Já jsem to

Libanonský vědec Rajmund Nader mysticky prožil reálnou přítomnost Boha. Stalo se to z 9. na 10. listopadu 1994 v poustevně svatého Šarbela Machlúfa v Annayi.





Večer 17. dubna roku 2015 před svatyní sv. Šarbela v Annayi vyprávěl Rajmund Nader pro čtenáře polského časopisu Miłujcie się! o svém zvláštním zážitku lásky a přítomnosti Boha: Narodil jsem se v křesťanské rodině. Byl jsem vychováván v duchu hluboké víry a praktikování křesťanského náboženství. Od raného mládí jsem hledal odpovědi na nejzávažnější otázky. Chtěl jsem o Bohu vědět něco víc; jak stvořil vesmír, jaký je smysl a cíl lidského života, zda existuje posmrtný život. Ale nejvíc mě trápila otázka týkající se Eucharistie. Chtěl jsem vědět, jak může být Stvořitel celého světa skutečně přítomný v kousíčku bílého chleba ve svatém přijímání.
Jako dorůstající chlapec jsem se na to zeptal svého dědečka, který mi v několika prostých větách pověděl, že Bůh je láska, že sestoupil z nebe a stal se skutečným člověkem, ustanovil Eucharistii, aby lidé přijímali jeho lásku a navzájem se milovali. A dodal: „Jak dospěješ, budeš tomu víc rozumět.“ Nebyla to odpověď, která by mě plně uspokojila. Byl jsem jedním z nejlepších žáků ve škole. Začal jsem hodně číst a hledat odpovědi na svoje otázky a pochybnosti. V roce 1975 začala dlouhotrvající válka v Libanonu. Rok poté jsem jako čtrnáctiletý kluk vstoupil do křesťanské vojenské formace, která válčila s muslimskými vojsky. Během války jsem se denně setkával se smrtí; uvědomoval jsem si, že mohu být každou chvíli zabit a že můj pozemský život skončí. Dramatické válečné zážitky vedly k tomu, že jsem hodně myslel na posmrtný život.
Po ukončení střední školy jsem začal inženýrské studium na fakultě v Bejrútu; získal jsem stipendium na další studia v Londýně a specializoval jsem se v oboru nukleární fyziky. Studia mi přinesla poznání, jak obdivuhodný je celý vesmír, a to jak mikro-, tak i makrokosmos, že on je čitelným znamením ukazujícím na existenci Boha Stvořitele. Věřil jsem v existenci Boha, ale poněvadž mám přesné myšlení, chtěl jsem Ho poznávat také svým rozumem.
Po studiích jsem se vrátil do Bejrútu. Válka ještě neskončila, vstoupil jsem tedy do armády a už jako důstojník jsem se účastnil bojů za nezávislost Libanonu. Založil jsem důstojnickou školu, kde jsem přednášel a pro službu v armádě připravoval nové důstojnické kádry. Věnoval jsem se také jako odborník jaderné fyzice, ale nezanedbával jsem ani svůj duchovní život. Denně jsem četl Písmo svaté a rozjímal o jeho textech. Chtěl jsem Boha poznat prostřednictvím Písma svatého, ale zároveň i skrze vědecké zkoumání.
Od dětství jsem byl uchvácen Ježíšem, hrozně jsem Ho miloval, byl pro mne někým zcela výjimečným. Pročetl jsem hodně filosofických knih, seznámil jsem se s historií života nejskvělejších lidí a porozuměl jsem, že žádný z nich se nemůže rovnat Ježíši Kristu. On je jediný a neopakovatelný v historii celého lidstva. Osoba Ježíše Krista mě fascinovala, ale přijetí pravdy, že On je pravý Bůh, bylo pro mne velmi obtížné.
Písmo svaté jsem začal číst už v sedmi letech, tedy v době, kdy jsem přijal první svaté přijímání, a dodnes je čtu denně. Stále víc a pevněji jsem navazoval láskyplný vztah s Ježíšem, jenže v průběhu další doby jsem nerozuměl tajemství Eucharistie a smyslu utrpení a kříže. Hledal jsem odpověď na tyto těžké otázky. S tím cílem jsem začal přijíždět do poustevny svatého Šarbela. Ten svatý je velikým tajemstvím pro nás všechny, a obzvlášť pro svět vědy. Jeho tělo po smrti po 67 let každého dne uvolňovalo krev a plazmu. V té době z mrtvého těla svatého Šarbela vyprýštilo kolem 20 000 litrů tekutiny. To je skutečně veliké tajemství, neobjasnitelné z vědeckého úhlu pohledu. Velmi mnoho lidí v Libanonu i na celém světě zažilo nejrůznější zázračná uzdravení a obrácení díky přímluvě svatého Šarbela. Hledal jsem odpověď na otázku o posmrtném životě. Svatý Šarbel ji dával jakýmsi způsobem skrze znamení a zázraky, které působil Bůh na jeho přímluvu. I když zemřel v roce 1898, přesto velmi mnoho lidí potvrdilo a potvrzuje pravdu, že on žije a působí, a tedy že i naše smrt neznamená konec, ale počátek života.
Od roku 1985 jsem začal každého dne přijíždět do poustevny svatého Šarbela, modlit se tam a rozjímat nad texty evangelia. Přivážel jsem s sebou několik svící a Písmo svaté. Občas jsem také četl to, co bylo zapotřebí v mé vědecké práci – o nejnovějších objevech v oboru fyziky. Když už jsem měl ženu a tři děti, nejprve jsem splnil všechny své rodinné povinnosti a pozdě večer, když už děti spaly, jsem jel do poustevny svatého Šarbela.

Mystické setkání s Kristem
Od Boha jsem dostal neobyčejné znamení 10. listopadu 1994. Bylo to na den mých narozenin, po deseti letech každodenní modlitby v poustevně (nemohl jsem se tam dostat pouze v některé zimní dny, kdy napadlo hodně sněhu). Toho dne jsem, večer jako obvykle, kolem 22. hodiny přijel autem do Annayie a šel jsem pěšky k poustevně svatého Šarbela. Měl jsem ustálený rituál. Nejprve jsem se modlil vleže naznak s rozpřaženýma rukama a hleděl jsem na nebe plné hvězd. Trvalo to asi hodinu a půl. Uvědomoval jsem si tehdy velikost, všemohoucnost a nekonečnost Boha, Tvůrce celého světa. Potom jsem zapaloval svíce a četl jsem jednu kapitolu z evangelia; rozjímal jsem o přečtených slovech, modlil jsem se a vracel jsem se domů.
Toho dne bylo velmi chladno, a já jsem se, jako obvykle, modlil asi půl druhé hodiny vleže naznak. Poté jsem poklekl, zapálil jsem pět svící a začal jsem číst z evangelia podobenství o hřivnách (Mt 25,14–30). Po té četbě jsem rozvažoval, jaké mi Pán Bůh dal hřivny a jak je využívám pro dobro druhých lidí.
V jistou chvíli jsem pocítil, že začal vát velmi teplý vítr, který se stával stále teplejším a silnějším. Udělalo se tak teplo, že jsem se svlékl do košile. Všiml jsem si, že navzdory prudkému větru plameny svící nehasly, ale hořely stále jako v žárovkách. Ptal jsem se sám sebe: „Proč v zimě ve výšce 1350 metrů nad mořem vane silný teplý vítr a proč nezhasíná hořící svíčky?“ Ze začátku jsem si myslel, že mám halucinace, a abych se o tom přesvědčil, chtěl jsem se dotknout plamene svíce.
V tu chvíli jsem se ocitl v jiném rozměru skutečnosti, mé tělesné smysly přestaly fungovat. Necítil jsem, že je teplo, ani že je chladno, neslyšel jsem šum větru, vytí vlků ani zvuky zvířat z okolních lesů, neviděl jsem poustevnu, hory a to všechno, co mě obklopovalo. Viděl jsem jenom neuvěřitelné, všechno pronikající světlo, čisté, průzračné, úplně jiné než to, které vidíme svýma očima. Byl jsem ponořený ve světle neobyčejné moci, čistoty a síly, ve světle bez barvy, průzračném, ale zároveň lahodném, nedráždícím, nepůsobícím žádnou bolest. Pociťoval jsem osobní přítomnost Někoho, kdo mě bezmezně miluje. Nejdřív jsem si pomyslel, že je to asi sen. Přišla okamžitá odpověď, že to není sen. Nebylo to vyjádřeno slovy ani v nějakém jazyku – to nebyl hlas, ale velice jasné a zřetelné sdělení mysli.
Znovu se objevila pochybnost, že snad nejsem při smyslech, a znovu ke mně dorazila jasná a zřetelná odpověď: „Jsi víc při smyslech a vnímavý než kdykoli jindy ve svém životě.“ Začal jsem si klást otázky: „Kdo to ke mně mluví, kde jsem, co se se mnou děje?“ Nabyl jsem jistoty, že to je Ježíš Kristus. Tehdy Pán Ježíš pověděl: „Já jsem to.“
Ukázal se mi ne fyzicky, ale skrze prožití neuvěřitelné lásky, kterou není možné popsat a vyjádřit lidským jazykem, a zároveň skrze vnitřní pokoj, sílu, moc, štěstí a nepopsatelnou radost. Zatoužil jsem celým srdcem být navždy s Ježíšem, a prosil jsem Ho, aby už neodcházel, abych v tomto stavu mohl pořád zůstat. Odpověděl mi, že On je s námi stále, že nás nikdy neopouští. Tu se světlo ztratilo. Klečel jsem na stejném místě, viděl jsem poustevnu, kolem rostoucí stromy, hory. Začal jsem vnímat pronikavý chlad, svíce úplně dohořely. Podíval jsem se na hodinky – bylo 3.35 ráno. Podivil jsem se, že uplynulo pět hodin od mého příchodu do poustevny svatého Šarbela. Oblékl jsem si svetr, zimní bundu, sklidil jsem zbytky vyhořelých svíček, vzal jsem Písmo svaté a šel do auta. Když jsem se vracel, rozmýšlel jsem o všech těch neobyčejných zážitcích, které jsem před chvílí prožil. Byl jsem přeplněný radostí, pokojem a jistotou něžné přítomnosti milujícího Boha. Chtěl jsem křičet radostí a říkat všem lidem, že existuje jeden Bůh ve třech Osobách, že Ježíš Kristus je skutečný Bůh – Boží Syn, který se stal opravdovým člověkem, zemřel za nás a vstal z mrtvých, že nám odpouští všechny hříchy ve svátosti pokání a dává věčný život v Eucharistii.

Ruka svatého Šarbela
Když jsem se vracel do auta, pociťoval jsem na pravé paži teplo a lehký stisk. Nevěnoval jsem však tomu větší pozornost. Teprve v autě, když jsem si sundal svetr, jsem spatřil, že mám na paži otisknutou ruku s pěti prsty a že z toho otisku prosakuje krev a voda. Byla to rána jakoby po opaření. Dotkl jsem se jí prstem, ale necítil jsem žádnou bolest. Po návratu domů jsem tu ránu ukázal své ženě, abych se ujistil, že nemám halucinace. Žena se tehdy zeptala, čí prsty jsou otisknuty na mé paži. Už jsem si byl jistý, že to nejsou moje vidiny, ale objektivní skutečnost. Jsem přesvědčen, že to je ruka svatého Šarbela. Tímto způsobem mě svatý poustevník ujistil, že to moje prožívání Boží přítomnosti před jeho poustevnou je skutečné, že to není halucinace. Sdělil jsem ženě všechny podrobnosti o tom, co se mi přihodilo v modlitbě v poustevně svatého Šarbela. Tento zcela mystický zážitek se opakoval ještě čtyřicetkrát, stejně jako znamení otisknuté dlaně s krvácející ránou na mé paži se objevovalo a zůstávalo po dobu pěti až šesti dnů. Po třech dnech od prvního mystického zážitku přítomnosti Boha jsem se následně setkal s patriarchou, biskupem Bejrútu a s představeným řehole maronitů a vypověděl jsem jim všechno o tom neobyčejném zážitku. Musel jsem se podrobit důkladným lékařským vyšetřením, aby mohli zjistit, zda to prožívání nebylo způsobeno mou psychikou. Prošel jsem také zkouškou exorcismu, aby se ujistili, že nejsem manipulován žádnými zlými duchy.