťazstvo Srdca 115/2017 přeložil -dd-
