Katecheze Benedikta XVI. při generální audienci 21. října 2009.
Dnes bych chtěl promluvit o svatém Bernardu z Clairvaux,
nazývaném „poslední z Otců
Církve“, protože ve XII. století
se ještě jednou obnovila a zpřítomnila velká teologie Otců.
Neznáme podrobnosti z let jeho dětství; víme nicméně, že
se narodil roku 1090 ve Fontaines ve Francii v početné a poměrně zámožné rodině. Již jako mladíček vynikal ve studiu
tzv. svobodných umění, zvláště gramatiky, rétoriky a dialektiky, a to ve škole kanovníků
u chrámu Saint Vorles, maturoval v Chatillo-sur-Seine a nakonec se rozhodl nastoupit řeholní
život… Vstoupil jako dvacetiletý do Cîteaux, nové mnišské
fundace, která byla ve srovnání
se staršími a ctihodnými kláštery té doby agilnější a přísnější
v praktikování evangelijních rad.
O několik let později v roce 1115
ho poslal svatý Štěpán Harding,
třetí opat v Cîteaux, aby založil
klášter v Clairvaux. Tak mohl
mladý, sotva 25letý opat upřesnit vlastní koncepci mnišského
života a usilovat o její praktické uplatnění. Pokud šlo o kázeň starších klášterů, Bernard
zdůrazňoval rozhodně nezbytnost střízlivého a umírněného
života jak v jídle, tak v odívání
a v mnišských budovách, doporučoval zdrženlivost a péči
o chudé. Mezitím se komunita v Clairvaux stále rozrůstala
a znásobila své fundace.
Poslední z velkých Otců
V těch letech, tedy před rokem 1130, udržoval Bernard širokou korespondenci s mnoha
osobami, jak významnými, tak
i ze skromných sociálních poměrů. K mnoha dopisům z tohoto
období je třeba připojit také četné homilie, stejně jako sentence
a traktáty. Rovněž do této doby
spadá velké přátelství Bernarda
s Vilémem, opatem ze Saint-Thie r-
ry, a s Vilémem z Champeaux,
kteří patří k nejvýznamnějším
postavám XII. století. Od roku
1130 se začal zabývat některými obtížnými otázkami týkajícími se Svatého stolce a Církve. Z toho důvodu musel stále
častěji opouštět klášter a někdy
cestovat i mimo Francii. Založil
několik ženských klášterů a byl
protagonistou živé korespondence s Petrem Ctihodným, opatem
v Cluny, o kterém jsem mluvil
minulou středu. Své polemické spisy především zaměřoval
proti Abelardovi, velkému mysliteli, který začal pěstovat teologii novým způsobem, zavedl
především dialekticko-filozofickou metodu při výstavbě teologického myšlení. Druhou frontou, na které Bernard bojoval,
byla hereze katarů, kteří pohrdali hmotou a lidským tělem a následně i Stvořitelem. On naopak
cítil povinnost ujmout se obrany Židů a odsuzoval stále více
se šířící projevy antisemitismu.
Pro tento aspekt jeho apoštolského působení mu poslal o několik desetiletí později Ephraim,
rabín v Bonnu, nadšenou pochvalu. Ve stejné době napsal
svatý opat svá nejvýznamnější
díla, jako slavnou homilii o Písni písní. V posledních letech života – smrt ho překvapila v roce 1153 – musel Bernard omezit
své cesty, aniž by je ovšem zcela vyloučil. Využil toho k definitivní revizi souborů dopisů,
homilií a traktátů. Za zmínku
stojí zcela zvláštní kniha, kterou dokončil právě v tomto období v roce 1145, když jeho žák
Bernard Pignatelli byl zvolen
papežem se jménem Evžen III.
Za těchto okolností Bernard jako duchovní vůdce napsal pro tohoto svého duchovního syna text De Consideration, který obsahuje nauku, jak je možno být dobrým papežem. V této
knize, která zůstává vhodnou
četbou pro papeže všech dob,
Bernard neuvádí pouze, jak být
dobrým papežem, ale vyslovuje
také hlubokou vizi o tajemství
Církve a o tajemství Krista, která vyústí nakonec do kontemplace tajemství trojjediného Boha:
„Mělo by následovat ještě hledání tohoto Boha, který není dostatečně probádán,“ napsal svatý opat, „ale snad je ho možno
najít snáze modlitbou než diskuzí. Ukončeme proto knihu, nikoliv však hledání“ (XIV, 32: PL
182,808), to znamená setrvávání na cestě k Bohu.
Doctor mellifluus
Chtěl bych se nyní zdržet jen
u dvou ústředních aspektů Bernardovy nauky: ty se týkají Ježíše
Krista a nejsvětější Marie. Úsilí
o důvěrnou a vitální účast křesťana na Boží lásce v Ježíši Kristu
nepřináší nové směry ve vědeckém stavu teologie. Ale způsobem rozhodnějším než dosud
orientuje opat z Clairvaux pozornost ke kontemplaci a mystice. Jen Ježíš – naléhá Bernard na rozdíl od rozumových
dialektických komplexů své doby – jen Ježíš „je med v ústech,
zpěv v uchu a jásot v srdci (mel
in ore, in aure melos, in corde
iubilum)“. Právě odtud pochází titul, který mu dala tradice:
Doctor mellifluus: jeho chvála
Ježíše Krista totiž „plyne jako
med“. Uprostřed únavných bojů mezi nominalisty a realisty
– dvěma filozofickými proudy
té doby – opat z Clairvaux neúnavně opakuje, že jediné jméno, které se počítá, je Ježíš Nazaretský. „Suchý je každý pokrm
duše,“ vyznává, „který není zvlažen tímto olejem; je jalový, není-li zadělán s touto solí. To, co
jsem napsal, nemá pro mě chuť,
jestliže tam nebudu číst Ježíš.“
A uzavírá: „Když diskutuješ
nebo mluvíš, nic nemá pro mě
chuť, jestliže v tom neuslyším zaznít jméno Ježíš“ (Sermones in
Cantica Canticorum XV, 6: PL
183,847). Pro Bernarda totiž pravé poznání Boha spočívá v hlubokém osobním prožitku Ježíše
Krista a jeho lásky. A to, drazí
bratři a sestry, platí pro každého
křesťana: víra je především osobní, intimní setkání s Ježíšem, je
to prožitek jeho blízkosti, jeho
přátelství, jeho lásky a jen tak
se naučíme poznávat ho stále
více, milovat ho a stále více následovat. Kéž se to přihodí každému z nás!
Per Mariam ad Iesum
V jiném slavném kázání na neděli v oktávu Nanebevzetí svatý
opat popisuje v zanícených termínech důvěrnou účast Mariinu na vykupitelské oběti Syna.
„Ó svatá Matko,“ – volá – „tvou
duši probodl opravdu meč! ...
Krutá bolest tak pronikla tvou
duši, že tě právem můžeme nazývat více než mučednicí, protože v tobě účast na umučení
Syna silně překročila intenzitu
fyzických utrpení mučednictví“
(14: PL 183,437–438). Bernard
nemá pochybností: „per Mariam
ad Iesum“, „skrze Marii jsme přiváděni k Ježíši“. Dosvědčuje jasně Mariinu podřízenost Ježíši
podle základů tradiční mariologie. Ale obsah Kázání dokumentuje také privilegované postavení Matky (compassio) na oběti
Syna. Ne nadarmo jedno a půl
století později v posledním zpěvu Božské komedie vloží Dante
Alighieri na rty „Doctora melliflua“ vznešenou modlitbu k Marii:
„Panno a Matko, dcero Syna, více pokorná a vznešená než tvor,
pevný cíli božského úradku...“
(Paradiso 33,1).
Teologie na kolenou,
Tyto úvahy, charakteristické pro toho, kdo je zamilován
do Ježíše a Marie jako svatý Bernard, provokují ještě dnes spásným způsobem nejen teology, ale
všechny věřící. Někdy se snažíme řešit základní otázky o Bohu, o člověku a o světě pouze
silami rozumu. Svatý Bernard
naopak, pevně opřen o Bibli
a o církevní Otce nám připomíná, že bez hluboké víry v Boha,
živené modlitbou a kontemplací
a intimním vztahem k Pánu riskují naše úvahy o Božích tajemstvích, že zůstanou pouze prázdným intelektuálním manévrem
a ztratí svou věrohodnost. Teologie se odvolává na „vědu světců“, na intuici tajemství živého
Boha, na jejich moudrost, dar
Ducha Svatého, které se stávají výchozím bodem teologického myšlení. Spolu s Bernardem
z Clairvaux i my musíme uznat,
že člověk lépe a snáze hledá a nachází Boha „modlitbou než diskuzí“. Nakonec nejvěrohodnější postavou teologa a každého
evangelizátora zůstává apoštol
Jan, který položil hlavu na Mistrovo srdce.
Chtěl bych uzavřít tyto úvahy o svatém Bernardu invokací
k Marii, kterou čteme v jedné
jeho krásné homilii: „V nebezpečích, v úzkostech, v nejistotách – říká Bernard – na Marii mysli, Marii vzývej. Nikdy
ať se neztrácí z tvých rtů, nikdy ať nevymizí z tvého srdce,
a abys svou modlitbou získal pomoc, nezapomínej nikdy na příklad jejího života. Když ji následuješ, neztratíš cestu; když ji
prosíš, nemůžeš si zoufat; když
myslíš na ni, nemůžeš pochybit.
Jestliže tě podpírá, neupadneš,
jestliže tě chrání, nemáš se čeho bát; jestliže tě vede, neunavíš
se; jestliže je ti milostivá, dojdeš
k cíli…“ (Hom. II super »Missus
est«, 17: PL 183,70–71).
Bollettino Vaticano 21. 10. 2009
Mezititulky redakce Světla
