Alessandro Serenelli si odpykával svůj zločin ve
věznici sicilského města Noto.
Soud jej odsoudil ke třiceti
rokům těžkého žaláře. Vrah
přijal svůj rozsudek apaticky
a ve vězení byl v prvních letech
naprosto uzavřený. S nikým
nemluvil, ani s vězeňským knězem.
Po několika letech měl Serenelli podivný sen. Viděl Mariettu
v překrásné zahradě, jak trhá
květiny. Tu ho dítě spatřilo,
přiběhlo k němu s úsměvem
a bez jakékoliv stopy strachu
mu podávalo bílé lilie a rudé
růže. Alessandro si ty květiny
vzal. Když se jich však dotkl,
proměnily se v bílé a rudé plameny.
Druhého dne přišel zase vězeňský kněz na návštěvu. Byl
zvyklý, že se na něho Alessandro ani nepodívá, že nepromluví
ani slovo. Nestačil se však divit,
když jej našel úplně změněného. Nemusel se dlouho ptát.
Alessandro mu sám vyprávěl
svůj sen.
„Můžete mi vysvětlit, co
jsem to ve snu viděl?“ ptal se
nakonec.
„Myslím, že význam toho
snu je docela jasný,“ odpověděl
kněz. „Malá mučednice vám
dává zásluhy své čistoty i své
lásky. To jsou ty lilie a růže.
Proměňuje je v plameny, které
očišťují vaše ruce od toho krvavého skutku. Můžete počítat
s tím, že za vás prosí světice.“
Ještě tentýž den vyznal vrah
ve svaté zpovědi svou vinu
a dostalo se mu Božího odpuštění. Pak napsal dopis biskupovi
mons. Blandinimu, který ho
v cele mnohokrát navštívil,
aniž by pohnul jeho zatvrzelým
srdcem:
„Oplakávám svůj špatný čin.
Tím více, protože jsem si vědom, že jsem vzal život nevinné dívce. Až do posledního
okamžiku chránila svou čest,
ano, raději chtěla obětovat svůj
život, než se podvolit mým
choutkám, které mne dohnaly
k tak hroznému a odpornému
skutku. Veřejně zavrhuji svůj
ohavný skutek a prosím o odpuštění Boha i rodinu, které
jsem svým zločinem způsobil
tak velký zármutek. Odvažuji
se doufat, že i já najdu milost,
jako ji našlo mnoho jiných na
tomto světě.“
Od onoho dne byl Serenelli
celý změněný. Odevzdaně nesl
svůj těžký trest, neboť ho přijímal jako pokání za svůj zločin.
Dva roky vězení mu pak byly
prominuty.
Po 28 letech se i pro něho
otevřela vězeňská brána. Bylo
to těžké pomyšlení – vrátit se
do světa lidí, kteří nedokážou
zapomenout a odpustit jako
Bůh. Zaklepal tedy u kapucínů
v Ascolo Piceno a tam ho přijali
za čeledína. Brzo potom se
stal členem třetího řádu sv.
Františka, tzv. kajícníků. Jeho
život byl pak životem modlitby
smíru, který strhával příkladem
i ostatní.
Jen jednou opustil klášterní
zdi, a to krátce před vánočními
svátky roku 1937. Serenelli
putoval do Corinalda a na Hod
Boží vstoupil do domu Gorettiových.
„Paní Assunto,“ ptal se jí,
když už předtím přiznal, kdo
je, „můžete mi odpustit?“ Žena
však stiskla bez zaváhání tu
ruku, která prolila krev její
dcery, a řekla:
„Marietta vám odpustila,
což bych já vám mohla neodpustit?“
O deset let později, 27. dubna 1947, zažila paní Asunta,
jak byla její dcera prohlášena
za blahoslavenou. Stovky a tisíce svíc hořících na oltářích
svatopetrské baziliky se slévaly v jediný příboj živého
ohně. Zář reflektorů padala na
hrob galilejského rybáře Petra.
Nespočetný zástup se tísnil
v rozsáhlých prostorách a oči
všech byly upřeny na viditelnou
hlavu církve, Pia XII., který
byl obklopen mnoha kardinály,
biskupy a preláty.
Neuvěřitelné ticho zavládlo
ve svatyni, když Svatý otec
pozvedl svůj hlas a prohlašoval
za blahoslavenou dvanáctiletou
dívku MARII GORETTI. Pak
propuklo jako tisícihlasá bouře
jásavé:
„Blahoslavená Marie Goretti, pros za nás!“
Zcela blízko vedle „konfese“
měla své místo chudá selka,
paní Assunta, Mariettina matka.
„Marietto, pros za mne!“
modlila se neustále během toho
burácivého jásotu. Nikdy dříve
předtím necítila jako dnes, že jí
Bůh skrze toto dítě bolesti zcela
zvlášť žehná.
Tři roky nato měla stará paní
to štěstí, kterého se dostalo
předtím jen matce sv. Aloise,
že totiž mohla být přítomna
25. června 1950 svatořečení
své dcery.
Assunta, chudá žena z bažinatého kraje, tolik zkoušená
utrpením, slyšela nyní jméno
svého dítěte, jak je v modlitbě
pronášejí rty Svatého otce, kardinálů a biskupů a s nimi stotisícový zástup, který naplnil
baziliku a přilehlé náměstí.
Sepjala své vetché ruce a přidala se k té burácivé a jásavé
prosbě:
„Svatá Marie Goretti, oroduj
za nás!“
