O vzniku svátku 14. září...
Potom, co svatá císařovna Helena našla pravý Kristův kříž
(kolem r. 325), nechala na tom
místě, kde ho nalezla, vystavět nádherný
kostel a v něm nechala uložit polovinu svatého Kříže, ozdobenou bohatě zlatem a drahými kameny. Druhou
polovinu poslala svému synovi, císaři
Konstantinovi, který tento drahocenný dar přijal s nejhlubší úctou. Jednu
část si nechal v Konstantinopolu, druhou poslal do Říma do kostela, který
tam nechal vybudovat a který pod názvem „Kostel u svatého Kříže v Jeruzalémě“ stojí ještě dnes.
Část svatého Kříže, která byla
uchovávána v Jeruzalémě v „Kostele
svatého Kříže“ byla velmi uctívána. Ze
všech stran tam proudili poutníci, aby
toto dřevo kříže uviděli a prosili o pomoc toho, který na něm zemřel pro
spásu světa. Zbožní poutníci se však
nespokojili jenom s tím, ale vyprosili si také ostatky svatého Kříže. Svatý
Cyril Jeruzalémský, který se stal 24 let
po svatém Makariovi biskupem v Jeruzalémě, zajišťoval, aby celý svět byl
naplněn malými kousky z této části
svatého Kříže v Jeruzalémě.
Svatý Makarius a jeho následovníci,
mezi nimi svatý Cyril, oddělovali totiž
s poutníky maličké třísky svatého Kříže
a Cyril řekl, že na vlastní oči viděl, že svatého dřeva neubývalo, i když se rozebíralo
na tolik částí. Přesně totéž tvrdil také svatý Paulín, biskup z Noly, a říkal, že dřevo
kříže, i když už bylo zaschlé a jako mrtvé,
stále se znovu množilo a zdálo se být oživené, a to mu bylo uděleno zázračnou silou smrtí Kristovou, který na tomto kříži
trpěl. Proto také tato část, i když z ní tolik lidí dostalo ostatky, přece zůstává celá, jako by se jí nikdo nedotkl.
Polovina svatého Kříže zůstala v Jeruzalémě až do roku 614 po Kristu, kdy bylo město obléháno perským králem Chosroem II. a po dlouhé obraně bylo dobyto.
Strašlivě řádily meče Peršanů, těchto zapřisáhlých nepřátel křesťanů, mezi nešťastnými obyvateli tohoto města. – Kdo
nebyl zavražděn, musel se stát otrokem.
Také důstojný biskup Zachariáš byl odvlečen, ale nejdříve musel skříňku, do které Peršané ukradené dřevo kříže uložili,
aby je odvezli, zapečetit pečetí své církve.
Král Chosroes totiž věděl, že si křesťané
cení dřevo Kříže nade všechno, a chtěl je
tedy vzít s sebou v naději, že za ně dostane velkou sumu jako výkupné.
Císař Herakleios z Konstantinopole se
třásl a prosil krále Peršanů o mír, ale tento svévolný nepřítel křesťanů chtěl zachovat mír jenom pod podmínkou, že císař a jeho lid zapřou Krista a budou
uctívat slunce.
Tento potupný požadavek popudil
kněze. Patriarcha Sergius z Konstantinopole dodával malomyslnému císaři odvahu, nabídl mu poklady kostelů a majetek duchovních pro válku
a zavedl ho do hlavního kostela ve
městě, kde ho nechal před hlavním
oltářem složit slavnostní přísahu, že
chce žít i zemřít s lidem. Tehdy nabyl
císař odvahy. Opustil ženu, se kterou
žil v cizoložství, oblékl oděv kajícníka a začal válku s pyšným nepřítelem
a pomlouvačem Ježíše Krista.
On sám nesl divotvorný obraz našeho Pána Ježíše Krista a postavil se
do čela vojska. I když bylo počtem
menší, zaútočilo na vojsko bezbožného krále, porazilo ho a donutilo k útěku. Zděšeně prchal poražený král do
nitra své říše a vlekl s sebou biskupa
Zachariáše a svatý Kříž. Ale císař
Herakleios ho pronásledoval. V jedné ubohé slaměné chýši dostal Chosroes
úplavici. Rozzuřený svým neštěstím, nechal popravit své dva nejlepší vojevůdce.
Tehdy se vzepřel proti němu jeho vlastní syn Sisroes, kterého chtěl vydědit, zajal ho a zavraždil. Spravedlivý soud Boží zasáhl Kristova rouhače. Tak jako to
udělal svému vlastnímu otci, tak se stalo také s ním. Musel zemřít rukou svého vlastního syna. Ten, nyní král Peršanů, prosil císaře Herakleia o mír. Císař
souhlasil, ale jen pod podmínkou, že vydá nazpět svatý Kříž a biskupa Zachariáše a propustí na svobodu ostatní křesťanské otroky. Sisroes to dovolil a vydal
skříňku, ve které ležel svatý Kříž, dobře
zapečetěný a nepoškozený.
Na nádherném voze, taženém čtyřmi
slony, slavil císař svůj návrat do Konstantinopole. Před ním nesli svaté dřevo Kříže.
Na jaře příštího roku táhl císař s nádherným průvodem do Jeruzaléma, aby tam
zavezl zpátky svatý Kříž a Bohu poděkoval za dobyté vítězství. Ve slavnostním procesí, ozdoben císařským ornátem, nesl císař sám dřevo Kříže na svých ramenou.
Když je ale donesl za všeobecného jásotu a zpěvu lidu k vrcholu hory, na níž
stál kostel svatého Kříže, a chtěl vystoupit nahoru a vejít do brány, nemohl dále.
Nějaká neviditelná moc tady zabrzdila jeho kroky. Císař se zděsil, lid užasl. Tu pozvedl biskup Zachariáš oči a ruce k nebi,
modlil se a řekl pak císaři: „Ty neseš císařské ozdoby a Ježíš Kristus byl oblečen
chudě. Tvoje hlava je ozdobena korunou,
On ale byl korunován trním. Ty jsi obutý, ale On šel bosý.“ Jakmile císař odložil své šaty, svoji korunu a své boty, oblekl plášť obyčejného muže, mohl teď bez
překážky a lehce donést kříž do kostela
a postavit jej na oltář, kde byl předtím.
Když otevřeli truhlici a vystavili svaté
dřevo k uctívání lidu, došlo k mnoha zázračným uzdravením.
Jako vzpomínka na tento den se od té
doby slaví 14. září svátek Povýšení svatého Kříže.
Několik let po tomto památném dnu
obsadili Saracéni Jeruzalém, a aby svatý Kříž nebyl vydán na posměch nevěřícím, byl předtím dopraven do Konstantinopole. Z tohoto a z části, která se tam
zachovala ještě z doby císaře Konstantina, připravovali následující císařové dary
křesťanským knížatům a vznešeným pánům, kteří tenkrát takové ostatky uctívali jako drahocenný poklad. – Tak daroval
císař Justinus svaté Radegundě značnou
část, ta ostatek uložila, nádherně ozdobený, do kláštera v Poitiers, který vybudovala. Při této příležitosti složil svatý biskup Fortunát dva nádherné zpěvy,
které se ještě dnes kněží modlí v breviáři o svátku Nalezení svatého Kříže a Povýšení svatého Kříže a ve Svatém týdnu,
nebo se zpívají na kůru.
Ze Schweizerisches Katholisches
Sonntagsblatt 18/2014 přeložil -mp-
