Naše náboženství je bohaté
na obrazy a znamení, na obřady a zvyky, které doprovázejí církevní rok, ba dokonce celý život,
aby se zvěstovalo Boží spásné jednání
k nám lidem.
K takovým zvyklostem patří v našich krajích také adventní věnec:
Čtyři svíčky postavené do věnce z jedlového chvojí představují čtyři týdny před
vánočními svátky.
Tento obraz je nám znám, jelikož jsme
ochotni spojovat adventní věnec s tradicí, která pochází od nepaměti v dějinách
zbožnosti. Ve skutečnosti se ale jedná
o docela mladý zvyk, který ani nevznikl
v katolickém prostředí, ale byl vymyšlen
známým luterským pedagogem a byl zaveden z výchovných důvodů.
Johann Hinrich Wichern (1808–1881),
zakladatel Vnitřní misie v evangelické církvi, vytvořil v roce 1839 z vozového kola
a 19 svíček první adventní věnec. Chtěl
tímto znamením odpovědět jednoduchým
a dětem přiměřeným způsobem na toužebnou otázku, kdy konečně budou Vánoce: Den za dnem se zapalovaly další
svíce a tím se neklamně znázorňovalo
přibližování Kristova narození. (Protože tenkrát připadal Štědrý večer na pondělí po 4. adventní neděli, měl advent jenom 19 dnů.)
Wichernův vynález nastoupil brzy na
úžasný vítězný pochod, který daleko překročil hranice německého protestantismu,
ba dokonce podporován komercionalizací vánočního svátku, i hranice křesťanské
víry. A tak je dnes skoro nemožné v adventní době při
prohlídkách menších i větších měst se nesetkat s početnými adventními věnci v nejrůznějším provedení. Z toho bychom se
mohli těšit, protože i když si odmyslíme
milou atmosféru, která z něho vychází, je
symbolická řeč adventního věnce bohatší a důmyslnější, než se dalo očekávat od
původně pedagogicky inspirovaného vynálezu. Podívejme se na ni blíže!
Je to nejprve kruhové uspořádání věnce, jak známo, prastaré znamení pro nekonečno a dokonalost. Ukazuje nám na onu
plnost času, která začala příchodem Ježíše Krista podle slov svatého apoštola Pavla: „Když nadešla plnost času, poslal Bůh
svého Syna…“ (Gal 4,4) Tomu odpovídá
symbolická čtveřice týdenních svíček, která se brzo prosadila namísto denních svící. Čtyřka je od čtyř živlů, čtyř světových
stran, čtyř životních etap, čtyř evangelistů, čtyř hlavních ctností a jiných čtyřek
dobře známá. Můžeme ji právem označit jako číslo pozemské dokonalosti nebo úplnosti. (Naproti tomu je trojka číslem nebeské úplnosti – vzpomeňme si na
tři božské Osoby, tři božské ctnosti a další.) Když hoří všechny čtyři svíce, uzavírá se kruh a je dokonáno, plnost času byla dosažena: Bohočlověk Ježíš Kristus se
objevil na zemi, aby nám přinesl vykoupení a věčný život.
Silně liturgicky zaměření katolíci volí
ostatně pro svůj adventní věnec rádi tři fialové a jednu růžovou svíčku. To působí
sice méně útulně než tmavě červené nebo medově žluté svíce, ale dosahuje se tak
sjednocení s liturgickými oděvy, které mají o první, druhé a čtvrté adventní neděli
kajícnou fialovou barvu, o třetí adventní
neděli „Gaudete“ („Radujte se!“) mají ale
růžovou barvu vřelé předcházející radosti.
Jedlové větvičky nám už připomínají vánoční stromek, na kterém můžeme
vidět nevadnoucí, zářící plody spásy přinášející strom života Ježíše Krista. Jako
čerstvá olivová ratolest v zobáku holubice zvěstovala obyvatelům archy Noemovy:
„Tak Noe poznal, že vod z povrchu země
ubylo“ (Gn 8,11), stejně tak ukazují zelené jedlové větve na to, že se brzy zase otevře v Božím Synu dosud nepřístupný ráj. K tomu se hodí
také jablka, která v některých
krajích vsunují mezi svíčky adventního věnce: Ježíš přichází
na svět, aby odstranil následky zakázaného plodu z ráje a přinesl nám plody pravého věčného života.
Jaké poselství by pro nás mohlo být
krásnější, než to, které nám říká: „Pán je
blízko“? Také letos nám je přináší adventní
věnec přátelským oslovujícím způsobem,
jenom když se správně díváme. A pomáhá nám tak připravovat Pánu cesty se svatou radostí.
Ze Schweizerisches Katholisches
Sonntagsblatt 24/2014
přeložil -mp-
