Tajemství

Neuhasitelnou touhou člověka je odhalovat tajemství.





Neuhasitelnou touhou člověka je odhalovat tajemství. Pokaždé, když může jako kdysi Archimédes zvolat „Heuréka!“, je to pro něho velkou radostí i satisfakcí. Čím více je však toho, co se podařilo opravdu odhalit, tím více člověk poznává, že hlubina tajemství je vlastně bezedná.

Tajemství tedy není pro člověka jen lákavým objektem, který provokuje k odhalení. Jsou tajemství, která ho uvádějí do oblasti poznamenané úžasem, úctou, posvátnem, a dokonce přímo nedotknutelností. Pozitivisté, materialisté a agnostikové pokládají existenci nevysvětlitelných tajemství za hlavní důvod vzniku náboženství, která jsou podle nich s rostoucím lidským poznáním odsouzena k zániku. To jistě může platit pro různá přírodní náboženství, ale je to naprosto mylný předpoklad, pokud jde o náboženství křesťanské. To, co je na křesťanství zcela jedinečné a výlučné, je právě skutečnost, že je to náboženství zjevených tajemství. Zjevených však nikoliv ve smyslu odhalených či rozluštěných. Jsou to tajemství, která pro nás i nadále zůstanou tajemstvími, a to, co je na jejich zjevení úžasné, je právě to, že jsou to skutečnosti, které nás nekonečně přesahují a které by bez Božího zjevení do lidské mysli nikdy ani nevstoupily. Křesťanské náboženství postupuje, pokud jde o jeho posvátná tajemství, zcela opačným směrem, než jak jsou zvyklí uvažovat agnostici: jeho tajemství nemají a nikdy nebudou mít onu dosažitelnou hranici, při jejímž dosažení by bylo možno zvolat „heuréka“, nýbrž vedou do stále rostoucího blaženého úžasu nad Boží nekonečností.

Mezi těmito tajemstvími zaujímá ústřední místo tajemství trojjediného Boha, Boha, který je jeden jediný, a přece nikdy nebyl sám, protože žije svým nekonečně činným božským životem, utvářeným společenstvím tří božských osob. Bůh nestvořil svět z nedostatku jiné zábavy, nýbrž z přemíry své lásky. Právě tato samým Bohem jedině a výlučně v křesťanství zjevená pravda o nevýstižné Boží podstatě je základem výlučnosti a jedinečnosti a naprosté nesrovnatelnosti křesťanství se všemi jinými náboženstvími.
Bůh, který není trojjediný, není Bůh a patří do oblasti lidských smyšlenek a projekcí, přičemž jedině o Bohu Starého zákona můžeme říct, že je to trojjediný Bůh, který prostřednictvím vyvoleného národa připravoval lidstvo na obdivuhodné zjevení své trojjedinosti skrze Ježíši Krista, svého jednorozeného Syna. Krásu a vznešenost této božské podstaty nemůžeme nikdy obsáhnout, a proto pro ni nemáme ani slov. Ani ti Boží vyvolení, kterým Bůh dal v mystickém vytržení nahlédnout do tohoto nevýslovného bohatství svého vnitřního života, nejsou nám z toho schopni svými slovy nic sdělit. Víme však bezpečně, že život trojjediného Boha je nekonečná výheň a koloběh lásky. Proto také všechno, co Bůh koná, není nic jiného než projev jeho lásky.
Teprve zjevení tajemné a vznešené pravdy o trojjediném Bohu uvádí do plného světla, co to znamená, že člověk je stvořen k Božímu obrazu. Je k němu stvořen především jakožto „homo socialis“, jakožto bytost určená pro život ve společenství, bez kterého nemůže existovat. Duchovní schopnosti rozum a svobodná vůle uschopňují člověka v prvé řadě, aby žil a byl blažený tím, co oživuje a oblažuje Původce veškerého života a blaženosti, a to je láska. Člověk, který nemiluje, ztratil svou podobnost s Bohem. Egoismus je nejrouhavější forma odmítání Boha. Je to antiteismus.
Protože láska je účast, sdílení a sebedarování, nalezla nekonečná Boží láska stejně tajemný a pro nás nepochopitelný způsob účasti, sebesdílení a sebedarování v tajemství Eucharistie. Je to další Boží dar, kterým křesťanství nekonečně a nedostižně přesahuje všechna jiná náboženství a jejich kulty. Eucharistie je tajemství přímého napojení na koloběh božského života Nejsvětější Trojice, je to brána, skrze niž vstupujeme přímo do jejího lůna. V Eucharistii se nesetkáváme jen s Ježíšem Kristem. Je to setkání s celou Nejsvětější Trojicí: Z Otcových rukou přijímáme jeho největší dar, jenž se počal z Ducha Svatého, který také posvětil dary a proměnil je v jeho božské tělo a krev. Odpovídá naše chování a úcta, časový prostor, který Eucharistii věnujeme, tomuto jedinečnému prostoupení člověka Bohem?
Tajemství není totéž co nevědomost!
Časová bezprostřednost liturgické oslavy obou těchto nejvznešenějších Božích tajemství nám tak ukazuje, jaký je skutečný cíl a smysl naší existence a našeho života. Je jen jeden důvod, proč nesetrvávat ustavičně u svátostného Spasitele: abychom mohli ve svých lidských podmínkách uskutečňovat jeho koloběh lásky – abychom mohli jít a prokazovat mu každým svým skutkem a slovem lásku také v našich bližních a všude hlásali zvěst o jeho nekonečné dobrotě a slávě. Všechno ostatní je marnost nad marnost. Není opravdovým křesťanem, komu není zcela jasné a samozřejmé, že všichni lidé musí poznat právě tohoto trojjediného Boha a jeho eucharistický dar, kterému se nic jiného nemůže vyrovnat. Ctihodný sluha Boží Kazimír Barello nám svým podivínským způsobem života vlastně výmluvně ukazuje, které jsou dvě podstatné složky křesťanského života: adorace a služba bližním. Svaté následujeme nikoliv tím, že je kopírujeme, ale že si osvojujeme jejich hodnoty. K jejich uskutečnění je třeba dát se vést Duchem Svatým a tou, kterou si vyvolil za svou lidskou Snoubenku a Spolupracovnici.

-red-
Článek je z časopisu Světlo č. 24 / 2003, str. 2