Přátelé, roky jsem nechápal jak může někdo napsat celou knihu třeba jen o tajemství vtělení a nač je vlastně dobré pořád dokola popisovat totéž. Bránila mi v tom i povrchnost nauky protestantismu. Ale v rozjímání se člověku otevírá zcela nový svět, který mi pomohl porozumět.
V rozjímání nám Pán zjevuje sebe do hloubky a v té chvíli tajemství naší víry ožívají a přecházejí z rozumu i do srdce a člověk začíná žasnout…
Z celého srdce nás proto všechny zvu k rozjímání nad nepopsatelným tajemstvím Vánoc. Nad tím, že se Bůh stal jedním z nás… Stal se člověkem, aby za nás mohl trpět. Trpěl za nás, aby nám svým utrpením nabídl záchranu od věčného trápení.
Pojďme se tedy spolu s našimi vzácnými Učiteli církve - svatým Bernardem z Clairvaux, sv. Augustinem a sv. Alfonzem z Liguori a ponořit do tajemství Vánoc. Otevřme svou mysl a najděme si chvíli ticha, aby se jejich slova mohla dotýkat i našich srdcí…
Úžas nad vtělením
„Když při Pánově příchodu, který slavíme, uvažuji o osobě Toho, který přichází, nemohu pochopit majestátnost jeho velebnosti. Když pozoruji ty, ke kterým přichází, pociťuji bázeň před velikostí jeho dobroty. Jistě i andělé žasnou nad novostí, když vidí pod sebou Toho, kterého vždy uctívali nad sebou, a když nyní vystupují a sestupují na Syna člověka. Když se zamyslím nad tím, kvůli čemu přišel, snažím se pochopit, jak to dokážu, nesmírnou šířku jeho lásky. A když přemýšlím o způsobu, jakým přišel, uvědomuji si toto povýšení lidské přirozenosti. Vždyť přišel jako Stvořitel a Pán všeho, přišel k lidem, přišel pro lidi, přišel jako člověk.
Možná někdo řekne: „
Proč se říká, že přišel, když byl vždy a všude? Vždyť on byl na světě, svět byl stvořen skrze něho, ale svět ho neznal (Jan 1,10).“ A tak se stane, že svět se stane skrze něho. Nepřišel tedy Ten, který byl přítomen, ale ukázal se Ten, který byl skrytý. Proto i ten, který ve své božské podobě přebývá v nepřístupném světle, si vzal podobu člověka. Aby se dal poznat. Neubralo mu na slávě, že se zjevil ve své věrné podobě, kterou stvořil již na začátku, ani nebylo nehodné Boha, aby se v této podobě zjevil těm, kteří ho nemohli poznat v jeho vlastní přirozenosti. Proto ten, který stvořil člověka ke svému obrazu a ke své podobě, stal se člověkem, aby ho lidé poznali.“
(svatý Bernard z Clairvaux, Kázání pro dobu adventní a vánoční)
Tajemství vtělení a Boží pokora
„Znovu nastal den narození našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista,
kdy Pravda vzešla ze země
a Den ze Dne se zrodil do našeho dne.
Proto ho můžeme jako každý rok oslavit:
Jásejme a radujme se z něho!
To, co nám pokora tak vznešeného Boha připravila,
dobře chápe víra křesťanů –
bezbožným srdcím to však zůstává nepochopitelné.
Neboť Bůh tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a odhalil je maličkým.
Ať se tedy pokorní pevně přichytí pokory Boží,
aby s tak vydatnou pomocí,
jakoby posazeni na mez vlastní slabosti,
dorazili na Boží výšinu.
Ale zatímco se moudří a rozumní
snaží prozkoumat hlubiny Boží
a přitom nevěří v jeho ponížení
přehlížejí prosté skutečnosti,
a právě proto nejsou schopni dospět ani k věcem vznešeným.
Zůstávají prázdní a lehkomyslní, namyšlení a domýšliví –
jakoby zavěšení ve větru mezi nebem a zemí.
Ano, jsou moudří a rozumní, ale patří tomuto světu,
ne tomu, který tento svět stvořil. Kdyby totiž byli
nadání moudrostí, která patří Bohu a kterou je sám Bůh,
pochopili by, že Bůh může na sebe vzít tělo,
a přitom se nemusí v tělo proměnit.
Pochopili by, že Bůh přijal to, co není,
a přitom zůstal tím, čím je,
Pochopili by, že k nám přišel jako člověk,
a přitom od Otce neodešel.
Pochopili by, že zůstal tím, čím je,
a ukázal se nám takový, jací jsme my.
Pochopili by, že svou moc vložil do malého dítěte,
a přitom se nevzdal vlády nad celým vesmírem.
Celý vesmír je dílem toho, který zůstává u Otce,
a dílem toho, který k nám přichází, je narození z Panny.
Panenská matka skutečně poskytla důkaz o vznešenosti:
jako byla pannou před porodem,
stejně tak zůstala pannou i po porodu.
Muž zjistil, že počala, z muže však nepočala.
Bez přičinění muže očekávala mužského potomka.
O tolik šťastnější a obdivuhodnější je, že se jí dostalo
plodnosti, aniž by přitom ztratila své panenství.
Ti moudří a rozumní budou raději věřit,
že si někdo tento velký zázrak vymyslel,
než aby připustili, že se mohl skutečně stát.
A tak v Kristu, Bohu i člověku pohrdají jeho lidskostí,
protože v něho nemohou uvěřit,
a v jeho božství nevěří, protože jím nemohou pohrdat.
Čím více ho však zavrhují,
tím spíše přijímáme tělo člověka v pokoře Boží.
A čím více považují za nemožné,
aby se člověk narodil tak, že panna porodí,
tím božštější takové narození je.
Proto oslavme Narození Páně v hojném počtu a slavnostně!
Mužové, radujme se!
Ženy, jásejte!“
(svatý Augustin – Vánoční promluvy)
Přesto láska není milovaná
„Jednou během vánočních svátků chodil svatý František z Assisi po cestách a lesích, usedavě plakal naříkal. Když se ho ptali, proč tak pláče, odpověděl: „
Jak bych neplakal, když vidím, že lásku nemilují. Vidím, jak se Bůh stal téměř bláznem z lásky k člověku, a člověk je tak nevděčný vůči Bohu!“ Kdzž nevděčnost lidí tak velmi zarmucovala srdce svatého Františka, uvažme, o co víc zarmoutila Srdce Ježíše Krista! Sotva se počal v lůně Panny Marie, viděl krutý nezájem a nevděčnost, které se mu mělo dostat od lidí. Přišel z Nebe zažehnout oheň Boží lásky a tato jediná touha ho přivedla na zem snášet mnohé rány a potupy:
„
Oheň jsem přišel vrhnout na zem; a co chci? Jen aby už vzplanul!“ (Lk 12,49)
Viděl také nesčetné hříchy, které budou lidé páchat i po tolika důkazech jeho lásky. A právě to mu způsobovalo nekonečnou bolest, říká svatý Bernard Siensky. Vždyť i my pociťujeme nesnesitelnou bolest, když vidíme, jak se nám někdo odplácí nevděkem. Proto blahoslavený Šimon de Cascia říká, že nevděčnost často zarmucuje duši více než jakákoli tělesná bolest. Jakou bolest musela způsobit naše nevděčnost Ježíšovi, který nás jako Bůh viděl, že za jeho dobrodiní a lásku se mu odplácíme křivdami a urážkami:
„
Zlem se mi odplácí za dobré a nenávistí za lásku.“ (Ž 109,5)
Ale i dnes se zdá, že Ježíš Kristus chodí a smutní: „
Svým bratřím jsem se stal cizincem.“ (Ž 69,9), když vidí, jak mnozí ho nemilují, ani se k němu nepřiznávají, jako by jim neudělal nic dobrého, ani netrpěl z lásky k nim.
Ó, Bože, jak si i dnes mnozí křesťané neváží lásky Ježíše Krista?! Jednoho dne se Spasitel zjevil blahoslavenému Jindřichu Susovi v podobě poutníka, co chodil ode dveří ke dveřím prosit o nocleh, ale všichni ho odháněli s nadávkami a urážkami. Mnozí se podobali těm, o nichž mluví Jób: „
Co křičeli Bohu: Odejdi od nás! … A to on jim plnil domy blahem.“ (Job 22,17–18). I my jsme v minulosti byli mezi těmito nevděčníky; chceme však jimi být i nadále? Ne, vždyť to si nezaslouží roztomilé dítě, které přišlo z Nebe trpět a zemřít za nás, aby si získalo naši lásku.“
(svatý Alfonz Maria z Liguori, Vánoční novéna)
Nebuďme tedy ti nevděční a povrchní, ale ze srdce vděční a ponoření do tajemství a slavení těchto svátků, aby nám je tento svět nemohl ukrást. A ať nám i toto zahloubení se pomůže být více přítomnými pro naše bližní, více pochopit smysl všech těch příprav, ozdob či dárků.
Jakub Tužinský
Převzato z
https://christianitas.sk/,
článek z 27. 12. 2024 naleznete
zde.
