"Je lepší být bláznem pro Boha, než moudrým pro tento svět.“
Kazimír Barello 31. ledna 1857 – 9. března 1884
V Cavagnollo nedaleko Turína se 31. ledna 1857 narodil
Kazimír Barello jako syn pokorných venkovanů, jejichž jediným bohatstvím byla pevná
víra v Boží prozřetelnost. Od
rodičů obdržel křesťanskou výchovu, prostou a přímočarou.
S přestávkami navštěvoval školu a docházku skončil již ve třetí třídě, podobně jako mnoho
chlapců v té době.
13. srpna 1868 přijal biřmování a rok nato první svaté přijímání. Již jako chlapec se vyznačoval láskou k modlitbě a sílou při překonávání životních
těžkostí. Jeho mladá matka se
rozstonala a on jí dosloužil až
k smrti. Ve 12 letech se stal sirotkem.
Zvláštní povolání
Jednou v létě se v sousedním místě slavila poutní slavnost. 14letého Kazimíra přitahovala hudba, která tam hrála,
a tak neodolal a k večeru se vytratil a utekl tam, aby si trochu
zatančil. Když se pak vracel, napadlo ho, jak je to všechno povrchní, a rozhodl se, že už se
nikdy nebude věnovat prázdné
zábavě. V roce 1872 těžce onemocněl. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie šel do kostela.
Tam se mu zjevila Panna Maria, uzdravila ho a řekla mu:
„Musíš sloužit Bohu životem
pokání a modlitby.“ Rok nato
znovu onemocněl a Panna Maria ho napomíná: „Proč jsi nedodržel slib? To je důvod, proč
jsi znovu nemocný. Musíš začít
život pokání a putovat světem,
jak jsi slíbil. To od tebe chce
Pán Ježíš.“
Modlitba a pokání: stejné
poselství jako v Lurdech. Kazimír dále pracuje na poli se svými příbuznými a pomýšlí na to,
že se zcela zasvětí Bohu. V roce
1974 se mu Maria zjevuje potřetí
a nařizuje mu, aby odešel. Kam?
Kam bude chtít Bůh.
Na cestách světa
V jeho srdci vyrostla velká
láska k eucharistickému Ježíši.
Začíná trávit všechen čas v kostele v adoraci, jako by přímo fyzicky pochopil: „Jestliže je skutečně živý Ježíš přítomen zde,
kam bys chodil?“
K modlitbě připojuje tradiční úkony pokání. V roce 1874 na
podzim se souhlasem otce odchází. Od té doby se stává putujícím a kajícím poutníkem, prosícím za svět. Chodí a zastavuje
se v kostelech, modlí a obětuje
se za obrácení světa, za odčinění
hříchů a posvěcení kněží.
Jeho prvním cílem byl chrám
Panny Marie La Consolata v Turíně. Vyzpovídá se, účastní se
mše svaté a pokud je kostel otevřený, setrvává v adoraci. Vydělává si na chléb pokornou prací jen tolik, aby mohl žít jeden
den a dát něco i chudým. Veden
vnitřním vnuknutím, které zná
jen on, odebere se do Janova,
kde zůstává až do konce roku
1976. Zamilován do Ježíše, vyhledává kostely, kde se právě konají čtyřicetihodinové adorace,
Nikdy se nemůže nasytit přítomnosti Nejsvětější Svátosti. Modlí se před ní na kolenou deset
i dvanáct hodin denně.
Koncem března 1876 je v Římě u Svatého Petra a u Santa
Maria Maggiore. Setká se s papežem Piem IX. a dostane od
něho požehnání. Putuje dále do
Neapole s úmyslem, že se pokusí dostat nějakou lodí do Svaté
země, země Ježíšovy, ale nepodaří se mu to. V Neapoli je uvězněn kvůli svému způsobu života a eskortován do rodného Cavagnolla. V létě 1876 odjede do
Španělska, kde navštíví Santiago de Compostella, pak jde do
La Saletty a do Lurd. Dostane
se až do Portugalska, kde zůstane do prosince 1877. Na Vánoce je opět v Cavagnollu připraven nastoupit vojenskou službu.
Ale doma ho čeká krásná dívka
jménem Rosina, která se do něho zamiluje. Kazimír slíbí Rosině, že se s ní ožení, až se vrátí
z vojenské služby.
Na shledanou v nebi
Od února 1878 do srpna
1880 vykonává vojenskou službu v Turíně, v Benátkách a nakonec v Pescaře. Plní svědomitě své povinnosti a tráví všechen volný čas v kostele před
svatostánkem. Kamarádi se mu
vysmívají, přezdívají mu „fráter“, ale mnozí, podníceni jeho
příkladem, se obracejí. V květnu
1879, když se modlil večer růženec, zjevila se mu Panna Maria
znovu a vysvětlila mu, že Pán
Ježíš chce, aby se stal poutníkem světa: „Miluj mě a celý se
mi zasvěť. Nebuď mi nevděčný.
Plň mé příkazy, vzdávej mi úctu
před celým světem a nestyď se
za mne… Odevzdej se mi v nebezpečích a já neopustím hříšníka, který se kaje a miluje mě.“
Kazimír napsal otci. „Kdybys mohl vidět to, co vidím já,
plakal bys radostí… Nashledanou v ráji.“ Své snoubence napsal: „Budu sloužit jen Bohu.
Nemysli na mě. Velice jsem tě
miloval, ale láska k Ježíši, kterou zakouším, je nekonečně větší.“ Rosina se již nevdala a také
ona žila jen pro Ježíše.
Nastoupil na loď, která ho
odvezla do Španělska. Pak přišel do Barcelony a zůstal zde až
do jara 1881. Španělsko se stane jeho druhou vlastí. Ti, kteří ho potkají, budou říkat: „Kazimír málo mluví, mnoho se
modlí a všem naslouchá.“ Tráví dlouhé hodiny v kostele, spí
na holé zemi, pomáhá chudým
z úspor za svou práci. Určitou
dobu mezi rokem 1881 až 1882
žije jako poustevník v přísném
pokání a jeví se jako mládenec
neobyčejné čistoty.
Ježíš je můj poklad
Když se Kazimír po několika
měsících dozví, že jeho otec zemřel, vrací se do Itálie. Je předmětem posměchu, přepadení,
několikrát se ocitne ve vězení, ale raduje se, že může trpět
pro Ježíše a za obrácení hříšníků. Mnozí, kteří pochopili jeho
poselství, si ho váží jako Božího
muže, jiní, které dojímá, se obrací k Bohu.
V Cavagnollu v únoru 1883
se kajícník zříká dědictví ve
prospěch svého bratra Corrada: „Můj poklad je Ježíš.“ Farář don Amione vypráví, že
když byl Kazimír doma, často se
zpovídal, chodil na mši svatou
a pak setrvával dlouho v modlitbě s očima upřenýma na svatostánek, modlil se k svátostnému Ježíši, plakal a obětoval se
jako smír za pohoršení, svatokrádeže a pohrdání, které musí
Pán přijímat od mnoha lidí.
V březnu 1883 odjede znovu
do Janova. Cestou hovoří s různými lidmi o Ježíši a o věčných
pravdách: o cíli lidského života,
o spáse duše, o útěku před hříchem, o očistci, o nebi a způsobí četná obrácení. Jeho bezmezná láska k Ježíši mnohé dojímá,
probouzí v nich lásku k Bohu
a touhu klanět se mu v adoraci. V Janově 17. dubna 1883
potká kněze Dona Gianbattistu Semina, který se stane jeho
duchovním vůdcem a potvrdí
jeho zvláštní povolání „eucharistického poutníka“ a „poutníka Neposkvrněné“. Don Semino mu doporučuje, aby přijímal
Eucharistii co nejčastěji.
Bláznem pro Boha
Jednomu mladíkovi, který
ho lituje kvůli jeho pronásledování, Kazimír odpoví: „Nikdy
nemáme takovou jistotu, že plníme Boží vůli, jako když pro něj
trpíme.“ Jinému mladíkovi vysvětluje: „Pyšní se nechtějí stát
svatými; a přece to je cíl, pro který jsme byli stvořeni.“
2. května 1883 v předvečer
Nanebevstoupení Páně se kolem něj shlukne dav lidí a je odveden do vězení. Další den je
vlivem nepřátel Církve vyhnán
z Janova. Působí prý těžkosti
už svou přítomností! Koncem
měsíce dlí již v Rimini v modlitbě u svaté Kláry, u oltáře svatého Josefa Benedikta Labre, jehož životopis čte a napodobuje
ve způsobu života. Zastaví se
v Loretu ve Svatém domku, pak
v Lancianu v kostele eucharistického zázraku, kde je 5. června
1883 přijat do třetího řádu svatého Františka.
Mons. Luigi Agazio, svatý biskup v Triventu, který ho v těch
dnech přijal, ho pokládá za světce a prohlásí: „Kazimír vyhledává místa, kde je více kněží a více
mší svatých, aby mu nikdy nechyběla příležitost živit se eucharistickým chlebem.“
V Campobassu je opět uvězněn a eskortován do Cavagnolla. Je spokojen, že se mohl opět
setkat se svými krajany s pouty
na rukou a takto pokořen se ještě více podobat Ježíši v jeho utrpení. Bratr vyžádá jeho propuštění a ubytuje ho u sebe. Kazimír
tráví dny před svatostánkem, koná nejtvrdší práce a spí na slámě
pod širým nebem.
V roce 1883 na svátek Panny Marie Růžencové se odebere
do Montea, kde se dlouho modlí v kapli sv. Grata tak, aby ho
všichni viděli jako kajícníka. „Jako mladík jsem tu dával pohoršení, nyní to chci napravit. Jednomu kamarádovi z mládí, který
se ho snaží přemlouvat, odpovídá: „Mnozí mě tu pokládají za
blázna. Ať si říkají, co chtějí. Je
lepší být bláznem pro Boha, než
moudrým pro tento svět.“ Je to
jeho program: bláznovství Kříže,
božský Ukřižovaný zachraňuje
svět na ještě větším pranýři.
Vězeň svatostánku
8. října 1883 navždy opouští
Cavagnollo. Odejde do Španělska,
8. prosince se modlí v mariánské
svatyni v Monseratte. Ve Valencii
je hostem P. Cervery. Kazimír obdrží dopis od Dona Semina: „Zpovídej se často, přijímej svaté přijímání každý den. Odčiňuj křivdy,
které Ježíš přijímá v této svátosti.
Přetvoř se v něj.“ Poslouchá tyto
rady s největší dokonalostí.
V místech, kudy prochází, prostý a radostný, působí obrácení již
svou přítomností. V Jativa v únoru
1884 za velmi chladných dnů pomáhá chudým, nemocným a uvězněným a káže opravdové lidové
misie. Pak zamíří do Santiaga, doprovázený mnoha lidmi, kteří mu
chtějí být nablízku, ale nedojde
tam. Lidé o něm říkají: „Je to světec, jako druhý Ježíš.“
V Alcoy je hostem jednoho obchodníka se suknem, Josefa Valera. 23. února 1884 pokřtí v nouzi jeho dítě, které dostane jméno
Kazimír. Nyní cítí, že se blíží jeho poslední hodina. Na Popeleční středu říká těm, kteří ho přijdou navštívit: „Alcoy se provinilo velkým hříchem. Váš průmysl
je v úpadku, protože kvůli svému
zisku nesvětíte neděli, den Páně.
Změňte svůj život.“ To je jeho závěť, která byla vyslyšena.
I když polední dny měl těžkou
horečku a zápal plic, tráví je v kostele: „Myslet na Ježíše, který je skutečně přítomen a skryt v Eucharistii, myslet na to, že je tu z lásky ke
mně, vidí mě, slyší mě, naslouchá
mi, je pro mě důvodem k největší radosti a nikdy neodejdu z jeho
přítomnosti.“
Na pokyn Panny Marie se stal
Kazimír „zajatcem svatostánku“,
který je jediným zdrojem svatosti
a každé milosti.
9. března 1884 v 16. 30 odešel
Kazimír Barello k věčnému setkání
s Bohem. Bylo to na druhou neděli
postní, neděli Proměnění Páně na
hoře Tábor. Bylo mu 27 let.
V roce 2001 ho Jan Pavel II.
prohlásil za ctihodného.
Z Maria Ausiliatrice 6/2002
přeložil -lš-
Článek je z časopisu
Světlo č.24 / 2003, str. 6
