Dne 8. listopadu si katolická církev připomíná svaté Čtyři korunované, jejichž
úmrtí se datuje přibližně do roku 306. Připomeňme si legendu, která se o těchto
mučednících pro víru traduje.
Čtyři korunovaní byli bratři a jmenovali se Sever, Severián, Karpofor a Viktorín. V martyrologiu jsou uvedeni jako
Simpronián, Klaudius, Nikostrát, Kastorius a jako pátý je uveden Simplicius
– podle tradice spoludělník, který přijal
křesťanskou víru, za niž položil se jmenovanými bratry svůj život.
Oni čtyři bratři pracovali jako kameníci v mramorových lomech v Panonii. U ostatních dělníků byli oblíbeni pro ochotu a laskavost, i představení
je měli rádi pro jejich pracovitost a obratnost. Jenom jedno se jim nelíbilo: že
byli křesťany.
Pohanský spoludělník Simplicius pozoroval s podivem, jak je požehnána jejich práce. Jednoho dne šel ke Klaudiovi
a prosil ho: „Prosím tě, udělej, aby toto
železo bylo tvrdé a již se neulomilo!“
Klaudius vzal dláto, požehnal je a řekl:
„Ve jménu Pána Ježíše Krista ať zůstane
toto železo tvrdé a celé!“ A od této hodiny se dláto již nezlomilo.
Avšak při práci se Simpliciovi často
ulomil kus mramoru, a tak byla pokažena celá práce. Simplicius viděl, že se to
křesťanským dělníkům nestává. „Kdybych i pro mramor měl požehnání!“ myslil si. Prosil své křesťanské přátele, aby
mu prozradili, čím mají takovou moc
i nad kamenem. Odpověděli mu, aby se
stal křesťanem, že potom také dostane
takovou milost. Simplicius se nerozpakoval a dal se pokřtít. A od té doby jako oni začínal každou práci ve jménu
Pána Ježíše a poznamenal ji znamením
svatého kříže.
Když jim jednoho dne pohanský dozorce vytýkal, že začínají každou práci znamením kříže, a tázal se jich, zdali toto znamení působí, že se jim každá
práce daří, odpověděli: „Ano, tak tomu
je! V síle tohoto znamení konáme všechnu práci svých rukou.“
A tak též vykonali svou poslední práci,
své mistrovské dílo, své nejkrásnější dílo
životní. Když se zdráhali vyrobit sochu
boha Asklepia a klanět se obrazu slunce,
byli předvedeni před soudce a vyslýcháni: zůstali pevní. Ani bičováním nebyli
pohnuti k nevěrnosti. Řekli: „Máme jen
jedinou starost, abychom nezahynuli na
věčnosti, jejíž oheň hoří věčně. Čím vy
nás strašíte, toho se nebojíme, čím nám
lichotíte, to nás nepohne. Bojíme se jen
věčného trápení.“
Věrně vytrvali až do posledního dechu ve jménu Pána Ježíše Krista a v síle
znamení svatého kříže. Byli bičováni a trpěli i další muka, některé legendy uvádějí, že byli ubičováni k smrti. Je popsáno
i mučení ve vroucím kotli a topení ve vodě, zejména při týrání Klaudia. Jinde je
uvedeno, že po bičování jim byly na hlavy vsazeny železné koruny s bodci a nakonec v olověných sudech byli potopeni
do řeky Sávy.
V 5. století byly jejich relikvie umístěny
v římské bazilice na kopci Monte Celio,
kde jejich kult vzrostl. Jsou považováni
za patrony kameníků, sochařů a stavitelů.
Hlavní zdroj: Naše světla
