Libanonský vědec Rajmund Nader mysticky prožil reálnou přítomnost Boha. Stalo se to z 9. na 10. listopadu 1994 v poustevně svatého Šarbela Machlúfa v Annayi.
Večer 17. dubna roku 2015 před svatyní sv. Šarbela v Annayi vyprávěl Rajmund
Nader pro čtenáře polského časopisu
Miłujcie się! o svém zvláštním zážitku lásky a přítomnosti Boha:
Narodil jsem se v křesťanské rodině.
Byl jsem vychováván v duchu hluboké víry a praktikování křesťanského náboženství. Od raného mládí jsem hledal odpovědi na nejzávažnější otázky. Chtěl jsem
o Bohu vědět něco víc; jak stvořil vesmír,
jaký je smysl a cíl lidského života, zda existuje posmrtný život. Ale nejvíc mě trápila
otázka týkající se Eucharistie. Chtěl jsem
vědět, jak může být Stvořitel celého světa skutečně přítomný v kousíčku bílého
chleba ve svatém přijímání.
Jako dorůstající chlapec jsem se na
to zeptal svého dědečka, který mi v několika prostých větách pověděl, že Bůh
je láska, že sestoupil z nebe a stal se skutečným člověkem, ustanovil Eucharistii,
aby lidé přijímali jeho lásku a navzájem
se milovali. A dodal: „Jak dospěješ, budeš tomu víc rozumět.“
Nebyla to odpověď, která by mě plně uspokojila. Byl jsem jedním z nejlepších žáků ve škole. Začal jsem hodně číst
a hledat odpovědi na svoje otázky a pochybnosti.
V roce 1975 začala dlouhotrvající válka v Libanonu. Rok poté jsem jako čtrnáctiletý kluk vstoupil do křesťanské vojenské formace, která válčila s muslimskými
vojsky. Během války jsem se denně setkával se smrtí; uvědomoval jsem si, že mohu
být každou chvíli zabit a že můj pozemský život skončí. Dramatické válečné zážitky vedly k tomu, že jsem hodně myslel na posmrtný život.
Po ukončení střední školy jsem začal
inženýrské studium na fakultě v Bejrútu;
získal jsem stipendium na další studia
v Londýně a specializoval jsem se v oboru nukleární fyziky. Studia mi přinesla poznání, jak obdivuhodný je celý vesmír, a to jak mikro-, tak i makrokosmos,
že on je čitelným znamením ukazujícím
na existenci Boha Stvořitele. Věřil jsem
v existenci Boha, ale poněvadž mám přesné myšlení, chtěl jsem Ho poznávat také
svým rozumem.
Po studiích jsem se vrátil do Bejrútu.
Válka ještě neskončila, vstoupil jsem tedy do armády a už jako důstojník jsem se
účastnil bojů za nezávislost Libanonu. Založil jsem důstojnickou školu, kde jsem
přednášel a pro službu v armádě připravoval nové důstojnické kádry. Věnoval jsem
se také jako odborník jaderné fyzice, ale
nezanedbával jsem ani svůj duchovní život. Denně jsem četl Písmo svaté a rozjímal o jeho textech. Chtěl jsem Boha poznat prostřednictvím Písma svatého, ale
zároveň i skrze vědecké zkoumání.
Od dětství jsem byl uchvácen Ježíšem,
hrozně jsem Ho miloval, byl pro mne někým zcela výjimečným. Pročetl jsem hodně filosofických knih, seznámil jsem se
s historií života nejskvělejších lidí a porozuměl jsem, že žádný z nich se nemůže rovnat Ježíši Kristu. On je jediný a neopakovatelný v historii celého lidstva.
Osoba Ježíše Krista mě fascinovala, ale
přijetí pravdy, že On je pravý Bůh, bylo
pro mne velmi obtížné.
Písmo svaté jsem začal číst už v sedmi
letech, tedy v době, kdy jsem přijal první svaté přijímání, a dodnes je čtu denně.
Stále víc a pevněji jsem navazoval láskyplný vztah s Ježíšem, jenže v průběhu
další doby jsem nerozuměl tajemství Eucharistie a smyslu utrpení a kříže. Hledal
jsem odpověď na tyto těžké otázky. S tím
cílem jsem začal přijíždět do poustevny
svatého Šarbela. Ten svatý je velikým tajemstvím pro nás všechny, a obzvlášť pro
svět vědy. Jeho tělo po smrti po 67 let každého dne uvolňovalo krev a plazmu. V té
době z mrtvého těla svatého Šarbela vyprýštilo kolem 20 000 litrů tekutiny. To
je skutečně veliké tajemství, neobjasnitelné z vědeckého úhlu pohledu.
Velmi mnoho lidí v Libanonu i na celém světě zažilo nejrůznější zázračná
uzdravení a obrácení díky přímluvě svatého Šarbela. Hledal jsem odpověď na
otázku o posmrtném životě. Svatý Šarbel ji dával jakýmsi způsobem skrze znamení a zázraky, které působil Bůh na jeho přímluvu. I když zemřel v roce 1898,
přesto velmi mnoho lidí potvrdilo a potvrzuje pravdu, že on žije a působí, a tedy že i naše smrt neznamená konec, ale
počátek života.
Od roku 1985 jsem začal každého dne
přijíždět do poustevny svatého Šarbela,
modlit se tam a rozjímat nad texty evangelia. Přivážel jsem s sebou několik svící
a Písmo svaté. Občas jsem také četl to,
co bylo zapotřebí v mé vědecké práci –
o nejnovějších objevech v oboru fyziky.
Když už jsem měl ženu a tři děti, nejprve jsem splnil všechny své rodinné povinnosti a pozdě večer, když už děti spaly, jsem jel do poustevny svatého Šarbela.
Mystické setkání s Kristem
Od Boha jsem dostal neobyčejné znamení 10. listopadu 1994. Bylo to na den
mých narozenin, po deseti letech každodenní modlitby v poustevně (nemohl
jsem se tam dostat pouze v některé zimní dny, kdy napadlo hodně sněhu). Toho dne jsem, večer jako obvykle, kolem
22. hodiny přijel autem do Annayie a šel
jsem pěšky k poustevně svatého Šarbela.
Měl jsem ustálený rituál. Nejprve jsem se
modlil vleže naznak s rozpřaženýma rukama a hleděl jsem na nebe plné hvězd.
Trvalo to asi hodinu a půl. Uvědomoval jsem si tehdy velikost, všemohoucnost a nekonečnost Boha, Tvůrce celého
světa. Potom jsem zapaloval svíce a četl
jsem jednu kapitolu z evangelia; rozjímal
jsem o přečtených slovech, modlil jsem
se a vracel jsem se domů.
Toho dne bylo velmi chladno, a já
jsem se, jako obvykle, modlil asi půl druhé hodiny vleže naznak. Poté jsem poklekl, zapálil jsem pět svící a začal jsem
číst z evangelia podobenství o hřivnách
(Mt 25,14–30). Po té četbě jsem rozvažoval, jaké mi Pán Bůh dal hřivny a jak je
využívám pro dobro druhých lidí.
V jistou chvíli jsem pocítil, že začal
vát velmi teplý vítr, který se stával stále
teplejším a silnějším. Udělalo se tak teplo, že jsem se svlékl do košile. Všiml jsem
si, že navzdory prudkému větru plameny
svící nehasly, ale hořely stále jako v žárovkách. Ptal jsem se sám sebe: „Proč v zimě
ve výšce 1350 metrů nad mořem vane silný teplý vítr a proč nezhasíná hořící svíčky?“ Ze začátku jsem si myslel, že mám
halucinace, a abych se o tom přesvědčil,
chtěl jsem se dotknout plamene svíce.
V tu chvíli jsem se ocitl v jiném rozměru
skutečnosti, mé tělesné smysly přestaly
fungovat. Necítil jsem, že je teplo, ani že
je chladno, neslyšel jsem šum větru, vytí vlků ani zvuky zvířat z okolních lesů,
neviděl jsem poustevnu, hory a to všechno, co mě obklopovalo. Viděl jsem jenom
neuvěřitelné, všechno pronikající světlo,
čisté, průzračné, úplně jiné než to, které vidíme svýma očima. Byl jsem ponořený ve světle neobyčejné moci, čistoty
a síly, ve světle bez barvy, průzračném,
ale zároveň lahodném, nedráždícím, nepůsobícím žádnou bolest. Pociťoval jsem
osobní přítomnost Někoho, kdo mě bezmezně miluje. Nejdřív jsem si pomyslel,
že je to asi sen. Přišla okamžitá odpověď,
že to není sen. Nebylo to vyjádřeno slovy ani v nějakém jazyku – to nebyl hlas,
ale velice jasné a zřetelné sdělení mysli.
Znovu se objevila pochybnost, že snad
nejsem při smyslech, a znovu ke mně dorazila jasná a zřetelná odpověď: „Jsi víc
při smyslech a vnímavý než kdykoli jindy ve svém životě.“
Začal jsem si klást otázky: „Kdo to ke
mně mluví, kde jsem, co se se mnou děje?“ Nabyl jsem jistoty, že to je Ježíš Kristus. Tehdy Pán Ježíš pověděl: „Já jsem to.“
Ukázal se mi ne fyzicky, ale skrze prožití neuvěřitelné lásky, kterou není možné
popsat a vyjádřit lidským jazykem, a zároveň skrze vnitřní pokoj, sílu, moc, štěstí
a nepopsatelnou radost. Zatoužil jsem celým srdcem být navždy s Ježíšem, a prosil
jsem Ho, aby už neodcházel, abych v tomto stavu mohl pořád zůstat. Odpověděl
mi, že On je s námi stále, že nás nikdy neopouští. Tu se světlo ztratilo. Klečel jsem
na stejném místě, viděl jsem poustevnu,
kolem rostoucí stromy, hory. Začal jsem
vnímat pronikavý chlad, svíce úplně dohořely. Podíval jsem se na hodinky – bylo 3.35 ráno. Podivil jsem se, že uplynulo
pět hodin od mého příchodu do poustevny svatého Šarbela. Oblékl jsem si svetr,
zimní bundu, sklidil jsem zbytky vyhořelých svíček, vzal jsem Písmo svaté a šel
do auta. Když jsem se vracel, rozmýšlel
jsem o všech těch neobyčejných zážitcích,
které jsem před chvílí prožil. Byl jsem přeplněný radostí, pokojem a jistotou něžné
přítomnosti milujícího Boha. Chtěl jsem
křičet radostí a říkat všem lidem, že existuje jeden Bůh ve třech Osobách, že Ježíš
Kristus je skutečný Bůh – Boží Syn, který se stal opravdovým člověkem, zemřel
za nás a vstal z mrtvých, že nám odpouští všechny hříchy ve svátosti pokání a dává věčný život v Eucharistii.
Ruka svatého Šarbela
Když jsem se vracel do auta, pociťoval
jsem na pravé paži teplo a lehký stisk. Nevěnoval jsem však tomu větší pozornost.
Teprve v autě, když jsem si sundal svetr,
jsem spatřil, že mám na paži otisknutou
ruku s pěti prsty a že z toho otisku prosakuje krev a voda. Byla to rána jakoby po
opaření. Dotkl jsem se jí prstem, ale necítil jsem žádnou bolest. Po návratu domů jsem tu ránu ukázal své ženě, abych
se ujistil, že nemám halucinace. Žena se
tehdy zeptala, čí prsty jsou otisknuty na
mé paži. Už jsem si byl jistý, že to nejsou moje vidiny, ale objektivní skutečnost. Jsem přesvědčen, že to je ruka svatého Šarbela. Tímto způsobem mě svatý
poustevník ujistil, že to moje prožívání
Boží přítomnosti před jeho poustevnou
je skutečné, že to není halucinace. Sdělil jsem ženě všechny podrobnosti o tom,
co se mi přihodilo v modlitbě v poustevně
svatého Šarbela. Tento zcela mystický zážitek se opakoval ještě čtyřicetkrát, stejně
jako znamení otisknuté dlaně s krvácející
ránou na mé paži se objevovalo a zůstávalo po dobu pěti až šesti dnů.
Po třech dnech od prvního mystického zážitku přítomnosti Boha jsem se následně setkal s patriarchou, biskupem Bejrútu a s představeným řehole maronitů
a vypověděl jsem jim všechno o tom neobyčejném zážitku. Musel jsem se podrobit důkladným lékařským vyšetřením, aby
mohli zjistit, zda to prožívání nebylo způsobeno mou psychikou. Prošel jsem také
zkouškou exorcismu, aby se ujistili, že nejsem manipulován žádnými zlými duchy.