Rozhovor s italskou profesorkou bioetiky Giorgií Brambillovou
o vědeckých a bioetických aspektech homosexuality.
Společností se postupně probojovává ideologie, která ruší pohlavní rozdílnost a prosazuje pohlavní indiferentismus. Jaké jsou
kořeny tohoto problému?
Jsou lidé, kteří sice uznávají, že tělo
člověka je pohlavně vymezené, avšak tvrdí, že neexistuje rozdíl mezi muži a ženami, a tedy že pohlavnost není determinující. Uvádějí, že důležité je to, jak se osoba
cítí. Rozdílnost mezi mužem a ženou je
podle nich čistě kulturní záležitostí, což
znamená, že muži a ženy jsou takoví, jací
jsou jen proto, že je tak od dětství vychovali. Historicky k takovému tvrzení vedlo více proudů, jako například: hédonistický liberalismus propagující volný sex;
freudovský pansexualismus, který spojoval neurózu a různá zranění osoby s potlačováním sexuálních pocitů; kontroverzní
Kinsey a jeho teze, že sex je jen obyčejný mechanismus spojený se stimuly a že
nemá smysl mluvit o tom, co je a co není
normální v sexuální oblasti; a samozřejmě
sexuální revoluce, která sex zredukovala
pouze na instinktivnost. Hlavní ideologický proud však spočívá v tom, že je nutné
člověka osvobodit, a tato svoboda se projeví v liberalizaci sexu.
Neomarxismus, a hlavně autor Marcuse, rozvinul tuto liberalizaci do sféry heterosexuality, když hovoří o „svobodné volbě
pohlaví“. Tato myšlenka spolu s ideologickou tezí feministky Simone de Beauvoir
vyústila do takzvaných „pěti rodů“: mužský, ženský, homosexuální mužský, homosexuální ženský a transsexuál. Feminismus potom nastolil myšlenku, že za
společenskou podřízeností ženy vůči muži stojí právě rozdílnost pohlaví a že role
muže a ženy v rámci rodiny, které podle
feminismu nejsou v žádném případě přirozené, ale pouze kulturně vynucené, představují nespravedlnost. Skutečným ideologickým a společenským výdobytkem by
podle nich byl přechod od sexu/pohlaví
k „unisex“ (univerzálnímu pohlaví). Unisex se stal emblémem některého typu oblečení, jako džínsy nebo svetry, které mají
„sedět“ všem – mužům i ženám. Neexistují žádné zábrany, žádná přirozená fakta,
která by měla být platná všude a v každé
době. Postupně však už svět přichází k tomu, že myšlenka „multigender“ je prosáknuta relativismem.
Jak to tedy je? Jsme „sexuováni“ (obdařeni pohlavím) přirozeně, anebo kulturou?
Od okamžiku početí jsme muži anebo
ženy a od genetického pohlaví se formuje gonadické, hormonální a morfologické
pohlaví a časem i psychologické pohlaví,
které je koherentní s fyzickým, pokud do
něj nic nezasáhne a nenaruší tento přirozený vývoj. Sexualita – to, zda jsme muži
či ženami, je konstitutivní součástí osoby,
je to způsob bytí, projevů a komunikace
s jinými; je to „způsob“, jakým bude osoba
cítit, vyjadřovat a žít lidskou lásku. Když
někdo trvá na tom, že tělesnost nemá žádný význam při plné realizaci lidské osoby,
přičemž zachází až do pohlavní neutrality člověka, sám upadá do dualistické a zároveň reduktivistické vize o člověku. Pohlavní rozdílnost je prvotní a ačkoliv má
výchova obrovský význam, samotná tělesná – pohlavní rozdílnost předčí výchovu,
jakož i kulturní nebo rodičovský vliv. Postačí nám jen prostudovat si neurofyziologický vývoj dítěte a uvědomíme si, že rod
je jednoduše vrozený a nevychází z pokusu dát do souladu pohlaví s rodem, který
by „nastolila“ ženě či muži kultura. Kdokoliv, kdo má děti anebo pracuje s dětmi,
ví, že dítě se chová jako chlapec anebo jako děvče ještě před tím, než v sobě „objeví“ nějaký rod.
Je tomu tak na základě
vrozených biologických rozdílů, které určují hlavní cestu ve vývoji. Zrušení těchto
rozdílů, jak to chtějí genderoví ideologové a jiní sexuální extrémisté učinit na školách prostřednictvím sexuální výchovy, která považuje dítě jen za jakýsi druh „tabula
rasa“ v souvislosti s jeho pohlavní identitou, jen způsobí těžké újmy dítěti. Je to přímo ohromující manipulace harmonickým vývojem dítěte. A to je skutečně porušováním lidských práv dítěte.
Ve světle těchto poznatků, kde a jak tedy máme umístit homosexualitu v rámci
lidské sexuality?
Tvrzení typu „ten muž je homosexuál“
anebo „ta žena je lesba“ nám vnucují myšlenku, že taková osoba je jakoby jinou variantou lidského druhu – odlišnou od varianty heterosexuála. Vědecké poznatky,
kterými disponujeme, nám však říkají, že
osoby s homosexuálními sklony se narodily se stejnými fyzickými a psychologickými danostmi jako kdokoliv jiný. Homosexuály se tedy nerodíme, avšak ani se jimi
nestáváme. Na tomto aspektu trvám. Můžeme hovořit o osobách, mužích a ženách,
které mají homosexuální pocity, tendence anebo chování (různé intenzity), ovšem na epistemologické úrovni není možné hovořit o sexuálních odlišnostech, ale
pouze o odlišnosti. Sexuální odlišnost je
jen jediná a je neredukovatelná – je mezi mužem a ženou. Pokud jde o klinickou
úroveň, v mnoha denících se sice objevují
manipulující informace, které hovoří o genetických základech homosexuality, ale
půjdeme-li do hloubky, lehce pochopíme
skutečnost, že muž a žena, kteří mají homosexuální tendence, jsou geneticky vždy
jen mužem nebo ženou a homosexuální
tendence získali. Van den Aardwag považuje za nejdůležitější faktor vývoje homosexuality propletené vztahy s lidmi na začátku dospívání – vztahy, které představují
rozhodující komponent při vývoji osobnosti, a tedy i samotný pohled dospívajícího na sebe sama – jako na muže či ženu.
Pokud se dospívající špatně integruje ve
skupině vrstevníků stejného pohlaví, hluboký pocit vyloučení nebo nepřijetí mohou v dospívajícím dítěti způsobit frustraci
a následně komplex méněcennosti s ohledem na svoji vlastní mužskost či ženskost.
Tato skutečnost se rodí v hloubi nitra
osoby a ne zvenku. Diskriminace ve skutečnosti nezpůsobuje tento komplex, a je
třeba si to uvědomit. Avšak právě toto
přináší obrovský zmatek do diskuse, až
jsme došli do bodu, kdy kdokoliv se k tomu „opováží“ postavit a kritizovat slogany
o diskriminaci anebo nesmyslné zákony či
didaktické návrhy, je okamžitě umlčen jen
obyčejnými ideologickými termíny a někdy i prostředky „méně intelektuálními“.
Toto všechno se děje v rámci neutichajícího militantního gay hnutí, které hrajíc roli oběti, stalo se pronásledovatelem.
Jaký vliv na sexuální identitu může mít
vztah s rodiči?
Kromě toho, co jsem vysvětlila výše,
dovolím si přidat ještě jeden faktor, jakousi „prehomosexualitu“, která závisí na rodičích, a zvláště na rodiči stejného pohlaví
a podle tří aspektů. První se týká přítomnosti rozdílnosti. Každý z nás vytváří svoji osobnost tím, že se konfrontuje s identitou a rozdílností. Z jedné strany poznává
dítě sebe sama, napodobujíc rodiče stejného pohlaví, na druhé straně pozorováním rodiče opačného pohlaví. Toto se děje
nejen na poznávací úrovni, ale především
na emotivní a afektivní úrovni. Jako dítě
vidím a cítím, že máma se mnou mluví,
mazlí se se mnou a hraje si se mnou jiným způsobem než otec. A vidím, že máma i otec mají přátele, ke kterým se rovněž chovají rozdílně. A to nejen proto, že
mají jiné vlastnosti (chování matky může
být velmi podobné chování učitelky a je
to určitě víc podobné než chování dědečka anebo strýce). Absence rodiče anebo
rozdílnosti (v případě „homorodičů“) má
jisté důsledky a existuje o tom mnoho vědeckých publikací.
Druhý faktor se týká sociálních dovedností. Umět si hrát jako si hrají vrstevníci stejného pohlaví, pomáhá dítěti získat vztahové způsoby, které jsou typické
pro toto období, a pomáhá také k uznání
od ostatních dětí stejného pohlaví. Toto
všechno se děje v naprosté spontánnosti.
Je to společná zkušenost, přijít do školy
a vidět, jak si děti hrají odděleně – děvčata a chlapci. A je tomu tak nikoliv proto, že „homofobní učitelka“ jim to tak nařídila, ale jednoduše proto, že chlapci
a děvčata mají rozličné postoje a preferují rozdílné hry. Připomenu ono fiasko
rozličných gender experimentů, kdy dali
kamión děvčeti a panenky chlapcům. Výsledkem bylo, že děvčata si hrála ve stylu „kamión-máma“ mění plenky „kamiónu-dítěti“ a chlapci panenkou bili ostatní
chlapce. Proto rodič, když si hraje s dítětem, pomáhá jeho nenucené interakci
s dětmi stejného pohlaví, přičemž se dítě
vyhne komplexu méněcennosti, který se
rodí ve věku dospívání. Právě ten se stává
základem pozdějších homosexuálních pocitů. Homosexuální pocity vycházejí z idealizace takových vlastností, které u jedinců stejného pohlaví nejsou, až to skončí
erotickou přitažlivostí vůči nim.
Třetí faktor se týká rodičů, kteří se jako pár milují a žijí v pokojné a respektující atmosféře, přičemž své role přijímají s radostí. Role, které jsou čímkoliv, jen
ne umělými nebo ponižujícími, či dokonce nařízenými, a které jsou přirozeným
projevem identity muže a ženy ve vztahu
k sobě samým a ke světu a jejichž vykonávání se děje prostřednictvím vzájemné
hluboké lásky a vzájemného přijímání. Rozličné psychoanalytické školy podtrhávají absenci otce jako jednu z hlavních
příčin homosexuality. „Absence“ v tomto
případě ne pouze ve fyzickém smyslu, ale
spíše ve vytěsněném – když manželka vytěsní manžela v rodinném životě a z jeho
role otce jako hlavy rodiny. Anebo když
ho manželka soustavně degraduje nebo
slovně ponižuje před očima dětí. Taková
matka bude také velmi úzkostlivá, ustrašená, často zároveň dominantní, avšak velmi nejistá právě proto, že se brání muži,
který ji má vést a podporovat.
Z www.lifenews.sk (18. 12. 2014)
přeložil -dd-
