Zvěstování. Nejsvětější
Panna. Jaké je to téma! Fra Angelico sedí zamyšlen před svým obrazem.
Tuto událost již na plátně probudil k životu. Kvetoucí lilie, šat
s dlouhými záhyby, závoj, v blízkosti odpočívajícího vřetena leží
kniha, bílý anděl sestupuje z růžových oblaků, aby vyslovil Ave
vznešeného poselství. Nechybělo už nic kromě jednoho obličeje, tváře svaté Panny, nevýslovného portrétu.
Angelico seděl před svým obrazem a trápil se.
Tato tvář se musí usmívat
a současně být vážná, přemýšlet o jesličkách i tušit Golgotu,
zrcadlit kříž i kolébku, ale ať si
lámu hlavu jak chci, ať trápím
svůj štětec, tři dny začínám a zase mažu, začínám znovu a stále
nejsem spokojen. Mám vést svůj
ustaraný štětec jako náhodou?
Angelico seděl před svým obrazem a modlil se.
Nic nepřichází, jeho duši zaplavuje ideál: toto čelo, jehož jas
se spojuje s milostí, je tak čisté,
tak něžné, tak vznešené. Moje
víra je vidí, moje srdce je vidí
a rozumí mu, ale moje ruka mě
zrazuje, falšuje moji duši. Nevytvářím nic krásného, nic dobrého, nic dokonalého.
Angelico seděl před svým obrazem a byl skleslý.
Jsem vůbec malíř? Maluji, jako když dítě slabikuje. A pokorný malíř utíká do kaple. Zde sám
v tichu si jde trochu postěžovat
Ježíši, svému příteli, svému zachránci, svému bratru. – „Ty, ty
všemohoucí Synu po jejím boku, daruj mi ducha nebo alespoň
podobu. Před její tváří blednou
v nebi andělé, a já, já omezený
ubohý smrtelný hříšník bych
chtěl leskem pomíjejících barev
slepit její panenský úsměv a její
mateřskou krásu!“
Angelico se vrací ke své požehnané práci, ale jeho malba,
jeho božské mistrovské dílo je
dokončeno. Tvář pokorná a něžná, usmívající se i vážná odzrcadlovala obojí, jesličky i Golgotu:
dokončená rukou neviditelného
umělce se obdivuhodně spojuje
s pohyblivými záhyby závoje, tak
jak o tom Angelico snil. A anděl
v koutě obrazu se směje, jako by
chtěl říct: „To jsem byl já, příteli, to je moje tajemství.“
Angelico seděl před svým obrazem a plakal.
Překlad -lš-
