Jen zřídka dokázal jeden člověk ovlivnit náboženské a světské myšlení své doby tak výrazně jako sv. Bernard z Clairvaux (1090–1153). Také proto se 12. století nazývá stoletím Bernarda. Kdo byl tento muž?
Bernard byl 38 let opatem kláštera v Clairvaux a přivedl jej
k nevídanému rozkvětu. Kamkoliv přišel, tam jeho oduševnělá kázání
nadchla posluchače natolik, že ho do kláštera následovaly zástupy mladých mužů.
Až do své smrti 20. srpna 1153 založil
dalších 72 klášterů, v nichž mniši dodržovali přísnou benediktinskou reguli jako
v mateřském klášteře v Cîteaux (latinsky
Cistercium), a proto je později pojmenovali cisterciáci. Bernardova spisovatelská
díla mají vysokou literární kvalitu a svědčí o hluboké mystické zkušenosti. K Božímu slovu a k tajemství víry přistupoval
nikoliv jako vědec, ale jako člověk s milujícím srdcem. Právem mu teologové přisuzují titul „poslední z církevních otců“
a papež Pius VIII. ho v roce 1830 prohlásil za učitele církve. Jeho slova – psaná
či mluvená – doslova jako med tekla do
duše, a proto je v dějinách znám také jako „Doctor mellifluus“ (medem oplývající učitel). Jako kazatel křížové výpravy
a mírotvůrce podnikl množství cest po evropských zemích a jako vyhledávaný poradce papežů, biskupů a světských vládců
ovlivňoval církev i stát. Pětkrát kategoricky odmítl přijmout biskupskou hodnost,
protože se nechtěl vzdát klášterního života. Jeho láska ke Kristu
dokázala strhnout celou společnost a podněcovala k obrácení
a svatosti.
To všechno zcela a výlučně
připisoval Bernard Panně Marii, naší milé Paní, bez které nepodnikl nic. Jeho láska k Panně
Marii převyšovala veškerou míru zbožnosti. O tom svědčili posluchači jeho kázání v Německu,
kteří tohoto francouzského mnicha poslouchali ve vytržení, prolévali slzy lítosti, ačkoliv nerozuměli ani slovo z jeho oslavných
chvalozpěvů na Pannu Marii.
Kolik vroucnosti a jaká síla lásky musela být ve slovech tohoto
člověka, kterého lidé znali i pod
jménem „Doctor marianus“! Byl to oheň,
který dodnes neztratil nic na své aktuálnosti. Neváhejme ho proto vzývat jako prosebníka i v naší době, on nás nezklame.
Bůh, nebo svět?
O dětství svatého Bernarda víme jen
velmi málo. Jisté je, že se narodil v roce 1090 ve Francii, na rodovém zámku
v burgundském FontainelèsDijon. Byl
třetím ze sedmi dětí v rodině. Jeho matka Aleth byla svatě žijící žena, která své
děti vychovávala v živé víře. To otevřelo
duši dítěte pro milost již v raném věku,
takže Bernard už jako chlapec měl během jedné vánoční noci vidění narození
Ježíška. Svatý Geoffroy ďAuxerre, světcův tajemník a společník, podává zprávu o tomto vidění: Když se rodina připravovala na půlnoční mši svatou, malý
Bernard usnul.
„Vzápětí se chlapci ukázal právě narozený Ježíšek. To mělo vliv na posílení a růst jeho ještě dětsky křehké víry a bylo počátkem
mystických milostí jeho rozjímavého života.
Ježíšek se mu zjevil, jako by se znovu narodil z lůna přeblahoslavené Panny jako »Slovo beze slov«, sice jako dítě, ale přece svojí
podobou krásnější nad všechny lidské děti.“
Jen zřídka dokázal jeden člověk ovlivnit náboženské a světské myšlení své doby tak výrazně jako sv. Bernard z Clairvaux (1090–1153). Také proto se 12. století nazývá stoletím Bernarda. Kdo byl tento muž?
Tato vize se hluboce vryla do Bernardovy duše. Když později hovořil o vánočním tajemství, pokaždé jeho posluchači
žasli nad teologickým bohatstvím a biblickým obsahem jeho kázání a přednášek.
Vzdor tomu mladý Bernard zpočátku
nepomýšlel na život ve službě církve. Po
náhlé smrti své matky se šestnáctiletý mladík ocitl v krizi. Začal studovat tzv. svobodná umění – gramatiku, rétoriku, dialektiku… V průběhu tohoto období, když
navštěvoval školu vedenou kněžími, v něm
postupně dozrávalo rozhodnutí vstoupit
do řehole. S jistými obavami a znepokojením se tehdy mluvilo o nově
založeném klášteře opata Roberta z Molesme. Povídalo se,
že tamější mniši v Cîteaux chtěli
přísně a co nejvěrněji zachovávat
reguli sv. Benedikta, v kruté zimě
spali v nevytopených celách, žili
z plodů své namáhavé práce na
poli a každou noc přerušovali
spánek kvůli chórové modlitbě.
Bernard se však cítil přitahován
právě tímto osamělým místem.
Když se Bernardovi bratři dozvěděli o jeho plánu, dělali všechno pro to, aby ho od jeho úmyslu odradili, a doporučili mu, aby
i vzhledem ke svým intelektuálním schopnostem studoval na některé ze známých škol v Německu. Pro mladého studenta to byl
tvrdý boj: svět, anebo Bůh? Cestou do Německa, kde si s bratry domluvili místo setkání, si vzpomněl na svoji matku. U nejbližšího kostela sesedl z koně a klekl si,
aby se pomodlil. Tehdy se jeho srdce naplnilo nejprve lítostí a potom takovým jasem, že se definitivně rozhodl. Když bratři po tomto silném zážitku milosti potkali
Bernarda na dohodnutém místě, byl úplně proměněný: jeho tvář zářila a tomuto
silnému vyzařování nedokázal odolat žádný z nich. Nejenže přijali jeho rozhodnutí žít zcela pro Boha, ale později také jeho strýc, matčin bratr, a pak – jeden po
druhém – ho i jeho pět bratrů následovalo do kláštera. Nakonec přišel i jeho otec
a sestra Humbeline.
Bylo to koncem dubna roku 1112, když
dvaadvacetiletý Bernard spolu se svými
rodnými bratry a dalšími 24 mladými
muži vstoupil do kláštera v Cîteaux. To byla jedinečná událost v dějinách mnišství.
Založení kláštera v Clairvaux
U Bernarda se projevila horlivost člověka zamilovaného do Boha; a touto horlivostí všechny zapálil. Už po třech letech
poslal opat z Cîteaux tehdy jen pětadvacetiletého mnicha Bernarda do Clairvaux,
aby tam založil nový klášter. Ačkoliv byl
tak mladý, otcovsky, ba až mateřsky pečoval o každého jednotlivého mnicha, který mu byl svěřen. Byl přesvědčen: „Představený musí být víc matkou než učitelem.
Celé jeho úsilí by mělo směřovat k tomu,
aby ho spíše milovali, než aby se ho báli.“
Této pedagogice se naučil od své matky,
ale ještě ve větší míře od samotné Panny
Marie. A tak se Bernardův klášter během
jeho života rozrostl na přibližně 200 mnichů a 500 laických bratří.
Duchovní přitažlivost mladého opata
pramenila z jeho sjednocení s Kristem.
Je považován za zakladatele a průkopníka středověké mystiky zaměřené na Krista (kristocentrické mystiky). Trpící Spasitel, kterému se z otevřeného srdce vylévá
Boží slitování na všechno tvorstvo, se ho
naplno zmocnil. Od své první vánoční
vize v dětství rozjímal stejně rád o vtělení věčného Slova. Bůh se stal člověkem,
aby nás lidi zbožštil. Hořel touhou přivést
duše k tomuto jejich původnímu určení.
A byl přesvědčen: Tak jako se věčné
Slovo stalo člověkem skrze Marii, tak to
bude znovu ona, kdo způsobí zbožštění duší. Ano, Bernard byl rovněž skutečným mariánským mystikem. Vděčil za to
jednak své matce, ale do ještě větší míry
zvláštní milosti vroucího sjednocení se
s Pannou Marií, jež přebývala v jeho nitru
a ovlivnila tak celé jeho myšlení a konání.
Doctor marianus
Za opata Bernarda dosáhla mariánská
úcta v cisterciáckém řádu jedinečného rozkvětu. Všechny kláštery nesly její jméno
jako vyjádření úcty a vzdání holdu Královně nebe a země: Mariino údolí (Mariental), Maria hvězda (Mariastern), Brána
nebeská atd. Mnohá z těchto pojmenování známe ještě i dnes. To, co sv. Bernard
o Panně Marii napsal a řekl, patří k nejvzácnějším perlám křesťanské literatury
a západní mariologie. V každém případě
jeho spisy nejsou výsledkem intenzivního teologického studia, nýbrž plodem jeho mystické zkušenosti, daru milosti, pro
niž otevřel svoji duši pokorou a bezpodmínečnou odevzdaností, plnou důvěry.
Traduje se, že mladý student Bernard
se jednou s velkou zbožností modlil v kostele Sainte Marie du Châtillon před sochou Panny Marie modlitbu Ave maris stella (Zdrávas, hvězdo mořská). Při prosbě:
„Ukaž se, Matko,“ odhalila Panna Maria
svoji hruď a svlažila mu ústa svým mateřským mlékem – tak to viděl ve vizi. Jakou útěchu přitom pociťoval mladý Bernard ve své duši, to se později odrazilo
v jeho kázáních a spisech: „Pokud také ty
nacházíš ve všem, co se týká Marie, pouze lásku, mírnost, dobrotu, něžnost a milosrdenství, pak děkuj Bohu, který ti v nejlaskavějším milosrdenství dal takovou prostřednici, ve které není nic, ale vůbec nic, co by
nevzbuzovalo důvěru.“
Bernard měl možnost pocítit také osobní lásku Panny Marie, když se na jaře roku 1146 s živou vírou
obrátil k Matce Boží před sochou v klášteře Affligem u Bruselu: „Buď pozdravena,
Maria!“ (Ave, Maria!) Tehdy socha ožila a nebeská Matka odvětila: „Pozdravuji tě, Bernarde!“ (Salve, Bernarde!) Svatý
Bernard vypráví o tom, co sám zakusil,
a povzbuzuje i nás k velké důvěře: „Maria
otevírá svoje lůno milosrdenství všem, aby
všichni mohli přijmout z její plnosti: vězněný osvobození, nemocný uzdravení, zarmoucený potěšení, hříšník odpuštění, spravedlivý milost, anděl radost.“
Bernard je pravým trubadúrem Panny
Marie. Jako bylo v jeho době nejvznešenější povinností rytíře chránit urozené dámy a dvořit se jim, tak také on opěvuje velikost a krásu Paní svého srdce: „Odstraň
Marii, tuto mořskou hvězdu, hvězdu velkého a nebeského moře, co zůstane, když ne
hustá mlha a stín smrti a nejtemnější temnoty?“ Matka Pána Ježíše, Matka Vykupitele se měla pro svoji mimořádnou účast
na oběti svého Syna podle Božího plánu
spásy stát Matkou všech lidí, a proto má
i toto jedinečné povolání – být zprostředkovatelkou všech milostí, protože Vykupitel do ní „bez míry vložil všechny svoje poklady“. Proto nás Bernard vyzývá: „Celým
svým srdcem, celou vroucností své mysli, celou svojí oddaností uctívejme Marii, protože je to vůle toho, který chtěl, abychom měli všechno skrze Marii.“
Dne 22. prosince 1146 se opat Bernard vydal na cestu, aby kázal při otevření zasedání říšského sněmu v císařském
dómu (katedrála Panny Marie a svatého Štěpána) v městě Speyer a aby mocná knížata získal pro křižáckou výpravu.
Když se rozšířila zpráva o jeho příchodu, tisíce lidí mu vyšly vstříc a s hořícími svícemi a fakulemi ho v zimní noci doprovázely na půlnoční mši svatou;
tak se o tom píše v církevní kronice města Speyer. Do katedrály přišlo dokonce
mnoho nemocných z města a okolí v naději, že se uzdraví dotykem tohoto Božího muže. Bernard byl dojat, když viděl velký zástup věřících. Po schodech
vystupoval do císařského dómu, jehož
průčelí osvětlovaly fakule, a žehnal nemocným. Chromí vstávali, mrzáci s jásotem vyhazovali svoje berle do vzduchu a slepým se navrátil zrak. Bernard
se s úctou uklonil před vyobrazením nebeské Královny nad vstupním portálem.
Byly Vánoce, 25. prosince 1146. Tisíce lidí vroucně a slavnostně zpívaly hymnus
Salve Regina (Zdrávas, Královno, Matko
milosrdenství…). Ještě nikdy nebyl Bernard tak dojatý. Když přišel k oltáři, obrátil se k přítomným. Silným, jasným hlasem přidal na konci hymnu chvalozpěv
na Marii, který všichni opakovali a který se od té doby stal součástí velké mariánské závěrečné antifony: „Ó clemens,
ó pia, ó dulcis Virgo Maria!“ (Ó milostivá,
ó milující, ó přesladká Panno Maria!)
V jednom z jeho nejkrásnějších osmnácti kázání o Panně Marii, která se nám
dochovala, popisuje Marii slovy plnými
útěchy jako zářivou mořskou hvězdu,
která v každé situaci přináší záchranu
a pomoc:
„Když pozoruješ,
jak tebou na životní cestě
spíše zmítají vichřice a bouřky,
než abys kráčel po pevné zemi,
měj pohled pevně upřený na tuto
zářivou Hvězdu.
Když na tebe dorážejí vichry pokušení,
když narážíš na skaliska útrap,
pohlédni na Hvězdu, vzývej Marii!
Když se zmítáš ve vlnách pýchy,
ctižádosti, toneš ve vlnách nactiutrhání,
žárlivosti, obrať se k té Hvězdě,
vzývej Marii!
V nebezpečí, úzkostech,
v pochybnostech mysli na Marii,
vzývej Marii!
Její jméno ať se neztratí z tvých rtů,
ať nevymizí z tvého srdce.
A abys získal podporu její přímluvy,
neodkláněj se od vzoru jejího života!
Když ji následuješ, nezabloudíš.
Vzývej ji, a nebudeš si zoufat.
Na ni mysli, a nikdy se nezmýlíš.
Pokud tě ona drží, nikdy nepadneš.
Když tě ona chrání, nepoznáš strach.
Když tě ona vede, neunavíš se.
Když je ti milostivá, dosáhneš cíle.“
Z Víťazstvo Srdca 150/2023
přeložil a upravil -dd-
Článek je z časopisu
Světlo č. 33/2023, str. 8
