Katecheze Svatého otce Františka při generální audienci
21. října 2015 na náměstí Sv. Petra v Římě.
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V minulé meditaci jsme uvažovali o důležitých slibech,
které rodiče dávají dětem, jakmile jsou
v lásce zamýšleny a počaty v lůně.
Můžeme dodat – a stojí za povšimnutí –, že celá rodinná realita se zakládá na
slibu. Identita rodiny se zakládá na slibu.
Lze říci, že rodina žije ze slibu lásky a věrnosti, který si muž a žena vzájemně dávají.
Obsahuje závazek přijmout děti a vychovat je, ale uskutečňuje se také péčí o staré
rodiče, ochranou a opatrováním nejslabších členů rodiny, vzájemnou pomocí při
uskutečňování vlastních vloh a přijetím
vlastních omezení. A manželský slib se
rozšiřuje ke sdílení radostí a utrpení všech otců, matek a dětí ve velkodušné otevřenosti lidskému soužití a obecnému dobru. Rodina, která se uzavírá v sobě, je jakýmsi protiřečením a umrtvuje slib, který
jí dal zrod a umožňuje jí žít. Nikdy nezapomínejme, že identita rodiny je vždycky slib vztahující se na celou rodinu i na
celé lidstvo.
V dnešní době se vážnost věrnosti slibu rodinného života zdá velmi oslabena.
Na jedné straně proto, že špatně chápané
právo hledat za každou cenu a v jakémkoli vztahu vlastní zadostiučinění je povyšováno na neoddiskutovatelný princip
svobody. Na druhé straně proto, že vztahové životní svazky a závazky k obecnému dobru jsou svěřovány výlučně donucovací moci zákona. Ve skutečnosti však
nikdo nechce být milován pouze kvůli
tomu, co má, anebo z povinnosti. Láska
stejně jako přátelství mají svou sílu a svoji
krásu právě v tom, že rodí určitý svazek,
aniž by odnímaly svobodu. Láska je svoboda, slib zakládající rodinu je svobodný,
a to je krásné. Bez svobody není přátelství, bez svobody není láska a bez svobody není manželství.
Svoboda a věrnost si tedy neodporují, ba dokonce se vzájemně podporují jak
v mezilidských, tak v sociálních vztazích.
Pomysleme na škody, které v civilizaci
globální komunikace způsobuje inflace
nedodržených slibů v různých oblastech
a shovívavost k nedodržování daného slova a přijatých závazků! Ano, drazí bratři a sestry, věrnost je slib závazku, který
potvrzuje sám sebe růstem ve svobodné poslušnosti danému slovu. Věrnost
je důvěra, která „chce“ být reálně sdílena, a naděje, která „chce“ být pěstována společně. Mluvíme-li o věrnosti, napadá
mne, co vyprávějí naši staří, naši prarodiče: „Kdysi stačilo uzavřít dohodu podáním rukou, protože existovala věrnost slibu.“ I tento sociální fakt má totiž původ
v rodině, v rukoudání muže a ženy vydávajících se na společnou cestu životem.
Věrnost slibům je skutečně mistrovské dílo lidství! Hledíme-li na smělost jeho krásy, lekáme se, ale pokud jeho odvážnou
houževnatostí pohrdneme, jsme ztraceni.
Žádný vztah lásky, žádné přátelství, žádná forma přízně, žádné štěstí obecného
dobra nedosáhne výše naší touhy a naší naděje, pokud nenastane tento zázrak
duše. Říkám „zázrak“, protože síla a přesvědčivost věrnosti nás navzdory všemu
nepřestanou vábit a udivovat. Vážnost
daného slova, věrnost slibu nelze koupit
a prodat. Nelze jej vynutit silou, ale ani
opatrovat bez oběti.
Žádná jiná škola nemůže naučit pravdě lásky, pokud to neučiní rodina. Žádný zákon nemůže uložit krásu a odkaz tohoto pokladu lidské důstojnosti, jestliže
jej osobní svazek lásky a plození nevpisuje do našeho těla.
Bratři a sestry, je nezbytné, aby se
věrnosti lásky dostalo znovu společenské vážnosti. Je třeba navrátit společenskou vážnost věrnosti lásky. Je nezbytné
vyprostit z podzemí každodenní zázrak
milionů mužů a žen obrozujících svoje
rodinné základy, z nichž každá společnost žije, aniž by je mohla jakkoli jinak
zaručit. Nikoli náhodou je tento princip
věrnosti slibu lásky a plození vepsán do
Božího stvoření jako trvalé požehnání, jemuž je svěřen svět.
Pokud svatý Pavel tvrdí, že v rodinném svazku se tajemně zjevuje rozhodující pravda také o svazku Pána a církve,
znamená to, že církev samotná tady nachází požehnání, které je třeba opatrovat
a z něhož je vždycky třeba se poučit, dříve
než se začne vyučovat a ukázňovat. Naše
věrnost slibu je nicméně svěřena milosti a milosrdenství Boha. Láska k lidské
rodině v dobrém i ve zlém je pro církev
otázkou cti! Kéž nám Bůh dá dostát výši tohoto slibu.
A modleme se za synodální otce: Pán
ať žehná jejich práci, kterou vynakládají
tvořivou věrností v důvěře, že Pán – jako
první – je svým slibům věrný.
Přeložil Milan Glaser,
Česká sekce Rádia Vatikán
